Audioverze románu Jana Balabána má svůj osobitý ráz zejména díky nostalgicky laděnému hlasu Norberta Lichého… Nemohla to pro něj být jednoduchá práce. Celým textem se prolíná hluboký smutek a zklamání ze života, nitky jednotlivých úvah se rozplétají, aby se po čase překvapivě zase spletly.

Do samé hloubky poznáme bezmoc a pokrytectví nad faktem, že si bereme psy z útulků, ale staří lidé umírají opuštěni za okny svých bytů a přitom by byli třeba tak vděčni za kousek jablečného koláče od nedělní kávy. 

Nebo do samého nitra se zakusující bolest a strach čtyřletého dítěte, kterému v legraci rodiče a sourozenec říkají, že není jejich, že ho táta přinesl v tašce od vysavače.  Jak se mění  vnímání vánočního času, tmy a iluzí… jak se žije vdovám při pohledu na prázdnou druhou půlku postele.

Žijeme marně?

Stále větší syrovost života na vás dýchá z každé další věty a přiznám se, že poslech pro mne byl velmi náročný. Beznaděj, život jako zbytečnost, zbytečné utrpení pro škodolibost?

Čí škodolibost to je, když se tady pachtíme jako marné figurky?

Autor tu popisuje životy těch, kteří nevidí dál než na konec své výplatní pásky, na konec svého bytu a garáže. Smutný odraz společnosti…

„Potřebovali bychom  jako stromy, potřebovali bychom ten vegetační klid, kdy život v našich kmenech by byl jen tušit. Němě se kývat ve větru několik měsíců a nevědět o tom. Ale tyhle krátké zimy, tyhle zkrácené termíny, kdy člověk neprožije, ani  nezahloubí smrt blízkého člověka. Musel jsem si vzít dovolenou,a bych  mohl jít k umírajícímu otci. Dovolenou – slyšel jsem o dívce, která musela napřed dokončit směnu v provozovně rychlého občerstvení a pak jí teprve truchlit za mrtvou matkou a těšit starého otce. Té dovolenou nedali. Nebyl zástup. Přišla by o práci a rychlé občersvení se přeci nesmí zastavit, i kdyby.. i kdyby… co už vlastně?“

Snad ne….

Zhruba v polovině začíná svítat naděje, že už to nebude jen o obrovské potřebě vylít ze své duše ty kaly a usazeniny, jež rozedírají lidskou duši. V bolavých slovech nacházíme moudra, cestičky ven.

Začínají se rozplétat různé pavučiny lidí, kteří se vyskytovali v životě otce Emila, Hanse a Kateřiny. Stále nás provází bůhvíproč psaný zákeřný a udavačský dopis otcova přítele. Přišel všem, všem členům rodiny.

Každý z nich s ním naloží po svém, v každém z nich vyvstanou jiné vzpomínky.

Časy komunismu nebyly lehké, tady se díváme pod pokličku těch, kdož byli z mnohých důvodů nežádoucí a jejich dětí. A to tak palčivě, že nakonec staneme v pomyslné soudní síni a budeme soudit toho, jež v úvodu zemřel. Tátu.

CD  s třemi a půl hodinami pro vegetační klid našich duší?

 Osm jednotlivých kapitol, z nichž každá má jinou atmosféru spjatou červenou nití pelu jedné rodiny. Možná se v nich poznáváme, proto nás iritují.

Vegetační klid v ní možná najdete. Možná… jste-li silná povaha. Nebo sebemrskačská.

Nedoporučuji ale poslouchat, ba ani Zeptej se táty číst v knižní podobě tehdy, když se zrovna necítíte na tomto světě dobře.  Sugestivní popis studené marnosti a ještě většího chladu okolních lidí je až příliš silný.

Na závěr se podělím ještě o jedno moudro, které zaslouží nezapadnout do zapomnění a které tu vyvstává z celého příběhu.

Trápení je třeba prožít, dobrat se a na dno a pak odejde. Jinak to v tobě bude hnít.

Trap se a trápení skončí.

Netrap se a konce to mít nebude…

Jan Balabán (1961 – 2010) byl českým spisovatelem pocházejícím z Ostravy. Snad protobyla  jeho próza poněkud bezútěšná stejně jako je představa o tomto průmyslovém městě. Sám ale tvrdil, že píše jen o věcech běžně ve společnosti spatřovaných, jen často zametaných pod koberec.  Jeho bratr Daniel je akademický malíř a toto cédéčko doprovodil svými obrazy. Zemřel náhle, v dubnu 2010.

Vydalo vydavatelství Českého rozhlasu, Radioservis, 2012, www.radioservis.cz

Foto: Radioservis a autorka

Renata

[sexy_author_bio]