Je to jasné a jistě i pochopitelné, že v dnešním vydání upoutám na moc hezkou tradici a připoměnu také místo, kde se odehraje. Říkali jsem si o tom minulý týden při Popelení a je tedy mou povinností, připomenout celou akci a pozvat i vás na onen vrch. Vydáme tam už zítra, tedy 21.3. večer. Je to den jarní rovnodennosti a tedy den sváteční, Chcete se zúčastnit? Můžete. Ohlásime společně ostatním osadám, že jsme přežili zimu.

KELTSKÝ TELEGRAF!

Tak se to celé jmenuje a ohně, které zítra večer zaplanou na mnoha kopcích nejen v České republice, mají svou tradici a původ hluboko v minulosti našich přímých předků.

Žili v hlubokém souznění s přírodou a svými bohy.

Zima, pro ně byla obdobím velice nejistým a nebezpečným. Není proto divu, že nemaje telefony, museli nějak na dálku dát vědět ostatním osadám, že tu jsou, že se jim nic nestalo, že žijí.

A nejen to.

Pozdravili se navzájem, protože nebyl žádný internet, žádné sdělovací prostředky. Osady byly namnoze od sebe daleko.

Muselo být neskutečně silným zážitkem, když se postupně rozsvěcovaly ohně na jednotlivých kopcích a lidé jimi ohlašovali „Ahoj, jsme tady. Zdravíme vás, žijeme!!“.

Jsem moc ráda, že s každýmn rokem přibývá míst, které se připojují k této tradici.

Že jsme ji i v moderní době obnovili, že nás čím dál více zajímá.

Je to myslím dobré znamení. Vracíme se jeden k druhému, ke starým rituálům spojemným s přírodou a životem jako takovým.

Moc se na to teším.

S naším výběrem tajemného vrchu Bříství, jsme nejen myslím vybrali velice mystický prostor, ale také jsme připojili další stanoviště, dalšího člena.

Bude o jedno světlo života víc.

A tady připomínám něco málo o Bříství, abyste vy, kdo se rozhodnete jít s námi, věděli, na jak tajemné místo se chystáte.

BŘÍSTVÍ

Kaple, která se zde nachází byla postavena roku 1714 a vyhořela roku 1818 patrně při pálení čarodějnic. Kopec byl uměle vysázen borovicí černou. Proč, zrovna borovicí, proč černou a proč uměle zalesněný už se nikde nevysvětlilo.

O kdejakém kameni u cesty se toho napsalo víc.

Tak já to napravím a na pomoc si vezmu jakéhosi německého kronikáře, jehož dílo jsem vyšťourala a dílem z vlastní školní doby a dílem pomocí překladače, se něco dozvěděla.

Bude to zajímavý a nakonec i tajemný příběh.

Ale napřed vlastní dojmy.

Prvně jsem se drápala ke kapli v Bříství s Tomem, a bylo to úplně neplánované. Jeli jsme totiž s Ječmenem od pana doktora Mecery z přeočkování a zastavili se tu.

Neměli jsme ani foťák, jenom Ječmena a náhlou chuť to tady prozkoumat.

Pravda, není to sranda se sem škrábat, ale stojí to za to a to opravdu. Já bych to neřekla, protože mojí vášní jsou zříceniny a pamětihodnosti, které leží na rovině, nebo je přímo u nich parkoviště.

Tady to za tu námahu stálo.

Je to neskutečně zvláštní místo a pohled na všechny strany je prostě přenádherný!

Zvláštní je i energie tady.

Tam, kde je zhruba západní strana je velmi příjemně, člověk se cítí hezky a odpočatě a má optimistickou náladu.

Dobře se tu dýchá.

Stačí ale zříceninu oběhnout a na její východní straně na vás padne takový smutek, tíseň, strach a temno, že by člověk řekl, že snad ani není jen o pár metrů dál.

Odnesla jsem si zajímavý pocit, spoustu otazníků v hlavě rozhodnutí, že se sem musíme vrátit s foťákem, a že do té doby najdu nějaké informace, abych si to vysvětlila.

No našla jsem v češtině to, co jsem uvedla na začátku.

Téměř nic.

A teď z úst germánského kronikáře.

Břístevská hůrka, patří ke třem základním a významově pro naše předky z dob Keltů, důležitým horám. Takzvaným trojvrším.

Semickému a Přerovskému.

Dříve se na všech třech dělávali ohně a slavnosti.

Byla to místa setkávání s Bohy a každé mělo svou funkci.

Semická byla muž – žádalo se tady o sílu, vítězství a všechno, co mělo spojitost s mužskou rolí.

Patřila bohu Cernunnovi.

Přerovská byla dítě – tady bylo možné požádat bohy o podporu v novém začátku, zbavení strachu a nejistoty, o radost ze života a ochranu pro své děti.

