Eva Hölzelová: Třpytkaři a celá povídka která se vám bude líbit. O samošití!

Jako bychom se tady o tom nedávno v diskuzích nebavily. Batohy šité z džínů a sukní! A pamatujete na umělohmotné dudlíky na šnůrce? Osud mi do cesty přivál Evu Hölzelovou a její novou povídkovou eknihu Třpytkaři. Tu si představíme, v ní je totiž povídka právě na TOTO téma. Jiná by v tom vypadala jak pizda…

Se jmenuje. Ozvláštníme si to ale nejprve rozhovorem s autorkou.

Úplně poprvé mám před sebou fenomén, kterému jsem se ze zásady bránila. E-knihu.

Autorkou této povídkové knížky je Eva Hölzelová a než si její knížku vy nebo já vůbec přečteme, vyzpovídáme si ji:

O čemže, prosím, byla Tvá první kniha – Milánek na zabití? Ono to vše podle anotací tak nějak zavání možná trochu sarkastickým pohledem na muže? Nebo se mýlím?

Ne, není to sarkastický pohled na muže. Hlavní hrdinka, doktorka Lenka, líčí trampoty, které prožívá se svým pubertálním švagříčkem Milánkem. Milánek je vykreslen jako protivný sobecký spratek, ale ostatní muži, zejména její manžel Petr, jsou popisováni s láskou a pochopením. Protože jsem zvolila formu deníkových zápisů, tedy vyprávění v ich formě, mnozí lidé se domnívají, že to je z mého života. Knížka je však ryzí fikce, žádného takového „kloučka na zabití“ v příbuzenstvu nemám, nota bene, nejsem ani doktorka.

Proč vznikly Třpytkaři?

Na svém webu Literární net Sůvička mám rubriku Postřehy, kde již přes dva roky píšu články o tom, co jsem prožila, co si myslím, zážitky z cest apod.  Prostě, co mě napadne. Některé z nich jsem posílala na blog MF DNES, kde měly vždy vysokou karmu, a dokonce příspěvek „Tahle země není pro starý“ byl vybrán na titul idnes, jako nejlepší z blogů. Přátelé mi říkají, že se mými postřehy velmi baví a že bych to měla vydat jako komplet. Takže jsem zrušila blogy a energii napnula k tvorbě knížky.

Píšeš povídky inspirované skutečnými událostmi v tvém životě nebo se chytáš jen menších bodů a zbytek je vtipná fantazie?

Na tuto otázku jsem částečně odpověděla výše. Třpytkaři, na rozdíl od Milánka, jsou tak trochu „o mně“, inspirovala jsem se vlastními prožitky. Samozřejmě, že jsem si leccos přidala a „přibásnila“, ale gró všech příběhů je pravdivé. Nedá se říci, že by to byly povídky, je to spíše literární forma fejeton. Nejlépe je však vystihuje slovo postřehy.

Máš k nějaké z třpytkařských povídek zvláštní vztah, třeba, že bys ji nedala a nevyhodila z knihy za nic na světě?

Už jsem uvedla „Tahle země není pro starý“. A také „Černé oči jděte spát“, to se hodně lidem líbí. Moje srdeční záležitost je vyprávění „Žila jsem ve vile Aničce“.  Vzpomínám zde na své dětství v této secesní vile. Zejména obyvatelé Hradce Králové vědí, že se o ni již několik let vede spor mezi vlastníkem, bankou Generali, a ministerstvem kultury, zda ji zbourat, přestěhovat či zapsat jako kulturní památku.   

Mně se třeba povídky píší velmi špatně, neumím to. Co myslíš, je na psaní povídek nejtěžší a co naopak nejkrásnější, co na tom miluješ?

Už jsem zmínila, že to nejsou typické povídky, nicméně moje další kniha bude povídkový soubor, tak ráda odpovím. Na psaní povídek je nejtěžší, jak začít, aby to čtenáře zaujalo a knihu neodložil. Mně osobně se osvědčilo skočit okamžitě do děje a začít vyprávění přímou řečí. Povídka by měla být úsporná, neměla by být zbytečně „ukecaná“ a hlavně by měla mít výraznou pointu, aby nevyzněla do ztracena. Chodím si občas číst na literární weby a již zde se pozná, kdo má talent a kdo ne. Dobře napsaná povídka by se měla číst sama a člověk by z ní měl získat pocit, že psát je přeci tak snadné. Někdo může absolvovat několik kursů tvůrčího psaní, dodržovat teorii, ale necítíte z toho tu „lehkost psaní“. Někdo napíše prvotinu a „je to tam“.  Na povídkách miluji tu fabulaci, když v duchu střádám nový příběh.

Chystáš něco dalšího? Rodí se do šuplíku další povídky?

