Žena v armádě: Chlapna? Já myslím, že ne…

Když jsem byla malá holka, mým snem bylo jít na vojnu. Pamatuju si,  jak jsem záviděla strejdovi, který se v maskáčích a psími známkami na krku objevil ve dveřích ve chvíli, kdy dostal opušťák.   

Neustále jsem si přehrávala smyšlené situace, ve kterých se brodím po břiše v bahně a za půl minuty s přehledem sestavím samopal.

Tahle představa mě začala přecházet po několikáté návštěvě drogerie. Nad vojenskou módou nakonec zvítězil lak na nehty a rtěnka v červeném odstínu.

Ovšem nejoblíbenější barvou pro mě i nadále zůstává armádní zelená. (pozn. red. Jistě, lahváč)

Obdivuji je, ale…

Žena v armádě to podle mě nemá vůbec jednoduché.

Ve společnosti  s naprostou převahou mužské populace, by se z jistotou líbilo nejedné ženě, nicméně vyrovnat se fyzicky chlapovi z armády asi není úplně možné. Zvednuté prkýnko na toaletách tyhle drsné dámy zřejmě skutečně neřeší.

Pro odpověď jestli je, nebo není toto ryze mužské povolání pro ženu vhodné, a jestli je případně možné se skutečně seberealizovat jako vojačka, jsem se spojila s ženou, jež v armádě slouží.

Zeptala jsem se na pár základních otázek týkajících se tohoto netradičního povolání. Paní Simona mi odpovídala velmi stroze, po vojensku.

Ale pomohla mnohé pochopit …

Simono, jaké byly Vaše začátky? Cítila jste ze strany mužů despekt nebo jste naopak neměla s „kolegy“ problém?

„Začátky byly stejné, jako když přijdete do nové práce. Nový kolektiv nová pravidla. Buď zapadnete, nebo ne. To, že by mě muži nerespektovali, jsem nijak nepociťovala, naopak jsme dobrá parta. Jsme si rovni, a to je důležité.“

Co Vás k tomuto zaměstnání dovedlo a jak na to reagovalo Vaše okolí?

„Můj otec byl voják z povolání a brával mě sebou do kasáren. Nějak se mi to všechno líbilo… Řád, uniformy, ten styl…Přátelé i rodina mě od začátku podporovali a ve všem potřebném mi vyšli vstříc žádné negativní ohlasy jsem neregistrovala “

Cosi myslíte o tom, že společnost vnímá ženu v armádě jako feministku nebo takzvanou chlapnu?

„To je samozřejmě každého věc jak nás vnímá, s tím nic neudělám. I když můžu říct, že jsem asi v některých věcech a směrech víc chlap. Feministka nejsem, ale bez chlapa si poradím úplně stejně jako s ním. Nejsem na mužích závislá a nehodlám to měnit“

Jak reagují na Vaše zaměstnání muži, se kterými se setkáváte? Nekoukají na Vás potom trochu jinak?

„Většinou se pořád na něco ptají, chtějí vysvětlovat, zkoumají. Koukají se úplně jinak, než kdybych pracovala jako sekretářka, to je jasný. Většina má hned pocit, že kdybychom se náhodou nepohodli tak ho asi zastřelím. Je ale fakt, že do křížku s muži se dostávám jen výjimečně.“

Jste ve výkonu svého povolání šťastná? Naplňuje Vás?

„Pochopitelně, že jsem šťastná. Kdyby mě má práce nebavila, nedělala bych jí. Naplňuje mě jako nic jiného. Dělám to, co jsem v životě chtěla, a tím jsem mnohem spokojenější, než spousta jiných žen v zaměstnáních, které je nebaví“

Radši spokojená válečnice než zpruzelý úředník

Ať je to jak chce a práce vojačky dle různých názorů je, nebo není vhodná, myslím si, že poslední věta paní Simony hovoří za všechno.

Spousta lidí dělá práci, ze které se orvaní jak šeřík vracejí spruzení a protivní. To se ovšem paní Simoně prostě nestane.

Když jsem byla malá, sice jsem toužila bojovat za svou vlast, ale dneska mě ta představa spíše jen baví.

Já jsem například ve svém povolání naprosto spokojená, a to i přes to, že jsem si na rozdíl od Simony svůj sen tak úplně nesplnila…

A to nemluvím o tom, že mimo vojačky jsem samozřejmě toužila stát se princeznou, popelářkou nebo zpívající herečkou.

Finč (Míša) například pohřebákem.

To, že to nedotáhla dokonce je ovšem smůla, protože by byla se svým, mnohdy velmi depresivním výrazem v této funkci nepřekonatelná…

Předsudky, pro které, dle mého názoru, lenivíme přemýšlet a utvářet tak vlastní názory jsou právě tou nejvýživnější potravou pro výroky jako „ kadeřník je teplej, boxerka lesba a vojačka chlapna.“

Každý je strůjcem svého štěstí a chce-li být někdo šťastný jako třeba pojídač hříchů, nebo testovač kondomů, tak ať.

Důležité totiž není, jestli se naše zaměstnání hodí do forem, které nám tato doba s radostí servíruje, ale s jakým výrazem a chutí do nich každé ráno odcházíme…

Pavlína

[sexy_author_bio]