Views: 21
Tím, že jsem traumatický klaustrofobik už pravidelné čtenáře ani nemusím obtěžovat, protože to vědí. Vědí i to, že jsem občas schopna se svou fobií ze všeho, co zavřel někdo jiný, než já, bojovat a to srdnatě.
Takže by vlastně stačilo jen říct: DNESKA JEDU DO OSTRAVY PENDOLÍNEM!
Je to výzva a já se těšobojim.
Už teď mám pocit, že jsem snědla základní kámen z Karlova mostu a zapila ho projímadlem.
Na druhé straně, jestli to přežiju, jestli dojedu z Hlavního nádraží v Praze na Hlavní nádraží v Ostravě, překročím několika násobně vlastní dosavadní rekord.
Ten držím od cesty metrem z Proseka na Národní třídu. Absolvovala jsem ji roku 2012 (tuším).
Pravda, ožvýkala jsem Tomášovi kuličku od cancourku na kapuci u bundy, ale dojela jsem.
Když jsem si po telefonu (světe div, se, ono to dnes už lze) objednávala pendolinovou místenku, paní na druhé straně sluchátka, měla jistě ten den o zábavu postaráno.
Hned zkraje jsem jí vysvětlila, že jsem jela vlakem naposledy, když mi bylo pět, což Tomáš hlasitě doplnil větou „a chodil tam kolem ňákej týpek s koksem“, což paní nebývale bavilo.
„Pošlu vám jízdenku e-mailem a také do mobilu“, pravila.
„Moment a jak se prokážu?“
„Buďto si to vytisknete, nebo máte číslo místenky ve zprávě v telefonu“
„Aha… no já jen, aby mi průvodčí pak neprocvakl můj dotykáč“.
Nato jsem se dozvěděla, že průvodčí už vlakem nechodí.
Nejspíš tedy už nejsou k mání ani kuřácká kupé a kdo ví, zda jsou vůbec ještě nějaká kupé.
V tomto duchu probíhala konverzace a následně i převod peněz elektronicky a já mám fakt lístek!
V mobilu i mejlu.
„Je to zážitek, jede to i 160 km/h, bude Tě to bavit“… říká mi Tom už týden.
No moc ráda bych, aby mě to bavilo, moc ráda bych zevlovala z okénka a užívala si, míhající krajinu, ale taky se může stát, že budu za pár minut zoufale viset na záchranné brzdě.
Mám velké pochopení pro všechny fobiky a fobie.
Chápu strach z čehokoli, byť by byl sebeiracionálnější.
Na tom, že člověk lapá po dechu a je přesvědčen, že umírá v momentě, když se zavřou dveře MHD, nebo se ocitne s autem v koloně, není nic moc racionálního, a přesto s tím žiju.
Vysvětlit to nelze, potlačit také ne.
Jediné co vím, je, odkdy tohle mám, a proto jsem se nazvala traumatickým fobikem.
Už je to šíleně dávno, co jsem zcela v pohodě někam s někým cestovala metrem a tam zkolaboval Číňan.
Samo o sobě by mě to asi nevyděsilo, jako spíš to, že lidé napřed nevěděli, pak zvonili, pak se souprava zastavila v tunelu, pak přišel přes mnoho dveří mezi vagony, které pro cestující byly zavřené, řidič, ten pak šel zpět za svoje páky přes všechny ty dveře, rozjel soupravu, dojel do stanice, zavolal sanitku, ta musela zaparkovat někde nahoře, pak přišli záchranáři a Číňan zatím umřel.
To všechno (pravděpodobně) ty zavřené dveře mezi vagony, stání v tunelu, stres, bezmoc na tom místě, marný boj cestujících, kteří se fakt snažili i nekonečná doba, od kolapsu k záchranářům, mělo za následek, že jsem od té doby metrem nejela.
Prostě jsem se bála.
Nevím čeho, nevím proč, ale jen vědomí, že bych měla nastoupit do vagónu, ze mě udělalo rázem sbíječku.
Nic zlého netuše, jsem pak jela klidně tramvají.
No, jela…
Nastoupila, usedla, tramvaj se zavřela a já se sesula.
Tím jsem přišla na to, že se mi to nastěhovalo do hlavy i v souvislosti se vším, co se zavře a někdo jiný to může otevřít, ale já a druzí ne.
Každý, kdo má z něčeho fobii, ví, že se tohle nedá regulovat a nedá potlačit.
Že to prostě najednou přijde.
Říkám najednou, protože za ty roky jsem párkrát tramvají jela.
Metrem ne, (až tehdy s Tomem), vlakem taky ne (až dnes – doufám), ale tramvají ano.
A někdy jsem dojela, jindy jsem musela vystoupit, protože bych sebou sekla.
Je mi jasné, že pokud dnes dojedu, nevyléčí mě to … jednoduše to prostě vydržím, ale budu za to ráda.
Minimálně proto, že budu na sebe pyšná.
A když ne, tak se prostě zavěsím na brzdu, nechám se vysadit, (pokud budu při vědomí) a pak budu volat SOS Carmile, aby pro mě dojela někam do polí.
No a tak chci požádat, protože kolektivní energie funguje, abyste mi drželi palce.
Jestli to dobře dopadne, „uvidíme“ se ráno on-line u soudu, kde zocelena usednu několik metrů od Kramného a jeho nebývale sympatického kukuče!
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