Viz odpověď výše. Chystám také knihu Tajemství hvězdné oblohy, kde zpracovávám řecké báje, které se vážou k souhvězdím na severní obloze. Každé souhvězdí je zde představeno také z hlediska astronomického. A jestli mohu prozradit, ty mi k tomu maluješ krásné ilustrace. Ovšem tuto knihu bych chtěla tištěnou. Už jen kvůli Tvým ilustracím stojí za to ji tisknout.

Jak jsi vůbec došla k publikování formou e-knihy? Přiznám se, že jsem o pár let mladší, ale už jsem stará konzerva a nevím, nevím, jestli budu schopna někdy ocenit údajné výhody e-knih? Pro mě je prostě nejlepší ta tištěná, voňavá a přes to vlak nejede?

Četla jsem v novinách, že Kathryn Stockettová se svou světoznámou knihou Černobílý svět  obeslala 60 nakladatelství. A všechna ta nakladatelství ji odmítla. A tak vydala svou knihu elektronicky a stala se slavnou. Kniha dostala tištěnou podobu, prodalo se jí přes 2 milióny výtisků a byla přeložena do mnoha jazyků. Dokonce byl podle ní natočen film. Viděla jsem jej, je skvělý, ostatně kniha také.

Čímž rozhodně nechci naznačovat, že by se z mé knihy stal bestseller, je to však jedna z možností, jak se dostat ke čtenáři. A hlavně bez velkých nákladů. Moje jediná investice byly korektury textu, tvorba obálky a převod do formátu EPUB. Dále jsem si rozšířila živnostenský list o vydavatelskou činnost a v Národní knihovně zažádala o ISBN. Ale to nestálo nic.  

A cože to třpytkaři chytají? Můžeš-li prozradit?

Třpytkaři nechytají, třpytkami zkouší, kdo se nechá nachytat. A třpytkaří usilovně a neustále, proto na podobné typy můžeme narazit všude.

Odkaz na knihu je zde.

Nebo tady si můžete koupit i v pdf formátu.

A nyní slíbená povídka, mám svolení publikovat ji třeba celou. Tak to beru!!! Evě Hölzelové děkuji mnohokrát!

Jiná by v tom vypadala jak pizda

Nemyslete si, že jsme jako náctiletý holky nechodily vyhastrošený a v outfitech, z nichž se naše maminky chytaly za hlavu. Naopak. Byly jsme tenkrát sešněrovaný bolševikem a aspoň v módě jsme chtěly vyjádřit svou svobodomyslnost.  V oblékání se projevovaly dozvuky hnutí hippies a vystrkovali růžky pankáči, a tak se nosilo všechno možné, trička s odhaleným pupíkem, odrbané džíny do zvonu i roury, které se skoro nedaly navléknout přes chodidlo, dlouhé vícevrstvé sukně až na zem, boty na vysokánské platformě, kristusky, roztrhané kecky, kalhoty do pasu střídaly bokovky. Ale nebyly to ledajaké bokovky, musela vám trošku koukat škvírka na zadku. A také frčely křiváky a džínsbundy ověšené sicherhajskami, síťované barevné punčocháče a nechyběly ani vysoké gumové holínky.

Prostě všechno, co se nosí dnes, už tu kdysi bylo. Jediný rozdíl byl v tom, že kdyby si tenkrát někdo na sebe vzal tričko s Che Guevarou nebo Leninem, byl by za úplného idiota. Tehdy jsme milovali americkou módu, která je dnes už pasé. Ovšem komu tenkrát příbuzní přivezli ze zahraničí tričko s americkou či anglickou vlajkou či jakýkoliv kousek oblečení s hvězdami a pruhy, byl hotový módní guru.

Samozřejmě, že jsme v tom nemohli chodit do školy, protože soudruzi měli neuvěřitelně dlouhý seznam, co všechno nesmíte nosit (a taky dělat), a kdo to porušil, tomu vyhrožovali, že ho nepustí k maturitě.  A tak jsme se vyřádili ve volném čase. Zejména na zábavách, kdy byli v kursu staří dobří Purplové, Sabathi, Zeppelini, Uriáši, Sladi a Sweeti a také Sex Pistols a Clash, bylo úžasné sledovat ten mix dlouhých vlasů a prvních pokusů o číro.

A protože se v té době nedalo nic „pořádnýho“ sehnat, byly všechny holky neuvěřitelně vynalézavé a vyráběly si módní doplňky samy.  Pamatuji si, že jsem nosila náušnice vyrobené z kostek ze hry Člověče nezlob se, které jsem střídala s náušnicemi z kamenů na domino. Ovšem největší úspěch měly „ušní přívěsy“ vyrobené z kloboučků ze hry Kloboučku hop. Zavěšené na kousku řetízku od špuntu do vany byly úchvatné. Tyto nadčasové náušnice prošly pro velkou oblibu ještě inovací.  Pomocí rybářského vlasce jsem přidala ještě jeden klobouček, který se pak pohupoval jakoby ve „vzduchoprázdnu“ a vypadalo to velice efektně.

