Snažím se zhubnout. Už několik let. Trochu podezřívám mé sádlo, že zmineralizovalo. Jeho odolnost vůči všem snahám lze přirovnat k netečnosti vodního kamene. Jsem ten typ, který může trávit třeba celý den na pastvě nebo dva roky prázdnin o pramenité vodě a….beze změny. 

Stejně jako tuk, odolávalo mé vědomí faktu, který se dočtete všude, i na krabici ranních müsli sušenek: „ Bez pohybu to nepůjde.“

Jasně, že se hýbu.

Jezdím buď na kole, nebo chodím pěšky. Když jsem po dvou letech potřebovala využít městkou hromadnou dopravu, nenašla jsem zastávku, protože jí loni přestěhovali. Od jara do podzimu se na zahradě oháním rýčem, hráběmi, pilou. O víkendech nechám plevel zvítězit, abych vyšplhala na nějakou zříceninu…Já, že mám málo pohybu?

No jo, vzdávám se. Asi to chce sport. I má pneumatika kolem pasu se souhlasně zakývala.

Mám panickou hrůzu z tělocvičen.

Může za to naše poněkud maskulinní učitelka na základní škole. Před padesáti lety a stodvaceti kily dělala gymnastiku a vřelý vztah k tomuto sportu schovala pod svým mužným knírem i v pokročilém věku.

Sama se k cvičebním nástrojům již moc nepřibližovala.

Ukazovátkem se však snažila přesvědčit nás ostatní. Naneštěstí jsme měli ve třídě dvě pružné štíhlé gymnastky, které vždy dokázaly, jak je snadné to, co pro nás ostatní bylo nemožné. Tyhle favoritky metaly salta na kladině a já přemáhala dávící reflex vzadu pod bradly. V rámci puberty mi značně narostla prsa, což vylučovalo jakékoliv prudší či rytmické pohyby.

Jenomže já nechci být macatá.

Samozřejmě nemůžete čekat, že bych se zapsala na pilates, aerobic, jógu, nebo cokoliv, kde hrozí srážka s nějakými šlachovitými gazelami, co cvičí od plenek, nechaly si vyžahnout laserem všechny potní žlázy a nosí úžasně padnoucí cvičební trikoty ve velikosti S.

Možná mám zvrácené předsudky bojkotující realitu, ale je za nimi můj pokus na střední škole docházet na hodiny step aerobicu.

Byl to rok imrvere mimo rytmus, koupele v hektolitrech potu a opovržení gazel, které se nezadýchaly ani po zvrhlém povelu trenérky: „ A teď přidáme!“

Takže jistě chápete, že i má cesta ke sportu bude na stará kolena značně trnitá a osobitá.  A nebyla bych to ani já, kdybych něco dělala standardně.

Zapsala jsem se na základní kurz krav maga.

Krav maga (hebrejsky קרב מגע‎‎, krav = boj, maga = dotyk, kontakt, tedy česky kontaktní boj, boj z blízka) je systém sebeobrany, který představuje oficiální soustavu technik vypracovaných pro sebeobranu a boj zblízka Izraelských obranných sil, izraelské národní policie a dalších izraelských bezpečnostních složek. Krav maga bylo zařazeno do učebních osnov izraelských středních škol, jeho techniky jsou předváděny a nacvičovány ve výchovných a naučných institucích řízených izraelským ministerstvem školství. Krav maga není sport, ale příprava na boj zblízka na život a na smrt…..   tolik vám prozradí wikipedie.

Na hektolitrech potu se vlastně nic nezměnilo.

Ale potíme se všichni, kdo tam chodíme. Neperu se se stupínkem, ale s chlapem s gumový nožem v ruce. Nepřemáhám chuť zabít cvičitelku ale grázla, co se snaží zabít mě.  Samozřejmě fiktivně, i když se trenér snaží simulovat realitu krizových situací skutečně intenzivně.

Nikdy nevíme, co si na nás připraví příště.  V samotném boji je pro přežití dovoleno vše.

Už vidím první výsledky. Minimálně pošťák už není tak hubatý od té doby, co mi nesl balíček. Když se dozvěděl, že je v něm chránič na zuby, který jsem určitě neobjednávala pro manžela ani pro syna, radši se ke mně neobrací zády a vždy slušně pozdraví a poděkuje.

A váha?

Tu vem čert.  Dělám něco, co mne baví, protože to dává smysl. Bojovat o život totiž smysl má.

A nikdy nevíte, kdy se vám to může hodit. 

ToraToraTora

[sexy_author_bio]