Jak se mi až doposud nestýskalo, tak jsem málem za těch pár hokejových týdnů zemřela na vlastenectví. Vlastně až když jsem zabalena do vlajky vlastního národa usínala, došlo mi, jak moc je pro mě tenhle čas důležitý. Staromák, Riegráče, Stromovka a další místa, která jsou v Praze s hokejem spojena, mi najednou chyběla jako nikdy.

Plzeň … přátelé … stýskalo se mi už tak moc, že jsem si další myšlení zakázala ve strachu z překousání žil.

I nevzdala jsem se a hodlala rozpoutat bujarý kotel v kuchyni, s početným osazenstvem sdíleného bytu.

Sousedské vztahy jsem pochopitelně nabourala hned záhy a to už s prvním zápasem.

Hlas mám prostě vskutku pronikavý.

Naopak pro mé spolubydlící jsem se okamžitě stala atrakcí číslo jedna.

Když jsem společné prostory aktivně proměnila v modro-červeno-bílý oltář, nikdo neprotestoval. Dokonce se zájmem sledovali veškeré zapasy, na které jsem koukala.

Český tým jsem tak najednou obohatila o Portugalsko-Španělské fanoušky, kteří přispěli skutečným nadšením, zanícením i velkou škálou nadávek, které neznám.{Pro jistotu si je, ale již pamatuji}

Ovšem nejkrásnejším okamžikem se stane až chvíle, kdy otevřete dveře hospody, jež se honosí přívlastkem Česko-slovenská.

Řev, vole sem, vole tam, Budvar, Marhula, čeština … nádhera.

Ano, na hokej může člověk koukat s každým, ale jen ten v doprovodu Čechoslováků mu udělá takovou radost, ať je skóre jakékoli.

Tady v Londýně se v “Bílém knírku” a nejen v něm fandilo, až Budvaru nebylo…

Slovaci fandili Čechům, Češi Slovákům a vůbec to byla najednou taková pěkná parta.

Když jsem si posteskla kamarádovi, že se mi teď stýská víc, jak kdy před tím, odpověděl stroze:

“Ale jdi ty, to se ti jen zdá, protože se děje to, co by se mělo dít pořád. Celej národ se semkne a táhne za jeden provaz. Až to skončí, ten samej soused, co jsme spolu kecali ve výtahu o včerejším zápasu, mě pak zase přestane zdravit, protože jemu je pade a ma Feldu. No a ja Bavoraka..”

Na mou radu, “tak ho svez a bude zase rád, že má Feldu ”, nereagoval.

Hmm muži a auta… Ja mám longboard, třeba.

Ale asi koupím brusle. V příštím životě budu totiž hokejista.

Fenomén … Jágr…

Teď mluvím pravdu, nic než pravdu a k tomu mi dopomáhej … Jágr.

Vždycky jsem věřila, že Bůh je žena a jen s Jardou Jágrem jsem schopna o tomto faktu polemizovat.

Ten člověk mě totiž naprosto dojímá.

Celý tým je skvělý, o tom nepochybuji, ale Jára, to je prostě takové lepidlo.

Jakoby to všechno tak nějak tmelil.

Třeba když se pral za Simona, za nejmladšího, nebo když rozhodl gólem, a pak tak pěkně skromně komentoval celou hru… no to jsem prostě vyřízená…

Každý tým potřebuje někoho, kdo navzdory emocím neztrácí hlavu, chuť, nasazení a kdo tím burcuje ostatní… My máme Jágra…

A kdyby byla válka, my máme Jágra

..a kdyby na chleba nebylo, my máme Jágra…

A ty Járo, protože vím, že jsi věrným čtenářem magazínu, tady je moje číslo, a už se můžeš klidně ozvat… Fakt… Neboj… Můžem si dát slovní hokej nebo tak něco.

Ivane, ivane…

No a nebylo by to naše “oblíbené” Rusko, kdyby nevyseklo něco parádního. Proto se pěkně po výprasku 1:6 ještě před hymnou Kanady sbalilo, otočilo na brusli a ukázalo Javorům záda…

To bylo prostě, ať se na mě nikdo nezlobí, tak smutné, že se musel stydět i Děda Mráz.

Nicméně nepředpokládám, že to snad někoho výrazně zaskočilo. (pozn.red. – Pájo, nás tady nezaskočilo. Po tom, co si Rusové v roce 2010 sundali medaile a odjeli, jsme nějaký obdobný nesportovní akt čekali.)

Čechy krásné, Čechy mé… to není země, to je zahrádka…

A ač máme teď o “bramboru” víc, je to třeba tady pro mě brambora, jež je svou velikostí a kvalitou víc, než kdyby byla z ryzího zlata.

Hoši, děkujem…!

A já děkuji za nefalšovaný kus domova, nádherně importovaný sem do United Kingdom. 

Pavlína Sýkorová

[sexy_author_bio]