Carmila666: Ostrava zdraví Kersko a Popelky!

Ze začátku vypadal důvod našeho seznámení s Míšou smutně. Jela totiž do Ostravy hlavně proto, že se konal dlouho očekávaný soud z aktérem P.Kramným. Soud probíhal ve dnech od 29.6 do 10.7.2015. Michalku, jsem znala, jen z  jejího webu popelky.cz, jelikož od doby, co se tragédie stala, jsem četla její příspěvky a články. Všimla jsem si, že se do Ostravy chystá k soudnímu líčení.

Nabídla jsem jí ubytováni u mě.

Bylo moc milé, že mou nabídku přijala.

Musela jsem na vše připravit i rodinu, tedy hlavně svou dceru Alexandru (dále jen Sašku). Bylo to zásadní a velice rychlé.

Žijeme s dcerou a kočkou spolu ve vzácné symbióze, jak dva malé grepy na jednom tácku, takže si vůbec nevadíme.

Jak má dcera říká: ,,Maminku jsem si vychovala k obrazu svému“ …

Mám opravdu někdy pocit, že dcera jsem já a ona mamka….jo jo, co jsem si udělala to mám.

Ještě jeden malý problém se vyskytl a to jak na potvoru.

Já měla dojet 29.6 odpoledne s turnusu a soud začínal v ten samý den.

To, že na soudě nebudu, mě ani tak netrápilo.

Stejně jsem ze začátku neměla zájem vidět Kramného v přímém přenosu a naživo, ale mrzelo mě, že uvítat Mišku bude muset má rodina, takže se organizovalo, improvizovalo, jak jen se dalo.

Povolaly jsme babičku (s tou nic nezkazím a na naše akce už je léta přivyklá), aby Michalku uvítala a předala jí klíče od bytu a domu.

Míša měla přijet v neděli navečer.

Sašce jak naschvál vyšla na ten den brigáda v Kiku, (Kika – obchod z nábytkem-brigádničí u pokladny).

Měla práci do 20 hodin do večera a vznikly obavy, že by to nestihla, a tak babička byla na stráži s kočkou Bonitou. (britka)

Jak se říká, vše vyšlo, jak mělo na chlup a já se se svým drahým a vzácným hostem shledala až v pondělí večer a to už bylo po prvním dni stání u soudu.

,,a tak šel čas“... cha cha to si neodpustím.

O soudním procesu informovala Miška a také skoro všechna media, takže k tomu se rozvádět nebudu, jen, to, že já nabrala odvahu a šla jsem až na soudní stání, co byla v druhém týdnu.

Jen mi nedá, abych nepoinformovala naše milé Popelky a Popeláky o svém zážitku a nepřidala jednu úsměvnou historku z ,,natáčení”.

Tuším v úterý jsem chtěla jít na soudní znalce z oboru psychiatrie a psychologie.

Nachystaná na akci, stojící už v řadě s redaktory, novináři s Míšou a Sašou, když Míša zjistila, že nebude mít, jak zapnout počítač, neboť se náhle nedostávalo prodlužovaček.

Po dohodě mě pro ni vyslala domů s tím, že domluví u soudní stráže můj pozdější příchod … jenže, cha cha… předtím mě obě dvě, jak Saška, tak Míša upozornily, asi po 4 x   , že si mám vypnout telefonní zvonění.

To jsem vzorně udělala, skočila jsem do auta jak školní atletka, zařadila a jela s větrem o závod přes město 50km\ hod, domů pro prodlužku.

Samozřejmě, všude na semaforech červená. Dorazila jsem zpět asi za 15 minut, absolvovala znovu kontrolu, zda nemám zbraně či něco podobného a ejhle, justiční stáž mě už do jednací síně odmítla vpustit.

No jasně, že jsem neuměle tvrdila, že musím dovnitř, neboť Míše za chvilku skape počítač, a že je ohrožen on-line přenos pro všechny Popelky, leč bylo to marné a nezabral ani můj rafinovaný výstřih.

Zkrátka nic.

Napadlo mě ještě zoufale vyslat SMS do síně holkám. Když jsem to chtěla udělat, zjistila jsem, že mi volaly a psaly, aby mě informovaly, že už prodlužky není třeba, jenže já jsem měla vypnutý zvuk.

No, vztek jsem měla.

Prodlužka zůstala nevyužita, tak jsem ji v kabelce odnesla do auta a šla domů číst, co se v soudní síni děje.

