Views: 13
Něco neuvěřitelně známého a báječného se mi připomnělo včera, když jsme šli v Kersku na předodjezdovou procházku do lesa.
Míjeli jsme pole s kukuřicí, na jehož okraji jsem si nasbírala strašně pěkné kameny, každý jiný.
Nacpala jsem si je do kapes u kalhot, které tu kdysi dávno zanechala Tomášova maminka, která jak jsem zjistila, nebývala o moc silnější než já.
I teď je drobná.
Evidentně měla ale přecijen o pár kilo víc, protože po tom, co jsem si kameny umístila do kapes, mi její kalhoty spadly.
Tomáš navrhnul, ať si nechám „ty šutry“ na kraji pole a vezmu si je až zpátky.
Přišlo mi to jako dobrý nápad.
Co kdybych potřebovala prostor na houby.
Když jsme pak míjeli onu kukuřici, povídali jsme si o tom, jestli je, nebo není zralá a shodli jsme se, že není, že je ještě malá.
A v ten moment jsem si na něco vzpomněla.
Ledva mi to problesklo hlavou, zmizela jsem v porostu, který se za mnou ochotně zavřel.
Vylezla jsem se dvěma střapatými kukuřicemi.
Po zbytek cesty jsem s pusou plnou ostružin Tomáše zásobovala popisem naprosto dokonalé zábavy.
Vsadím se, že už víte.
Neznám lepší využití mladých kukuřic, než na výrobu princezen s úchvatnými vlasy, které byly blonďaté, hnědé, rezavé, krátké, dlouhé a se kterými si člověk vyhrál doslova celý den.
Když se scvrkly a oschly, huplo se do pole a vyrobily se jednoduše jiné.
Bylo to krátké období, protože polotovarové panenky na poli postupně tloustly a plešatěly, jak kukuřice dozrávala.
Pak byla taky použitelná, protože než zrníčka v ní ztvrdla, byla šťavnatá sladká a mléčná.
Už jsem to nestihla dovyrobit, ale když se jí udělaly vlasy a nakreslil obličej, stačilo propíchnout tělo kukuřice klasíkem a byly i ruce a kus látky nahradil sukýnku.
Měly kočár z krabice, postel i parádní dům prakticky z čehokoli.
Vůbec nechápu, jak jsem na tuhle skvělou zábavu mohla pozapomenout.
Páni, když si to člověk uvědomí, když se jen na chvíli přenese do dětství, dojde mu, jak neuvěřitelně bezbřehá je dětská obrazotvornost, jak byly ty princezny skutečné, jak se mi hrozně líbily a jak jsem si vyhrála.
To prostě už dospělý člověk neumí.
Dneska potřebujeme televizi a nadáváme, když postavy, kostýmy nebo prostředí není dost realistické.
My vlastně postupně s dospíváním zblbneme a staneme se o mnoho jednoduššími a hlavně chudšími.
Kéž bych tyhle kukuřičky dokázala dneska vidět stejně fascinovanýma očima a cítit to, co tehdy.
To už tak nejde.
Jakkoli se snažím, už to není ono.
Kdepak Bárbíny!
Ty nejkrásnější hračky, rostly na poli, na louce, v lese…
Panenky z vlčích máků, z květů slézu, kukuřic, vojáčci ze žaludů…
Vzpomínáte?
Ty šutry jsem nezapomněla, jenom je umyju a budou krásné.
Houby jsem nenašla, ani sušené…ani choroš, ani nic..
Tak alespoň ostružiny a moc hezký kovový brouk, který když jsem ho vzala do ruky, okamžitě umřel.
Na to jsem mu neskočila, vím, že to jenom tak dělal, abych ho nesnědla.
Ale já měla ty ostružiny, tak jsem ho pustila 
Přeji krásný den!
P.S. Horoskopy dodělávám a budou tu co nevidět.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...
