„Aby se z nich stala moudrost, musí být pocity osvětleny rozumem. A aby se rozum proměnil v opravdovou inteligenci, musí být osvětlen emocemi.“ Z Amiho si odnesete dozajista nějakou tu větu, která stojí za zapamatování na celý život. Stejně jako z Malého prince. 
Vím, že Ami je k němu často přirovnáván, a o to zvědavější jsem na Amiho byla. Je jiný… 

Ano, dá se říci, že je dobrým nástupcem, trošku složitějším, trošku pokročilejším, Malého prince a jeho lišky.

Chvílemi jsem měla pocit, že Malý princ byl kreslená pohádková, nesmírně malebná knížka, ale Ami je 3D film, který fascinuje, ale také u něj zažíváte silně nepříjemné pocity. Snad je méně pohádka, snad je více fantasy.

Putování po jiných planetách, nebylo jich tolik jako v Malém princi, ale byly o to zajímavější.

Ukázka:

Nikde nebylo vidět žádné město.

„Na Ofiru ani v jiných vyspělých světech neexistují velká města. To jsou prehistorické formy soužití,“ řekl Ami.

„Proč?“

„Mají mnoho nedostatků, z nichž jeden je, že příliš mnoho lidí na jednom místě vyvolává nerovnováhu, která ovlivňuje jak je samotné, tak i celou planetu.“

„Planetu?“

„Planety jsou živé bytosti s různým stupněm vývoje. Pouze život vytváří život, proto je všechno svým způsobem živé. Vše je na všem vzájemně závislé, všechno je propojené. To, co se stane planetě Zemi, ovlivňuje lidi, kteří na ni žijí, a naopak.“

„Proč příliš mnoho lidí na jednom místě vyvolává nerovnováhu?“

„Protože jsou na přelidněných místech nespokojeni. A Země to vnímá. Lidé potřebují prostor, stromy, květiny, vodu, vzduch.“

„I vyspělí lidé?“ zeptal jsem se zmateně, protože Ami vlastně naznačoval, že vyspělé společnosti žijí v přírodě jako nějací sedláci. Myslel jsem si, že budoucnost bude úplně jiná – umělá města na oběžné dráze, obrovské budovy velké jako města, podzemní města s miliony obyvatel, všude kolem plast a kov jako ve futuristických filmech.

„Především: vyspělí lidé potřebují žít v kontaktu s přírodou,“ řekl.

„Myslel jsem, že je to naopak, že život ve volné přírodě je právě pro ty méně civilizované.“

„Kdybyste na Zemi nemysleli všechno naopak, nehrozilo by vám další zničení. V přírodě se dá žít civilizovaně, Pedro.“

„A lidé z Ofiru se nechtěli vrátit na Zemi?“

„Ne.“

„Proč?“

„Opustili své rodné hnízdo a dospělí se tam už pak nevracejí, je jim příliš malé.“

Byl mi najednou malý tenhle svět, byl mi svět na Ofiru nějak blízký.  Blízký v pocitech, v duši. A myslím si, že nejsem sama, kdo má často pocit, že sem na ten nesmyslný svět nepřišel zcela jistě z nějaké vlastní nadšené vůle, ale spíše pro nějakou nutnost. Prostě kurz něčeho, co není moc příjemné, ale o čem víte, že je dobré absolvovat a až to budete mít hotové, budete mít právě z toho dobrý pocit. Ale jinak – pocit, hluboký sžíravý pocit, že tohle není domov. Nebo je? Ale muselo by to být někde jinde s lidmi, kteří jsou více než Pozemšťanům podobni těm na Ofiru? Snad každý, komu se příčí násilí, podlost a podvody mezi lidmi, musí mít občas tenhle pocit.

Ami, chlapec z hvězd nám už od roku 1986, kdy tato kniha poprvé vyšla (poté, co ji autor za pouhých osm dní napsal), vysvětluje, že jsme opravdu „učební planetou“ a že se sem až na výjimky nechodíme nějak extra vyžívat v radostech a lásce. V té souvislosti mne napadlo, že tím je asi dáno i to, že tu biologicky žijeme poměrně krátký věk, vzhledem k tomu, že na Ofiru jsou lidé v podstatě nesmrtelní a „odchází“ pouze po vzájemné dohodě s ostatními. Jsem docela zvědavá na podzim, kdy vyjde další pokračování Amiho, jestli tam nebudou zrovna tyto věci probrány více do hloubky…

Na mém myšlenkovém odbočení si můžete všimnout snad jen toho, že tato kniha vám přivede myšlenky nejen i mimo její hlavní proud, ale bude vás pronásledovat i dlouho potom, co ji přečtete.

