Views: 3
Jsem strašně pyšná, že jsem tu dobu mohla prožít. Že jsem směla u toho být. Že jsem se strefila do toho okamžiku, kdy tady na světě byl i on. Jednou si možná řeknu, že tento život bylo jedno z mých velice zajímavých a zásadních vtělení.
Moje mamka se s ním znala z mládí. Jednou jsme ho potkaly ve Slavii. Myslela, že si ji už nepamatuje. A pamatoval. Říkal jí Kudlo. Milý, usměvavý, skromný a přátelský človíček s vizáží křehkého ptáčka. Tak mi tehdy přišel.
Když mluvil na Václaváku, když tam člověk stál s tou masou lidí a vzhlížel nahoru, bylo až neuvěřitelně kontrastní, jakou je ta křehká bytost, ten slušný, zdvořilý až submisivně působící muž neskutečnou morální autoritou, jak je duchovně vyspělý a silný … jak neokázale a přirozeně vůdčí.
Skoda History 02
A pak se stal prezidentem. Nejlepším, nejlidštějším, jakého jsem zažila. A fakt jsem strašně ráda, že jsem ho zažila.
Nebyli jsme zvyklí, vážit si lidí v politice.
Husák, Štrougal, lenárt, Jakeš, Biĺak…
Jak my na to nebyli zvyklí!
A pak se najednou člověk těší na každý projev, každé vystoupení, na to bezkonkurenční „r“… Novoroční projev? Seděla u něj celá rodina.
Byl tak strašně jiný, a byl to takový kontrast … něco, čemu by jeden fakt těžko uvěřil, že se může stát.
Byli jsme pyšní na svého prezidenta.
Já se dmula pýchou, když ve světě sklízel jedno uznání za druhým, brečela jsem, když mu americký Kongres tleskal ve stoje.
Možná vám to dneska může přijít až přehnané, ale bylo to prostě jiné, byla to … řekla bych krásná doba.
Doba, kdy se každý jeden Čech tam někde uvnitř sebe nesměle zvedal z předklonu, kdy se nám vracelo ztracené sebevědomí, kdy jsme si uvědomovali, že svoboda je najednou skutečnost, a že jméno našeho prezidenta s úctou skloňují po celém světě.
Víte, co to je?
To je cosi, co si já do té doby takto reálně, tak intenzívně – nepamatuji.
To je národní hrdost. Ta skutečná, ta ryzí.
Být rád, být pyšný, že jste Čechem.
Hrdost na to, že ten pán, kterému právě vzdal holt Papež či Jeho Svatost Dalajlama, je Čech.
Čech jako my …
Moc bych přála každému, kdo teď čte, zažít jako pětadvacetiletá ten pocit, když jste v Holandsku a někdo na vaši odpověď odkud jste, říká „Czech republic… eeeehmmm … ááá Havel!!“. Neskutečný.
Oni nevěděli pomalu kde ČR je, ale věděli, kdo je Havel, a že je Čech.
Když nechal dát na Hrad srdce, pamatuji si dodnes ty až vyděšené rozpaky. Bylo to hodně zvláštní, sledovat, jak lidi neví, vůbec neví, jaký mají zaujmout postoj, jestli se jim to líbí, nebo s tím nesouhlasí… nevídáno!
Trvalo to asi měsíc.
A pak?
Měli jsme to srdce rádi. Bylo nádherný, všeříkající, bylo to něžné, a při tom tak silné gesto. Zářilo si tam a bylo vidět odevšad a bylo krásné!
Byl to symbol.
Symbol toho, co si jako národ myslíme, co je pro nás důležité, jací jsme, co vzkazujeme světu … tak jsem to vnímala.
Nepředpokládám, že budu kdy v životě tak moc plakat, kvůli smrti státníka.
Přála bych si Havla.
Přála bych si zpět toho plachého, malého velkého muže s krátkými kalhotami.
Chybí mi. A nikdy mi chybět nepřestane, protože je nenahraditelný. Někteří lidé by neměli umírat. Nikdy prostě… protože neexistuje žádná doba, žádná generace a žádná situace, kdy bychom je přestali potřebovat.
Prezident lidských srdcí.
Chtěla bych ještě někdy zažít, abych ke SVÉMU prezidentovi takto vzhlížela, kterého bych si tolik vážila, kterého by milovali všude, kam přišel. Který tam, kde přišel, zanechal cosi hladivého, skromného a hluboce lidského.
Něco, čemu se říká, dobrý pocit.
Chtěla bych být zase tak hrdá, že je můj.
A jestli se to nepovede, jestli už nikdo takový nebude, tedy jsem alespoň vděčná, že jsem to prožila.
Vděčná osudu a vděčná jemu.
Václavu Havlovi.
Díky, Pane prezidente.
Michaela Kudláčková
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...
