Já pořád jím. Ne jako ten zahrádkář ze Slavností sněženek, co sežral všechny salámy. Jím tak nějak stabilně navzdory okolnostem. Například se mi nemůže stát, že bych, jak se říká: „měla od nervů stažený žaludek.“  Naopak špatný den vylepším něčím dobrým. Dobrý den oslavím něčím ještě lepším…

A co teprve choroba.

Zatímco jiné lidi zachvátí s nemocí nechutenství. Považuji zvrhle za nemoc právě to nechutenství a zkouším ho různými pokrmy přerazit. Neúspěšně, ale do sytosti.

Mám kachní žaludek.

Od malička jím všechno. Nevyhýbám se ničemu. I ve školní jídelně mi vždycky šmakovalo stejně jako tátův lunchmeat z ešusu.

Již před časem jsem ale měla možnost zjistit blahodárný vliv půstu na mé zdraví.

No jasně, když někdo doslova žere jako já, musí mu pomoct jeden den hladovky i kdyby nechtěl. O to víc mne zaujala kniha MUDr. Partykové o hladovce jako prostředku léčebném, očistném a duchovním.

Doslova v ní říká: „Při hladovění organismus nedoplňuje energetické výdaje zvenku a je nucen existovat na úkor svých vnitřních zásob. Nastane proces zvýšené fyziologické regenerace, ozdravení a obnovení buněk, molekulární a chemické soustavy organismu. Je to nástroj fyzické a duchovní očisty i cesta k léčení chronických a zhoubných nemocí.“

Poslední dobou jsem na sobě mohla pozorovat prazvláštní příznaky.

Zčásti byl jejich původ v našponované psychice a zčásti ve faktu, že nikdo zkrátka nemládneme. Dědeček sice říkal, že tělo má jít do hrobu zhuntovaný, ale v jedenatřiceti se mi zdá na hrob přeci jen trochu brzy.

Rozhodla jsem se obnovit tu chemickou soustavu, nebo co, menším větším půstem.

První den je sranda.

Když máte dostatek tekutin a nedostatek času myslet na jídlo, jde to raz dva. Absence jídla se u mne projevuje přemírou energie. Jsem hotová včelka Mája. Pilná, veselá a makám jak animovaná.

Dát mi kýbl vápna, vybílím i parlament.

Takhle uklidím chlív doma, v práci makám za tři a ještě ze setrvačnosti oběhnu odpoledne úřady, nákupy a rodině uvařím tříchodové menu. To je zvláštní. Vůbec mne to nenutí ochutnávat, ale působí mi afektovanou radost hračičkování si s jídlem.

Druhý den začal dobře.

Vlastně jsem ráno měla tolik energie, že mne rozesmutnilo zjištění, že všechno jsem již udělala včera. Náladu mi zvedly až školní brašny dětí. Byl tam takový čurbes…

Pak už to šlo. Dokonce jsem zapomněla, že nejsem kutil a z merkura postavila klukům autobus.

Odpoledne mne bolela hlava.

V noci se mi zdálo, že smažím krkovici.

Vzbudila jsem se.

Nad ránem jsem k ní ještě opekla brambůrky s petrželkou a slaninou.

Pak zazvonil budík.

Třetí den je vopruz.

Pečlivou detektivní prací jsem zjistila, že to byl snad nejživější sen mého života. Nenašla jsem ani mastný talíř.

Kruci.

Celé dopoledne jsem myslela na ten libový plátek opečený dokřupava.

Odpoledne mne zase bolela hlava.

Už vím.

Nesmím pít kafe.

Dala jsem si ještě jedno.

Bojím se totiž usnout. Jistě se zase vrátí krkovice. Nedala jsem to. Kolem jedné ráno přišla i se švestkovým kompotem.

Čtvrtý den jsem začala mrkví svůj pomalý návrat k jídlu.

Já a jídlo jsme si prostě souzeni.

Asi víc než duchovní obroda.

I přes značně ponížené sebevědomí z faktu, že nejsem schopna myšlenku odtrhnout od kusu flákoty, pozoruji jistý restart organismu.

Upgrade ne, ale restart zcela jistě.

Většina mých cukatur i somatických obtíží vymizela nebo se dramaticky zmírnila.

Přestala jsem usínat u večerníčku, nekřičím na děti kvůli zlomené pastelce a bez ohledu na mrazivé počasí mne během cesty do práce na kole nesrazila rýmička.

Dokonce ani kamion, což udivuje mé okolí nejvíce.

Můj přátelský vztah k jídlu se patrně již nezmění.

Ale nad hladem hůl nelámu. Určitě se k němu ještě vrátím. Výsledky se mi líbí. I přes pocit jistého selhání je efekt výraznější než jakékoliv dosavadní zobání vitamínů, návštěvy lékaře nebo domácí čajíčkování.

Podruhé ale musím udělat něco s tím vepřovým.

Pokud na to chcete jít vědecky, hladovění se nedoporučuje bez tréninku a dlouhodobé bez odborného dohledu.

Jsou však i tací, jako například výše zmíněná lékařka, která doporučuje zapojit i takzvanou urinoterapii.

Pila jsem ve svém životě ledacos, ale na vlastní moč už v tomhle životě asi fakt nedojde.

Stejně jako hladovění je důležité věnovat pozornost i návratu k obvyklému režimu.

Ten by měl trvat stejně dlouho, jako půst sám. Přičemž maso, mléko a bílé pečivo by mělo být zapojeno až na místě posledním.

Odborníci na hlad považují můj pokus za pouhé lačnění, jelikož skutečná hladovka se dá počítat až od sedmého dne výš. Ta prý dokáže vyléčit nebo výrazně zlepšit projevy chorob jako jsou alergie, ekzémy, diabetes, trávící obtíže až po rakovinu.

Hladovění jako cesta ke zdraví je známo už od 15. století před Kristem a mluví o něm například i Hipokrates nebo Avicenna.

Pravdou ale zůstává, že je to velmi individuální záležitost.

Nejen diagnóza, ale i konstituce a psychický stav hladovějícího hrají zásadní roli při úspěšnosti a délce půstu. Odborná veřejnost není za jedno. Zatímco jedna polovina považuje hladovění za zázračnou operaci bez skalpelu, druhá ho odsuzuje jako hazard se životem a zdravím.

Každopádně několik dní by ublížit nemělo.

Tedy pokud netrpíte hlady nuceně, ale chtěně a jste schopni motivovat psychiku a těšit se na výsledek.

Vzbudit se v noci a zmateně hledat v posteli steak, který tam ještě před chvílí někde byl, není nic příjemného. Ale marné pokusy lékaře otestovat tabletkami, zda se tentokrát nemýlil s diagnozou, mi jako zkušenost přijde horší.

Pokud máte odvahu, motivaci a pocit, že vaše tělo volá po generálce, zkuste to.

I kdyby byl výsledkem jen parádně uklizený kvartýr a volnější džíny, zkušenost je to zajímavá.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]