Mimochodem, milá, bílá asi 1,5 metru dlouhá prodlužka se mnou cestuje od té doby stále, neboť jsem si ji ze své apartní tašky nějak pozapomněla vyndat. Zato nabíječku, o které ještě bude řeč, na tu zapomínám.

Čas strávený s Míšou utekl jak voda.

Pro mě by ten soud klidně mohl trvat i měsíc. Bylo nám spolu tak dobře, že když jsme v pátek po soudu, sedali do auta a měli Míšu odvést domů, vůbec se nám nechtělo.

Nejeli jsme po D1, ale druhou stranou směr Hradec a řeknu vám, že nám ta cesta strašně rychle utíkala.

Měla jsem pocit, že jsme až nezdravě rychle v Čechách.

Do Kerska jsme přijely v předstihu, a tak jsme měly ještě čas seznámit se s nejmladším mládětem Michalky, krásnou dcerou Johankou a černým věrným přítelem Ječmínkem.

A abych nezapomněla, i s letitým mládencem, rodilým Ostravákem z Heřmanic, tatínkem od přítele Michalky, o kterém Míša často píše.

Při tom všem jsem zjistila, že jsem s baterií v telefonu na 20%.

Nic moc, říkám si, dám tě na nabíječku … aha tak nedám …v kabelce ji nemám, za to vleču prodlužku.

Tak snad někdo v radiu, kam jsme jely pak, bude mít.

Na devátou, jsme jely do radia Patriot, podívat se jak takové radiové natáčení vypadá, nevěda, co nás tam čeká….

Kdybych věděla, že budeme zpívat v přímém přenosu, piluji hlasivky denně pitím čerstvých vajíček už aspoň 14 dní dopředu.

Za nic na světě jsem si nemohla vzpomenout na písničku o Ostravě, a že jich je.

Mě prostě napadla, jen ta ,,Okolo Frýdku cestička”.

Kdo neslyšel na vlastní uši, o hodně přišel..

Nabíječku neměl nikdo, telefon si mezitím usnul svým spánkem a byl klid.

No co, aspoň mě nikdo nebude otravovat … taky dobrý, ne?

Atmosféra v radiu byla nezapomenutelná a byl to super zážitek.

Hodinka utekla jak voda a my dvě, já a Saška jsme koukaly s otevřenou pusou, jak ze sebe Míša chrlí informace o mayském kalendáři a o věcech, co se teď kolem nás dějí.

Člověk neznalý si myslí, že to před mikrofonem čte … tak nečte, padá to z ní, jak listí ze stromu. Gestikuluje, jako by to pravě prožívala a my se do děje ponořily s ní.

Pecka … hodina byla málo.

Cesta zpět byla docela záhadná a měla jsem strach, že srazíme cestou nějaké zatoulané zvířátko. Přes ten les jsme jely krokem.

Vyspaly jsme se dorůžova.

Já tedy jako za mlada. Probuzení do čisté přírody je jako do ráje. A že je u Míši krásně, o tom žádná.

Snídani nám Miška nachystala potichu, jak ta myška, skoro do postele.

(Fakt, se pohybuje étericky jak víla a možná byla i průhledná, chvíli trvalo, než jsem ji bez brýlí zaregistrovala)…

Vydaly jsme se na krátký průzkum okolí Kerska.

Já neznalec koukala jak sova pálená, neboť jsem tam ještě nebyla. Jede se krásnou lesní cestou – alejí, všude klídek a pohoda.

Asi v polovině je ta známá Hájenka, kde se natáčel film ,,Slavnosti Sněženek“… jistě všichni znáte.

Kousek dál je Lesní ateliér a tam jsme se vrhly na suvenýry… (Míšo?? Koukáš denně na tu chaloupku?)

Holky, tam je vám věcí … no karta měla žně … chrochtala blahem, jak jsme ji zruinovaly, ale co, čert ví, kdy se tam zas podívám.

A pokud jedete ještě dál … tak tam je Hrabalova vila.

Je fakt, že jsme chvilku hledaly, dokonce si Míša myslela, že jí snad zbourali, ale ne, my byly u jiné autobusové zastávky.

Stály jsme u sovy a ona vila stoji u dvou koček.

Tak a teď už jdeme na ten oběd … „se zelím nebo se šípkovou?“

Nejlépe obojí, a jak podotklo mé dítě Alexandra … chuťový oblouk neměl chybu. Obsluha a rychlost neskutečná, než se člověk usadí, jídlo už je na stole, mlaskáme, až máme boule za ušima …

Cestou zpět jsme ještě nabraly u místního Josefova pramene vodu. „Hele, to je elixír mládí“, Míša konečně prozradila věk, pije ji prý už 120 let…

Sakra, příště beru 50litrový kanystr.

