Normálně se bojím bubáka pod postelí a z tohoto důvodu zásadně nevyhledávám filmy, díky kterým bych mohla pod postelí očekávat nejen bubáka, ale i něco mnohem horšího. I přesto jsem nad celkem beznadějným programem kina rozhodla shlédnout Záhadu hory mrtvých. 

Oficiální text distributora sliboval film na základě skutečné události, kdy za nevysvětlitelných a podivných okolností zemřela výprava mladých lidí.

Zpackali to, jak jen mohli.

Ne ti lidé, ale autoři snímku.

Sněženky a machři  v kombinaci s Blair Witch.

Celou dobu je divák o krok napřed před hlavními hrdiny, a když už to vypadá, že bychom se mohli začít bát, dostaneme po čuni tak špatnou pointou, že se vám chce požádat o vrácení vstupného.

Než ponechat otevřený konec a jemné mrazení v zádech z neznámého, rozhodl se režisér svou dětinskou pravdu divákovi předhodit v amatérské kvalitě.

Jak se nepovedl film, povedlo se upozornit na skutečnou událost, která nebyla dodnes objasněna.

Roku 1959 se skupinka deseti studentů vydá na Ural zdolat horu Otorten.

Jejich cesta vede přes menší vrchol Cholat Sjachl. V jazyce původních obyvatel s finskými kořeny Mansijů zní jméno: Hora mrtvých mužů.

Pověsti nemluví o ničem konkrétním, jen o hrůze, která nutí obyvatele se těmto místům vyhýbat.

I přesto všechno se v lednu 1959 vydává skupina v čele s třiadvacetiletým Igorem Djatlovem vstříc hoře. 

Vyrážejí z vesničky Vižaj, která je posledním obydleným místem vysoko v horách. Vše jde podle plánu až na Juraje Judina, jehož zdravotní komplikace donutí vzdát výstup a vrátit se.

Zbylých devět studentů včetně dvou dívek pokračují dál podle plánu přes Cholat Sjachl.

Dne 31. ledna se na okraji podhorské oblasti začne skupina připravovat pro lezení.

Rozbijí tábor a uloží zde část potravin a výbavy, které budou potřebovat po cestě nazpět.  Nazítří začnou postupovat průsmykem, na jehož druhou stranu mají v plánu se dostat.

Prudké zhoršení povětrnostních podmínek však sníží viditelnost a skupina ztrácí orientaci.  Vedoucí skupiny Djatlov rozhodne, že se utáboří a vyčkají.

12. února blízcí marně vyčkávají telegram, jak bylo domluveno.

Ani v následujících dnech neobdrží žádnou zprávu a rozjíždí se pátrání. Objevit opuštěný tábor netrvá dlouho. Nic nechybí, jen stany jsou podivně rozřezané.

Zevnitř.

26.února objeví záchranář Michail Šavarin první dvě těla.

Georgij Krivoniščenko (1934–1959) a Jurij Dorošenko (1937–1959), leží ve sněhu zmrzlí na kost, mají na sobě pouze teplé spodní prádlo, a navíc jsou bosí.

Žádné známky násilí však nenesou.

Něco tady nehraje.

Proč opustili tábor?

O kus dál čeká záchranáře daleko větší hrůza.

Vedoucí výpravy Djatlov, Zina Kolmogorovová (1936–1959) a Rustem Slobodin (1935–1959) svými pozicemi připomínají snahu vrátit se zpět do základního tábora.

Přemohl je mráz.

Navíc Slobodin má na několika místech proraženu lebku!

Zbytek výpravy se dlouho nedaří najít.

Těla totiž leží pod 4metry vysokou vrstvou sněhu.

S oblevou vydává hora zbylé členy.

Ošklivě zřízený Nicolas Thibeaux-Brignollel (1934–1959) spočívá v horském potoce. Má několik zlomenin a stejně jako Slobodin proraženu lebku.

O kus dál je nalezen Alexander Zolotarjov (1921–1959) se spoustu zlomených žeber a Alexander Kolevatov (1933–1959), který nemá na sobě jediného zranění!

V jejich bezprostřední blízkosti je Ludmilya Dubininová (1937–1959). Jako jediná má krom zranění a zhmožděnin i vyříznutý jazyk a část úst.

Rozjíždí se intenzivní pátrání.

Ale i přes tlak z nejvyšších míst na objasnění záhady se nedaří najít uspokojivé odpovědi.  Naopak se hromadí čím dál tím víc otázek.

Proč opustili studenti tak narychlo tábor bez oblečení a bot? 

Některá těla měla podivně oranžovou barvu pokožky. Svědek vypověděl, že již v minulosti byly nalezeny dvě oběti na Hoře mrtvých se stejně zbarvenou pokožkou.

Členové expedice si vedou pravidelný deník.

Zápis z 1. února však nemá žádné další pokračování. Následující den již do zápisníku nikdo nic nenapíše.

Přesto se údajně objeví vytržený list papíru, na kterém je v horní části velkými písmeny napsáno: „Od této chvíle již víme, že sněžní muži existují!“  Není ovšem jisté, zda nejde o podvrh. Nález neidentifikovatelné kovové destičky mlží událost ještě o kousek víc.

Již v době tragédie se hovoří o tom, že sovětská vláda provádí v oblasti tajné pokusy.

vědci hovoří o oranžových koulích na obloze. Zda šlo o testy zbraní nebo slet UFO, nikdo netuší. I když hypotézy se přiklánějí k teorii vojenských testů, jelikož na tělech byla naměřena zvýšená radiace.

Mnoho let po uzavření této neobjasněné tragédie se jeden z kriminalistů vyjádřil pro televizní rozhovor v tom smyslu, že jim bylo nařízeno z nejvyšších míst všechny spisy i důkazy označit jako „přísně tajné“ a zapečetit.

Vzniká nadace Igora Djatleva, která se snaží spolu s přáteli, pozůstalými a veřejnosti tlačit na úřady, aby případ znovu otevřela a našla jasné odpovědi, co se tehdy stalo.

Pokud si nechcete nechat zkazit chuť v kině prostoduchou vzpomínkou na studenou válku, zkuste příběh v knižní podobě.

Bez ohledu na filmaře jde skutečně o jednu z největších záhad dvacátého století. 

ToraToraTora

[sexy_author_bio]