Milé Popelky a Popelníci, je tu zas předvánoční čas a neb mám velmi skromné dítko, které si opět napsalo jen o dva dárky, protože – mami, já všecko mám – pojedem raději na výlet – vyvstala otázka … Kam letos ?

V loňském roce jsem naprosto poprvé a jistě naposledy navštívila vánoční Prahu a strašlivou vřavu, kde to bylo doslova o ústa.

Takže Praha nepřipadala v úvahu.

První adventní neděli si malé Kentánče odzpívalo a odehrálo na bonga se sborem na náměstí našeho okresního města a velmi nevánočně jsme mrazivou neděli pak „dojely“ v pizzerii na oblíbeném menu a horkém ovoci s pohárem a nákupem jmelíček a přípravou těst na pečeníčko.

Druhý adventní víkend jsem zaplatila pro nás dvě autobusový jednodenní zájezd do Norimberka.

Zájezd jsem platila už v listopadu, byl to dárek pro mou dcerku i pro mne a moc jsme se těšily. Jen asi deset dní před tím, než měla přijít „ta sobota“ zazvonil v noci telefon a v něm skoro neznámý hlas:

„Jsi to Ty ? Folám topše ? “ 

Folala topše a špatně česky, ale volala.

Má dávná kamarádka z dětských let, Gábinka.

Gábinka byla holčička ze sousedství, nejmladší z pěti sourozenců, která má ještě sestru a tři bratry. (pozn.red. o Gábině se Kantánka zmiňovala v článku ZDE)

Já sourozence nemám, chodila jsem k nim.

U nich doma jich byl doslova plný byt, pořád rachot, smích, chaos, rvačka o koupelnu, o místo u stolu…

…když jejich máma vařila ovocné knedlíky, otevřela okno na ulici a volala do našeho okna:

„Dělobuchyyyy! „, klusala jsem okamžitě k nim ke stolu.

Protože měla ta úžasná paní pět dětí, dělala v prádelním hrnci veliké kouloknedle a hodně moc. Nikdy jsem dobřejší nejedla. Taky se mi strašně líbilo, jak pila turečka ze sklenice duritky, kouřila startky bez filtru a občas srandovně odprskla ze špičky jazyku tabák z té „pampelišky“.

Všech pět dětí tahle máma vychovala parádně.

Chlapi jsou usměvaví, pracovití, velmi slušní a děvčata obě jsou krásné ženské. Té starší bylo v pátek 50let.

Poněvadž jsem se už jako malá z našeho městečka musela odstěhovat a i těchto pět sourozenců se rozběhlo do světa, vzdáleně jsem měla jen z doslechu, že se Gábinka velice brzy vdala do Německa…všichni se vydali z městečka na vojnu, svatby…atd a odešli jsme sice všichni z městečka, ale ne ze vzpomínek.

S Gábinkou se mi podařilo spojit přes sociální síť, našla jsem ji a nechala už před drahným časem vzkaz a telefonní čísla.

Je velice zaneprázdněná, a protože má dvě zaměstnání, hned tak se do ČR nedostane.

Ovšem tentokrát konečně přijela a než přijela, zavolala mi a pozvala mne jako překvapení pro svou sestru k 50tinám a pro bratry.

Neviděli jsme se asi 30let a bylo tedy po dlouhém telefonátu, velmi řehtacím i plakacím a drbacím, jak se patří, domluveno, že přijedu.

Oslava byla v sobotu odpoledne a večer, v den, který jsem ale měla být s dcerkou v Norimberku.

V cestovce nás potěšili, že odjezd do ČR je v 17h, takže i s časovou rezervou jsme měly v klidu docestovat autobusem, přestoupit do našeho auta a dojet na oslavu přátel maximálně na 20tou večer.

Velmi jsem se těšila na krásný předvánoční den, jak budou všichni spokojeni, potěšeni, překvapeni, má dceruška samo sebou také – výletem.

Tak hurááá jedeme!

V sobotu ráno v pět vstávačka – u autobusového stanoviště už natěšení ostatní účastníci zájezdu, z toho asi 10členná skupinka, ač bylo krátce po šesté, velice rozesmátá a hlučná, ale veselá.

Při jmenné kontrole v autobuse pak další salvy smíchu.

Jmenovali se totiž Hujerovi a byli tam prý všichni. Opravdu se smál a omlouval za smích i vedoucí zájezdu do Norimberka, který byl křestním jménem Adolf, a to se zas Hujerovi smáli jemu …

…a tak jsem si říkala, toto pěkně začíná, snad se do večera nic nesemele a my se dostaneme včas na oslavu a uvidím tu bandu narozeninovou po tolika letech.

Cesta fajn, světýlka vánočních výzdob, dobrá nálada.

Pan Adolf nám vysvětlil praktické záležitosti, kde co je, kde je levnější nákup, kde jsou toalety a upozornil na turistické vánoční i historické atrakce a samozřejmě nezapomněl i na bezpečnost jednotlivců po rozprchu od autobusu.

Hujerovi se prochechtali až do Norimberka a cesta rychle utekla a byli jsme ve městě.

Osvětlení norimberských domů, ulic bylo překrásné, ale také velmi něžné, žádné „diskotékové blikačky“, naopak, vše velmi sváteční a opravdu pěkné.

Na ulicích i v restauracích, kdekoliv jsme s Kentánčetem jedly nebo šly na kafíčko a na kakao… naprosto všude chodili Santa Mikulášové a rozdávali nám malé norimberské perníčky, jednotlivě balené, které se rozplývaly v ústech.