No a nastala doba loučení.

Miška nám nabalila zeleninu, zcela BIO ze zahrádky, vyměnily jsme si dárečky a ještě pár kilometrů nám dělala společnost, neboť jsme jely vyzvednout její auto.

Člověk si to ani neuvědomí, pořád mu to nedochází, že ten den, zážitek, všechno … za chvilku končí, a než jsme se nadály, stály jsme u auta a objímaly se a loučily.

To nemám ráda.

Je to strašné, sotva někoho poznáte, už to končí.

POSLEDNÍ ZATROUBENÍ, ZABLIKÁNÍ SVĚTEL A UŽ NENÍ VIDĚT NIC.

(Mišáčku, v září, máš u nás postýlku zase nachystanou, jinak přidej kdykoliv, jak budeš potřebovat, ještě tu je spousta materiálu na reportáže, hlavně ty naše toalety, musíme zrevidovat… a nebo my si pro tebe klidně přijedeme. )

Naše cesta domů.

Zpět jsme jely po vyhlášené, nechvalně známe D1.

(Ale podle toho, co psala o tom dni Míša, asi by to bylo jedno, kudy bychom jely.)

Horko moc nevadilo, to zachránila klima, ale ty nesmyslné uzávěrky, to je děs.

Do Brna to ještě jakž – takž šlo, ale těsně před Brnem katastrofa kolejová … zácpa tak na hodinu, asi stejné jako z druhé strany u Michalky.

,,No, tedy, to se mi tu stát nechce“, zavelela jsem v naději, že když udělám manévr a vysoukám se z dálnice na boční cestu, udělám dobře.

Jo, nejprve to tak vypadalo a asi 10km jsme si se Saškou i zpívaly, jak jsme holky šikovné a jak jsme dálnici, kterou jsme viděly vzdáleně vzdušnou čarou asi 1km od sebe, a kde auta stále nehybně stála, obešly a zácpě ujely.

Radost však netrvala dlouho.

„Měl nás varovat ten kamion“, říkám dceři.

Ten, co se na začátku vesnice, do které jsme vletěly jak ruská spojka, otáčel a jel zpět….

„Asi zabloudil“, podotkla v tu dobu Saška …(ne, nezabloudil)

Asi tak v polovině vesničky nám bylo leccos divné.

Že je víska vylidněná, to vzhledem k horku nic podivného nebylo.

Místy však začala chybět asfaltová cesta, a kde ještě byla, tam byla značně rozbitá. To nic, máme terénní auto, to se zvládne … myslela jsem si.

Jo, ale myslet neznamená vědět.

Dojela jsem krokem k místu, kde cesta už nebyla vůbec žádná. Jen vyděšená rodinka, která právě grilovala.

Koukaly jsme jim přímo, do grilu.

A dal už nic, jen staveniště.

Co teď?

Místní domorodec u grilu pochopil, (Díky za tu zahraniční značku co mám na autě…) a jal se nás směrovat kudy tudy do Bavorova…

„Jeďte zpátky, kolem toho domu“

„Jo jo“, kývu hlavou na znak, že rozumím, a jedu.

Ale zase blbě.

Já hňup jela z druhé strany. Skončila jsem ve dvoře.

Tak nic, zase návštěva...,

Tak couvám a v zrcátku vidím toho pána, co odběhl od toho nedělního oběda vysvobodit dvě bláznivě Ostravačky, co i přes varování stále razí svou cestu.

„To musíte z druhé strany“, říká …

„aha, tak jo“.

Tak jedu, ale dost nedůvěřivě, zdá se mi totiž, že se tam nedá projet … ale jo, dá, hurá, jásám!!

Sice průjezd tak akorát na zrcátka a vůbec ne po silnici, ale jsme venku.

No moc tedy ne, ale prodejem.

I za cenu ostudy.

Zřejmě jsme způsobily poprask v celé vsi. Všichni se zbíhají a koukají, jak si to šineme přes náves.

Už konečně vidím konec dědinky.

Mimochodem jmenuje se … Jestřábí, a pokud je některá z Popelek odstud, tak ji zdravím.

Vědět to, stavím se na kafe, jako že nic… Že jedu jen tak okolo….