Zasvěcena byla bohyni jménem Damara.

Břístevská pak byla žena – tady se žádalo o uzdravení, lásku, plodnost, ale i úrodu i milosrdenství a shovívavost pro nešťastně zamilované.

Patřila bohyni Ainé, která byla bohyní nejen lásky, sexuality a plodnosti ve všech kontextech, ale byla také bohyní magie a ochránkyní léčitelů a kořenářek, také kněžek a podobně.

Byla to velmi navštěvovaná hora, na jejímž vrcholku bylo posvátné místo.

Uprostřed byl velký kámen. Konaly se tu slavnosti, zapalovaly ohně a modlit se sem chodili nejen prostí lidé, ale také kněžky a mágové.

Sem se nosily za úplňku důležité amulety a hlavně léčivé rostliny. Lidé věřili, že je Ainé, nabije ještě vetší silou a ony budou ještě více pomáhat.

A teď to bude zajímavé.

Když jste se chtěli zbavit nemoci, odevzdat ji, prostě odložit, odnesli jste ji symbolicky na východní stranu hory.

Naopak pokud jste cosi chtěli získat, například zdraví, štěstí, plodnost, počkali jste, až vám to od Bohyně přistane na západní straně.

Rovněž bylinky se nabíjely na západní straně hory.

Ohně se zapalovaly na jaře a v létě na jihu a v zimě a na podzim na severu hory.

Zajímavé že?

Tady mi došlo, proč mi na východní bylo blbě.

A znovu jsem si to zopakovala a potvrdila, když jsem se s foťákem a Ječmínkem vydala na Bříství opět a sama.

Bylo tam kouzelně.

VŠECHNY OBRÁZKY JSOU PO KLIKNUTÍ ZVĚTŠOVACÍ

Zatímco budete klikat na obrázky, já budu pokračovat.

S nástupem křesťanství nebylo moc žádoucí, aby se lidé tak často drápali na Bříství, ale i na ostatní vrchy, které jsem jmenovala, a bylo rozhodnuto, že tady bude postavena kaple.

Postavili jí již zmíněného roku 1714 a složili se na ni sami farníci.

Několikrát vyhořela.

Myslete si, co chcete, třeba že si bohyně nepřála, aby se její domovské místo bez dovolení něčím zastavělo a taky musela být rozladěná, že jí zadělali ten kámen.

Nebo je to pro pragmatiky také místo velice vysoko a tak logicky přitahuje blesky.

Naposledy vyhořela kaple v roce 1818, při upalování čarodějnic.

Nějak mě to nepřekvapuje, protože být bohyní Ainé, tak mě tímhle aktem už rozčílí dočista a hodně, i kdyby měla být Ainé sebemírumilovnější.

Od té doby proběhlo ještě několik pokusů o znovupostavení kaple, ale pokaždé se něčím pokus zhatil.

Narazila jsem na zmínku o blesku, který základ do rána zničil, ale také na bleskem zabité dělníky, stejně, jako na tajemná světla, která byla na místě rozvalin spatřena.

Ať tak či tak, křesťané se v devatenáctém století už tak báli tady novou kapli stavět, že se na to vykašlali docela.

A já myslím, že to je celkem dobře, protože když jsem to tady prolézala, napadlo mě, že se sem možná konečně Ainé může vrátit.

A kdo ví, jestli už dávno není zpátky.

Je tady totiž, zvláště na západní straně a také na straně jižní tak strašně hezky a příjemně, že člověk pomalu cítí přítomnost něčeho vyššího.

A právě s Ainé bych se tu setkala moc ráda.

Mimochodem původní stavitelé původní kaple, tedy ti, kterým se to v roce 1714 povedlo, ji situovali do tvaru kříže a to od jihu na sever.

Proč asi.

Ještě dlouho jsem pak seděla několik metrů pod hůrkou, na kterou se leze a slézá nejlépe právě po její východní, tedy problematické straně.

Tohle je strom, kde jinde, než na straně k východu. Ten musí dostávat pecky.

Nic dramatického jsem právě tady necítila, kromě nervozity, aby sem zase neuhodilo a tak jsem raději šla.

S Ainé jsem se sice osobně nahoře nesetkala, možná tam byla a já jí jen cítila.

Západ slunce nad Břístvím.

Nevidíte ji tam někde?

Krásnou Ainé?

My ji zítra pozdravíme. A nejen ji. Také ostatní osady, jejichž ohně jak doufáme, také uvidíme. 

A oni uvidí ten náš. 

Samozřejmě, že pro ty, kdo se nemohou zúčastnit, bude rozsáhlá reportáž!!

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]

Pepa Podolák

a Sharon