Tak nějak v tuto dobu přemýšlím, jestli jsem normální. Po nedávném rozchodu s přítelem jsem úspěšně zavrhla všechny muže a hodila je do jednoho pytle, který jsem opatřila nápisem „IDIOTI“. „Tak a je to“. Začala jsem poslouchat cédéčka Leoše Mareše. Tím jsem si moc nepomohla. Naopak stával se ze mě psychopat. Zjistila jsem totiž, že vlastně nechci být sama. Chtěla jsem se vrátit a chtěla jsem začít nanovo. On nechtěl.

Dostávala jsem záchvaty breku, vzteku a lítosti.
Nejhorší byl večer, kdy jsem ani neměla o kom snít. Neměla jsem ani potřebu se ráno namalovat, protože se mi nechtělo. Kvůli komu vůbec? Zajímalo mně, jestli se mu stýská, nebo jestli se taky kouká každou vteřinu na mobil. Nejspíš ne.

Čas to pomalu hojí.
Jediné, co mě zkraje drželo nad vodou bylo, že jsem měla čas na své kamarádky. Na kamarádky, které prožívaly to samé co já. Nejspíš prochází planeta obdobím, kdy rozchody létají ve vzduchu, jako sluneční erupce. Jedné se buď týden neozval, druhé se ozval jen, když se nudil a další napsal, že už se nikdy neozve.

Scházely jsme se v restauraci “U čarodějek“, kde jsme trávily čas vykládáním karet.
Frekventované otázky: “Co on ke mně? Má někoho?“ Seděly jsme u vína jak nechtěné alkoholičky a hádaly se, kdo má na krku větší tragédii. Někdy jsme se scházely u některé doma a koukaly dokola na Titanic nebo na Bridget Jones. Ani jedna nechtěla být sama.

Konečně jsme vylezly z jeskyně a zase si oholily nohy.
Chodily jsme do klubů a do různých barů na lov. Jenomže žádný chlap se nechytá, aby nás pozval na skleničku. Maximálně mrkne. Bojí se odmítnutí, nebo je to takový škrt? Co takhle prostě přijít a seznámit se?

Nějaký pisálek v knize, kterou jsem v slzách louskala, pravil, že dnešní muž čeká co žena.
Takže mám vstát a pozvat ho na drink? Neumím si představit, že bych mu objednala drink a on se na mě od vedlejšího stolu uculoval. Za chvíli bych mu mohla opravovat auto. Ne, jsem staromilec.

Po každé naší párty máme jasno v jednom. Že jsme si skvěle zatancovaly.

Nedávno jsme si zašly na pivko.
Potkala jsem tam známého, kterého jsem pěkně dlouho neviděla. Byl to super večer a my si vyměnili čísla. Moc se mi líbil a přišlo mi, že je to na dobré cestě. Vzpomněla jsem si na pisálka. Jako první jsem mu napsala já. Odpověděl.

No konečně by se mohlo začít něco dít.
Doma jsem vypla Titanic (mimochodem to cédéčko už nefunguje), dala jsem si sraz s holkami a přes celou Prahu jela k čarodějkám. Potřebovala jsem vymyslet nějakou super SMS.

Společně jsme vymyslely úchvatný text, kterému prostě nešlo odolat. Něco jako intelektuálně-romantický, silně vzrušující jinotaj. ODESLAT.

Už neodpověděl.

Následoval výklad karet na otázku „Proč herdek, neodpověděl??“

V další SMS jsem mu měla napsat:
“Kdo to je sakra ta královna holí“? Samozřejmě si dělám legraci.

Moje sestra mi druhý den volala, že má rande a jestli nevím, kde by měly nějaké hezké šatičky.

Projela prý celou Prahu a nikde nic.

Moje tvrdá odpověď zněla: “Myslíš, že on někde shání nové trenky, aby se ti líbil?  Myslíš, že se schází s kamarády, aby ti náhodou neposlal trapnou SMS?“

Ne!!! Tak si vezmi to, v čem se cítíš dobře a neutrácej.

Rande jí taky nevyšlo.

Jak nečekané. Netransformuji se do nějaké zavilé feministky co nenávidí chlapy. Jenom bych chtěla vědět na co muži myslí (kromě sexu), když se seznámí se ženou. Co je vlastně prioritní ve výběru a co je hnacím motorem, aby se začal snažit.

Chtěla bych být alespoň na jeden den chlap. Teprve potom bych je možná pochopila.

Smiřuji se s tím, že jednak asi v tomhle životě nebudu chlapem.

A jednak, až někoho poznám a on se začne snažit, nebudu vědět, čím jsem to způsobila ani co jsem udělala jinak.

Pavla

[sexy_author_bio]