Vzpomínám si na dobu, kdy počasí předpovídal pán, co se jmenoval Zákopčaník. Ani nevím, kde mu je konec. A pamatuji si, jak se tou dobou lidi dělili na ty, kterým jeho závěrečná úklona a přání „slunce v duši“ lezly na nervy, a ty, komu to přišlo milé. Už tehdy jsem asi byla sluníčkář. Protože se mi to líbilo. Já se na to těšila. 

… termín „sluníčkář“ je pomalu v dnešní době nadávka.

Hlavně z úst těch, kteří ještě žádný přídomek nemají.

Možná by mohli být třeba „řvouni“.

Jejich život se totiž odvíjí v permanentní zuřivosti a na všechno řvou.

Argese, která je předpokladem jejich ochoty vůbec vést dialog, se vyznačuje prioritním vyhledáním nepřítele a pak hulákáním, výsměchem, invektivami, nadávkami, radikalizmem a odporem.

Oni si říkají „realisté“.

Musí se přece na momentální, neutěšený stav věcí dívat střízlivým pohledem, protože ti druzí by to všechno akorát pohnojili.

TAKŽE DO ZBRANĚ, PROTOŽE „DOBA JE ZLÁ“.

Jenomže to ona jaksi každá doba.

Ještě vlastně nebyla ani jednou doba, na které by se nedalo najít něco negativního, nějaký veřejný nepřítel, zásadní problém, nebezpečí, důvod nesouhlasit, odporovat, křičet, nadávat a odsuzovat.

A on ani život sám není rozdávačem lízátek.

Vnímání života takového řvouna je pochopitelně nekonečný opruz a je logické, že tento „realista“ moc důvodů k úsměvu nemá.

Pakliže se tedy usměje, jde nejčastěji spíše o úšklebek, který je odrazem jeho normovaného pocitu. A ten nestojí za nic.

A tak mu nezbývá, než

–          Se místo smíchu posmívat

–          Místo úsměvu šklebit

–          Místo pochvaly kárat

Realita tohoto typu lidí je namnoze smutná, temná, plná hořkosti, nenaplněných očekávání, strachu, podezírání, obviňování, obranného útoku (vždycky je před čím se bránit), nepřátelství, nepohody, podezírání a zatrpklosti.

Život jako takový je pak vlastně cosi, co je potřeba nějak přežít, prosekat se tím a horko těžko vydržet, než přijde spásná smrt.

Barva života řvouna se nese ve všech odstínech šedi.

Děkuji Bohu, že jsem se s tímhle postižením nenarodila.

A že znám a jsem schopna vidět všechny ty sluníčkáře, kteří si ve stejně „špatné době“ dokáží najít důvod k úsměvu a dívat i tím směrem, kde je něco pěkného, co stojí za pohled.

A to lze najít vždycky.

Dokud má člověk v duši ono slunce, pokud je ochoten ho k sobě pustit, dotud má svět i jiné barvy.

Dotud je vedle zla také dobro, kterého je mezi lidmi spousty.

Dotud je vedle negativ i veliká, dost možná větší řada pozitiv.

Dotud existují maličkosti, ze kterých je možné se radovat.

Dotud se ony maličkosti stávají většími.

Dotud je život cosi, co stojí za to žít.

Dotud je víra v lepší budoucnost základním stavebním kamenem budoucnosti samotné.

Bez úcty k člověku není možné vážit si sebe sama.

Bez soucitu k druhým nelze očekávat ohledy okolí.

Bez ochoty naslouchat, nelze vést dialog.

Jen řvát, nadávat, kritizovat, trápit se a pak umřít.

Děkuju pěkně, nechci.

I za cenu opovržení ze strany řvounů, já ten kámen zpátky nevrhnu.

Mám spoustu jiných, vesměs pěkných věcí na práci, než mrštit minerálem, navíc bych mohla někoho trefit.

A ničemu by to neprospělo.

Být zatrpklý, záštiplný, zlý, negativní, zuřivý…

…číhat někde za bukem, co někdo druhý udělá nebo řekne a mít jediný požitek z toho, odnést to někam jinam, kde jeho slova strhám, zesměšním a ideálně přidám i nějakou osobní invektivu z jeho života … sledovat jeho život za účelem ho pak rozpitvat, pomluvit, pohanit, ošklíbat se nad ním…

…trávit hodiny a hodiny svého času sledováním života druhých, znamená ve finále žít cizí životy namísto vlastního.

A ono se není co divit, že existují lidé, kteří to dělají.

A nelze se ani divit, že to dělají.

Vždyť jejich pohledem, je jejich realita tak smutná, bolestivá, neradostná a chmurná, že život druhého, šťastnějšího člověka je jedinou možností, jak z toho na chvilku utéct.

Člověk může druhému přát štěstí, nebo se může radovat z jeho neúspěchu.

Život lze prožít, nebo přežít.

Vidět, nebo se dívat.

Slyšet, nebo naslouchat…

Ostatně…

 „O život můžeme přijít různě. A smrt je jen jednou z možností.“

Robert Fulghum

P.S. Ano, byla jsem se někde podívat. Čistě proto, že mě zajímalo, zdali jsou některé věci, kterým jsem jako správný sluníčkář nechtěla věřit, pravda.

A ano, jsou.

Nemám šrám na duši a nejsem ani rozzlobená, ani ničeho nebo někoho nelituji. Jsem přece ten „sluníčkář“. 

Sluníčkář není debil, ač je tak zván.

Ví, že existuje i velká spousta zla mezi lidmi, že jsou lidé křiví, zbabělí, krutí a plní skryté zášti … viz výše. Je to součást tohohle světa a vždycky, celá staletí i byla.

Ale to je všechno.

Taky byli, jsou a budou lidé dobří, pozitivní, slušní, poctiví, vstřícní a stateční.

No a já dobrovolně vybírám život mezi těmi, kdo v duši nějaké to Zákopčaníkovo světlo mají.

Mnohem raději se budu s úsměvem pohybovat v několika ptačích šišourech, než se s úšklebkem brodit v odpadu lidském.

Ale nic proti těmto temným, zatuchlým norám vlastně nemám. Ono si každý vybere, co je mu blízké a kde se cítí mezi svými. Některým organismům slunce vysloveně škodí a tak žijí pod zemí. 

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]