Kentánče hovoří německy, tak neustále roztomile „dankeovalo“, perníčků mělo plný batůžek, kapsy i pusu. Maminka taky 

Nikde nikdo do nás nestrkal a nemlátil krosnou, jako v Praze, nikde žádná tlačenice, ač tisíce lidí, při vstupech do kostelů fronta velmi pohodová, prostě jsme si podávali dveře slušně – pár lidí dovnitř, pár ven – naprosto žádná tlačenice!

Vánoční stánky v centru byly dobře postavené a byl jich tam opravdu rovný tisíc, včetně mezinárodního koutku, kde byl i stáneček z ČR a dalších evropských zemí, ale také z Kuby nebo z Chile.

Navštívily jsme i známé norimberské hlavní kostely, muzeum ručních prací, hraček … poslechly si skvělé pouliční muzikanty a Kentánče třikráte žádalo o návrat k její milované hudbě – peruánským Indiánům, s kterými i tancovala a vytleskávala, až jí bambule na čepici skákala a bavila ostatní přihlížející.

Bavila se na celé čáře, byla moc spokojená a naprosto ji uchvátil živý Betlém, kde krom ostatních zvířátek – oveček, oslíka, koz, byl i překrásný obrovský velbloud.

Velblouda hladila a smála se a pak najednou jí cizí pán podal velký kornout s krmením pro velblouda.

Tak chtěla velbloudovi nabrat drobnou ručkou jakési velbloudí granule a podat krmení z dlaně, ovšem velbloud šmátl papulou a bafnul jí celý kornout komplet.

Žvýknul, polknul a bylo to  ( Teď konečně vím, jak vzniká cigareta Camelka s filtrem) 

Den utekl s krásnou hudbou, světýlky, vůní a chutí báječných pečených kaštanů, perníčků, všude vonělo svařené vínko a norimberské klobásky a preclíky. Nakoupily jsme si vánoční drobnosti a spokojené a uťapkané jsme si šly dát ještě svačinku a kafíčko do restaurace poblíž místa, kde se mělo v 17h odjíždět.

Velmi zajímavé pro mne bylo, že na účtence v restauraci jsme dostaly vlastní číselný kód k digitálnímu otevření dveří toalety. Čtyřmístné číslo jsem vyťukala na klice od toalety, dveře se automaticky otevřely. Toalety skvěle čisté a vybavené.

Jinak bylo dost toalet i v centru, ale ty jsme nenavštívily.

Na rozdíl od loňské vánoční Prahy, kde naprosto nebylo možné najít WC v centru, byla tato potřebná záležitost zde zcela bez problémů.

Hezky vzorně a včas jsme se přidaly ke skupině dalších spolucestujících na stanovišti autobusu, které však bylo jen nástupní – na asi deset minut – na hlavní více proudové silnici u hlavního nádraží.

Ještě ráno nás pan Adolf upozorňoval, že tam nelze nechat stát autobus celý den, že se musí vystoupit a pak na čas nastoupit.

55 nás přišlo a nastoupilo.

Dvě dámy chyběly.

Čekalo se na ně do 17:15, ale pak už nás policejní služba lifrovala pryč. Takže řidič začal objíždět blok a trpělivě se vracel a stál vždy povolených deset minut na místě.

Pan vedoucí zájezdu neustále volal na telefony obou dam.

Ty vyzváněly, ale bez úspěchu. Všichni jsme se snažili dívat na ulice, zda dámy nezahlédneme odněkud běžet a situace se začala trochu horšit, protože velká část cestujících měla po návratu do ČR přípoje na autobusy k domovům či vlakům.

Se zpožděním už hodinu a půl se autobus motal dokola a hledaly se zbloudilé dámy.

Nenašly se, nepřišly, telefony nebraly.

Odjeli jsme bez nich a pan vedoucí CK byl z této situace zcela zdrcen. Říkal, že tuto cestu jezdí už 22let a nikdy se nestalo nic podobného.

Když jsme přejížděli hranice u Chebu, teprve se dámy ozvaly, velice se zlobily, a že prý stojí na zastávce v Norimberku, nikdo tam na ně nečeká a že tím pádem budou cestovku žalovat a všichni uvidíme …

Do místa, kde jsme měly s dcerkou naše auto, jsme docestovaly s dvouhodinovým zpožděním a honem jsme jely na oslavu, kde nás už netrpělivě čekali.

Náš sobotní adventní výlet s velboudem i bloudy byl ovšem korunován překrásným setkáním s Gábinkou.

Její dojatá a naprosto konsternovaná sestra i bratři nebyli schopní v prvních chvílích slova, když mne poznali. Když už pak přestali v slzách i ve smíchu ukazovat dlaní od země asi 140cm, což jsem měřila před těmi třiceti lety, (teď už mám 158cm, heč peč) nastalo všeobecné brebentění, legrace, tanečky a moc příjemný večer.

O Vánocích se mohou splnit tajná přání.

Netřeba honosných darů. Daleko lepší je se obejmout s dobrými lidmi a zavzpomínat na společné lumpárny a na „dělobuchy“, vidět osvětýlkované oči mé dcerky tančící s Indiány v Norimberku na ulici, a pak slzy radosti v očích Gábinky a její sestry i bratrů.

Bylo asi to nejhezčí, co mi Ježíšek letos mohl předem dopřát.

Určitě všem přeji krásné Vánoce a především krásné přátele! 

Kenťa a malá Kenťa 

Quentinová z Montargis

[sexy_author_bio]