Na krku jsme nosily haldy korálků a i obyčejných kožených šňůrek. Korálky pak převálcovala „růžencová“ mánie. Nevím, která z nás jako první objevila u babičky růženec a pověsila si ho na krk.  My ostatní dívky jsme nezůstaly pozadu, prohrabaly jsme příbytky našich prarodičů, vzaly útokem prodejny církevní charity, a brzy jsme chodily ověšené růženci všechny. A čím víc se jich na hrudi dmulo, tím lépe.

A pak přišla doba „dudlíková“. Nebylo kamarádky, které by nevisela na krku sada kojeneckých dudlíků všech barev. A na šňůrkách všech barev. Móda dudlíků měla výhodu, že byly snadno k dostání. A také to byla jedna z mála věcí, kterou nám komunisti nezakazovali. Inu, dudlík je takový nekonfliktní módní doplněk. A navíc ho používali i čerstvě narození svazáci.

Na krk jsme si uvazovaly sametové stužky, na něž jsme opět zavěšovaly, co dům dal.

Naučily jsme se šít, protože to, co se prodávalo, bylo hrůza a děs. A to, co se nedalo podomácky spíchnout, jako např. džíny a podprsenky, jsme nakupovaly v Tuzexu. Protože také látky se špatně sháněly, kupovaly jsme v Řempu (to byly potřeby pro zahrádkáře) celtovinu a šily si z toho bundy. I praporovina byla velmi žádaná. Všechny kámošky obdivovaly mou červenou bundu ušitou z ukradené sovětské vlajky (byla odcizena mým kamarádem ze skladu národního výboru a nikdo ji pak nikdy nehledal, za krádež vlajky ve stavu visícím na žerdi by ho asi zavřeli, až by zčernal). Jo, a jestli se ptáte, kde se ocitly srp a kladivo, tak na bundu se nedostaly.

A co kosmetika? Nemlich to samý. Výběr byl prachmizerný. Některé holky si malovaly řasy černým krémem na boty, protože to bylo mnohem levnější. Tak daleko jsem nešla, přeci jenom jsem obávala o svůj zrak a řasenku si radši koupila. I na rtěnku jsem ušetřila, protože malování si rtů červeným lízátkem mě moc neodvazovalo, přestože holky tvrdily, jak si kluci při líbání pochvalují, že mají sladké pusy.

Kamarádky z ekonomky si stěžovaly, že nesmí nosit dlouhé nehty kvůli výuce psaní na stroji (pro nejmladší ročníky, to byly takový předskokani písíček). A také si je nesměly lakovat. Nevím, jaké výuce vadil lak na nehty, na gymplu jsme podobnou buzeraci ohledně nehtů neměly, a tak jsme si je krášlily ostošest. Ovšem prodávaly se jen laky v odstínech oranžové, červené, růžové a hnědé. Žádná divočina. A tak jsme si do bezbarvého laku lily inkoust, abychom měly modré nehty. Poměrně slušné sabath-nehty se dosáhly pomocí tuše (zase pro vás nejmladší, předtím, než vynalezli AutoCAD, se rýsovalo ručně na papír a používala se k tomu tuš).

Někde jsem si vyčetla, že když si vlasy polijete vývarem z cibulových slupek, získáte nádherný mahagonový přeliv. Samozřejmě, že jsem to musela vyzkoušet. Oloupala jsem čerstvé jarní cibulky a vyvařila šlupičky. Bylo mi sice trochu divné, že vývar je sytě zelený, ale doufala jsem, že to nějak zoxiduje do mahagonova. Výsledek byl velkolepý. Zářivě zelené vlasy by mně mohl závidět samotný Sid Vicious. Musela jsem si vyslechnout blbý narážky na vodníky, ale vydržela jsem to nosit několik dní, než jsem tu zelenou nádheru zase smyla. Když jsem si zanedlouho poté nechala ostříhat vlasy úplně na kraťoučko, moji spolužáci, když mě viděli, si prozpěvovali: „Chlupatý kaktus mám tak rád…“

I dneska, když vidím ty mladý holky, mám občas cukání na sebe navléknout něco hodně avantgardního nebo ujetýho. Vyléčila mě však slova mého známého Jardy. Jeho žena, zralá kyprá čtyřicátnice trochu mdlého rozumu, se nasoukala do šatiček a la Vivienne Westwood, macaté nožky v barevných punčochách jí zkracovaly martensky a takto vymustrovaná se zeptala svého drahého, jak v tom vypadá. Jarda vyprskl smíchy a sarkasticky ucedil: „Jiná by v tom vypadala jak pizda, ale tobě to fakt moc sluší.“

[sexy_author_bio]