Views: 17
Pro toho, kdo byl na Kypru nebo v nějakých těch jižních zemích vonící tymiánem, bude tato knížka jako nostalgický návrat do míst, kde vzduch prostě voní jinak. Bylinkami? Hlavně horkým sluncem. A k tomu tenhle něžně propletený příběh vonící dobrým jídlem, vzpomínkami na babičku a burcujícími emoce k lásce a vášni.
Ne všechno je v tomto příběhu veselé a chvílemi si tu autorka velmi tvrdě pohrává s negativními stránkami života, ale arménská genocida prostě taková byla.
„Zdálo se mi, že jsem doma v Kayseri a ležím na zádech v posteli vedle Miriam. Pošeptala mi vtip a já si přetáhl přes tvář deku, abych ztlumil smích. Bál jsem se tmy, ale v hřejivé přítomnosti sestry jsem se cítil v bezpečí. V duchu jsem pořád ještě slyšel Mariamino žertování a probudil se s úsměvem na rtech. Ten zmizel v okamžiku, kdy jsem otevřel oči a zjistil, že jsem někde úplně jinde; zvedl jsem hlavu a zoufale se rozhlédl kolem. Znovu jsem si uvědomil, že Miriam už budu navždy vídat jen ve svých snech, že otec je pryč a matka je nejspíš taky mrtvá. Snažil jsem se usnout, abych se znovu přenesl na Kayseri, ale fňukání, chrápání, kašlání a prdění ostatních kluků, to všechno mě pevně přikovávalo k realitě mého nového života, v němž mi přiřadili smyšlenou identitu a změnili mi jméno na Güven.“
Eve Markisová otvírá málo známou kapitolu světové historie zhruba sto let dozadu.
Vyvražďování Arménů v Osmanské říši v letech se tu vrací v jímavém příběhu, při kterém budete v nose cítit prach pouště, ulic, špíny, vůni arabské pa-klááá-vy…., pečivo, zpocených koní, horkého slunce a posléze i krve, smrti a krví ulepeného oblečení v hromadných hrobech. Na druhou stranu děje postavila autorka zdánlivě nicneřešící dvě kamarádky, které se prostě vydají na Kypr na dovolenou. Jedna se snaží zapomenout na bol po ztrátě své nejmilovanější babičky a celá ta rozněžnělá a voňavá atmosféra se začne díky jednomu dopisu a deníku splétat dohromady.
Jaké to je, když se o člověku, kterého jste znali vlastně až od jeho stáří, začnete dozvídat
Oddechové čtení
I když je téma zdánlivě těžké a některé pasáže opravdu silně působí na lidské city, zařadila bych tuto knihu mezi ty více oddechové. Čte se hezky, občas sklouzává k neuvěřitelnosti, která je ale tak sladká a kořeněná, že to autorce rádi odpustíte. Kam jinam by se něco takového hodilo, než pod horké kyperské slunce?
A k stejně horké nátuře tamějších lidí! Vášnivé a ŽIVOUCÍ!
„Doma Marta odmění úsilí naší skupinky smaženými houbami s vejci a česnekem. Sedm s Partoghem vzadu na zahradě a pochutnáváme si na jídle hodném bohů. Když skončíme, donese nám Marta domácí paklavu, Partogh jí políbí ruku.
„Bylo to skutečně vynikající.“
„Tu hlavní práci jste odvedli vy.“
„Ale ty jsi naše ingredience přeměnila v cosi magického. Jsi kouzelnice, Marto.“ A znovu jí políbí ruku.
„Přestaň flirtovat s mojí ženou, ty staré prase. Nech si svou mastnou pusu pro sebe.“
„Ne, dokud mi neřekne svůj tajný recept.“
„Žádný tajný recept neexistuje, Partoghu. Použila jsem čerstvá vejce, kvalitní olivový olej, spoustu česneku a houby, které jste nasbírali. Našla jsem jich ještě pár v Gabrielově kapse, tak jsem je tam přihodila.“
Houby v mojí kapse! Ty, co jsem utrhl na pařezu. Zvedne se mi žaludek, když si uvědomím, že nás má žena nevědomky napumpovala halucinogenní drogou.“
Tak to je v ukázce jedna z těch trošku vtipných situací, ale mnohem více tuto knihu charakterizují děje, které jsou na samé hranici lidských emocí. Je snad až škoda prozrazovat víc, protože jsem měla dojem, že s postupujícím dějem začínám chápat negativní lidské vlastnosti – závist, zlost, zatrpklost. Však ti lidé k ní vždycky musí mít nějaké plné právo, nějakou obrovskou nezahojenou bolest, která ji způsobila. Nad tím vším se pak vznáší lehounký románek Kateriny a mladého kyperského Arména Ary, ve kterém společně rozplétají příběhy ještě závažnější, sahající do minulosti a do temných částí lidských dějin.
O autorce
Eve Makisová se narodila v Nottinghamu. Její rodiče jsou kyperští Řekové, kteří emigrovali do Velké Británie v šedesátých letech minulého století. Vystudovala žurnalistiku a od roku 1994 působila jako dopisovatelka londýnského Evening Standard na Kypru. V roce 2001 se vrátila do Anglie. Momentálně žije s mužem a dcerou v Nottinghamu.
Je autorkou čtyř románů. Kniha Tymiánové dopisy získala Zlatou medaili Aurory Mardiganianové, kterou uděluje Armenian Genocice Museum.
Vydalo nakladatelství Argo, 2016, www.argo.cz
Renata Petříčková
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:

- Rozdvojený člověk s hlavou v oblacích a nohama kdovíkde. Má slabost pro knihy ze všech úhlů pohledu, možných i nemožných. Má zvláštní schopnost vidět svět černobíle. Neumí plavat a neumí kynuté těsto. Miluje kočky, koně, lečo a postel. Ráda by si dala s Hawkeye Piercem suchý Martini. Nejlíp v bažině.