Jedeme tedy po řádně rozkopané cestě.

Zřejmě nějaký grant z EU dal vesničce peníze na novou komunikaci a ta to vzala z gruntu.

Za vesnicí pokračujeme dále místními poli a lesy. Kam cesta vede nevím, ale navigace praví, jeďte dál, tak jedem.

(To už ale pravila v Karviné, mrcha jedna, a šup byly jsme v Polsku).

Před lesíkem asi po 10minutách beznadějně jízdy a vidiny další civilizace, máme obě potřebu jít si do lesa odskočit.

Ale co do lesa, stačí k autu, vždyť tu nikdo není…(to ta dobrá voda, Mišo)…

Tedy nevím proč, ale kdybych stála 5minut a koukala, nevím, jak dlouho, nepoletí ani moucha. Sotva dřepnu, kde se vzal tu se vzal, mladík túrující svého tátoše, (auto  v tuningu) zrovna na té lesní cestě.

Tak rychle jsme si kalhotky nenasoukaly na sebe snad ani kdyby nám hořelo za zadkem….sakra, viděl nás nebo ne?? Snad ne, ale gentlemansky zastavil opodál a dal nám přednost. Tuším, že jsme byly červené jak rajčata, a kdyby to šlo sklopím i zrak, jenže jsem musela čučet před sebe abych vyjela.

Teď už jen najít cestu zpět do civilizace.

Plny dojmu z akce ,,uteč autozácpě” jedeme dál, ještě asi 3 vesničky a vypadá to nadějně, že bychom se mohly vrátit na trasu D1.

Navigaci už prosím, jak se dá, ať nás už konečně navede dobře. (jak podle toho mohly jezdit vojenské jednotky, nechápu??)

Ale, ale, co to vidí oko mé...??!

Vidím značku dálnice, jééé hurá jedem domů … už je mi i jedno, že budu v zácpě, hlavně chci domů. Dobrodružství už na dnešek bylo dost.

Podařilo se,……zařadily jsme se zpět do šory,….na co stojíme, nevím, ale jedem krokem.

„Asi nějaká nehoda, co?“, říkám směrem k Sašce.

Jedeme krokem asi 30minut, stále nic není vidět.

A ani nebylo. Člověk někdy nepochopí, že naráz přejede úsek, kde by údajně čekal něco a ono nic.

Auta se pak rozjedou a jede se dál….

Dorazily jsme  asi v 19hodin.  

Já měla jet ještě na Slovensko pro Janka, (kolegu) ale má smůlu, pojedu až zítra ráno.

Teď už chci jen spát a basta.

Doma nás vítá naše Bonitka, kočička věrná jak pejsek, a ve  20.00 hodin přesně už jsem v kanafasu.

Spokojená ve své posteli a plná dojmů, nevěříc, co jsem všechno za den stihla a prožila.

Usínám….dobrou noc. 

P.S: Nejsem spisovatel. Kromě vzkazů na ledničce jsem toho poslední dobou moc nenapsala. Podělit se o zážitky s Míšou, ale stojí za to, tak jsem to nějak slátala a posílám k rukám Mišky, ať to bud vydá nebo zahodí do koše...

Každopádně tímto bych jí chtěla ještě jednou MOC a MOC poděkovat, za to, co pro dvě dušičky Moniku a Klárku, udělala a co stále pro ně dělá, že čelí náporu nadávek od protistrany, že se angažuje a vyvíjí úsilí kolem případu a zajišťuje reportáže od znalců a lidí, co by nám laikům vysvětlili, co nás zajímá.

Má užasnou, až nakažlivou chuť do života, a i když poví, že je K.O, túdle, má snad 7 záložních zdrojů, ze kterých čerpá energii. Fakt ji podezřívám, že už tu straší těch 120 let.(že by ta voda?)

Má úžasné dcery. Poslouchat telefonní konverzaci s jejími zlatíčky je mimořádná věc.

Škoda, že jsme osobně poznaly jen jednu …

A na závěr vzkaz pro POPELKY:

Navrhuji Míšu si půjčovat jako putovní. Vnese vám do domu pozitivní energii a vyžene tu negativní. Je jak talismánek, už jí nechcete vrátit. Škoda však, že musíte.

Kersko ji neskutečně svědčí, tam se nabijí tou energií … tam se nám, holka vrací, aby mohla pro nás psát.

Mějte se všichni moc hezky a Ostrava zdraví …

Mgr.Karla Camila Snitková

[sexy_author_bio]