„Jestliže říkáte člověku s neotevřeným srdcem o lásce, směje se, až se za břicho popadá. A pokud nepropadne v hurónský smích, pak jste mu nevyprávěli o pravé lásce.“

No a nějaké ty citáty, které uvíznou také hluboko, ty tu také najdete.

Úsměv a hloubka

Je to jedna z knih, od kterých buď neodejdete, dokud je nepřečtete, nebo si je naopak budete až úzkostlivě šetřit, aby vám vyšly na co nejdelší dobu: klidně doporučuji i ten druhý postup, dějová linie je tam jemná, dalo by se říci, že není nic, co by spěchalo na odhalení. Naopak, čím pomalejší postup, tím větší chuťový zážitek. Tím více, když na vás začnou padat pocity, že to jsem již cítila, zažila – násobené třeba u mě tím, že je to kniha, která vyšla v době, kdy mi bylo pouhých osm let… a už tehdy byla tato moudrost, která se s dalšími desetiletími dostávala na povrch a do povědomí lidí, na světě. Z toho mrazí. I z informace, že všechny tyto mimozemské civilizace na nás porůznu dohlíží a snaží se nám pomoci, třeba jen tím, že tu mezi námi jsou jakési telepatické radiové vlny, které citliví jedinci zachytí a prezentují dál – tím se lidstvo povznáší na duši. Pomalu, jemně – no snad to stihneme – ten strach o civilizaci tu je znát na každém kroku.

Ami, chlapec z hvězd i Ami se vrací jsou knihy, které dávají smysl z hlediska mimozemských civilizací, jejich organizace a také z hlediska duchovní organizace lidstva. Ne, nepřijde nás nikdo zničit, protože Vesmír je moudrý. Každý civilizace, která dospěje do vyššího technického bodu než je její duchovní vývoj, se sama zničí. Žádná civilizace není schopna vyvinout metody přesouvání mezi planetami dříve, než bude i duchovně vyspělá. Do té doby je to jako když dáte hlupákovi do ruky granát. A pokud jsme v tomto stavu jako lidstvo byli už před skoro před 35 lety,… je to o to víc varující.

O autorovi:

Enrique Barrios je spisovatel chilsko-venezuelského původu narozený v roce 1945, cestovatel a hledač, jehož neklidná duše již v mládí vedla k neustálému putování a poznávání. Navštívil země všech pěti kontinentů a objel téměř celý svět. V roce 1984 objevil podle vlastních slov své skutečné poslání. Ve stavu rozšířeného vědomí se setkal s tím, co nazývá Nejvyšší vesmírná realita. Tento zážitek byl základem veškeré jeho pozdější tvorby. Láska jako mocná vesmírná síla, původce a strůjce všeho. Bylo to přesně to, co celý život hledal a po čem pátral.  Zjistil, že to nesouvisí s vírou či ateismem, ale že je to realita, kterou může každý poznat a zažít sám bez jakýchkoliv prostředníků, neboť (skoro) každý z nás je schopen prožívat lásku, která je prapůvodní ideou všech náboženství. První vydání Amiho spatřilo světlo světa v Chile v březnu roku 1986. Tuto knihu napsal autor za pouhých osm dní, formuloval v ní důležitou a hlubokou zprávu, která mu byla předána a kterou již dříve zaznamenal ve své prvotině Kniha Boha Lásky (Libro de Dios Amor). Enrique Barrios je autorem dvanácti knih. Žije v Brazílii, kde řídí Institut Ami-Ophir, virtuální, vzdělávací a nenáboženskou organizaci, zaměřenou na pozvednutí vědomí lásky jednotlivců a skupin.

Vydalo nakladatelství Anch Books, www.anch-books.eu

Renata Petříčková

[sexy_author_bio]