Myslíte, že všechna úsloví, která spojují například přírodní jevy s realitou, jsou nesmysly? Že myslet si, že podle vlaštovek lze určit nadcházející počasí, je pošetilé? Nebo že nešlapání na kanály je moderní trýznění pověrčivců, kteří hopsají na ulici jako pitomci ve snaze nepřivodit si smůlu? A jak jste na tom s černou kočkou?

Tak náhodou, nic není náhodou.

Většina věcí, ve které dodnes věříme a které třeba i dodržujeme, má svůj podklad kdesi hluboko v minulosti.

Nejenže v té době, kdy lidé neměli televizi a pasívní druh zábavy, měli víc času na sebe a pozorování přírody, ale také měli své Bohy a to jim dle mého do jisté míry pomáhalo v životě.

Dokázali mnohem častěji žasnout, než my.

My se dnes zdráháme uvěřit třeba v zázrak, co nevidíme a nespočítáme, to pokládáme za racionálně nemožné, prostě jsme se odnaučili dívat se na svět očima, kterýma ho sledovali naši předkové.

Těma očima, kterýma se dokáží dnes dívat jen děti.

Můžeme jim závidět.

Znám jen málokoho, kdo by po vyslovení nějaké věci, u které má strach, že by o ni mohl přijít, nezaklepal. Samozřejmě, že pověry jsou hloupost, no ale tak pro jistotu, že ano.

Jenomže často takový člověk klepe blbě.

Drtivá většina lidí, totiž bude nelogicky klepat na zuby.

Když se zeptám, proč na zuby, odpovědí, že proto, že nehoří.

Nesmysl!

Když pověra, tak pěkně v původním znění, jinak je to paskvil.

Osobně mám pověry docela ráda, protože mě vrací tam, kde to tak ráda studuji. Do historie.

Historie, kterou jsme si kdesi uvnitř zachovali, ale vědomě ji pozapomněli.

Tak kam klepat?

Chcete klepat? Tak jedině do dřeva a s hořením to nemá nic společného.

Klepete, aby vás slyšeli Bohové. Jojo, ti pohanští.

V případě klepání na zuby, přivoláváte svého dentistu a ten vám těžko pomůže k tomu, aby se daná událost nepokazila, nebo nezměnila.

Bohy zavoláte dubovým telefonem. Už si vzpomínáte?

Kdesi hluboko v nás je ukrytá vzpomínka, kterou nedokážeme vyhrabat celou, ale jen její kousek.

Pomůžu vám.

Byli to naši předkové kultury Keltů, jejichž kněží a duchovní, Druidové, uměli komunikovat s lesními bohy, znali umění run a dokázali měnit, nebo s pomocí Bohů zachovat určité události.

Jestliže tedy chtěli, aby nějaká věc zůstala nezměněna, pokud chtěli zachovat status quo, pak šli, svou věc vyslovili a třikrát poklepali do dubu.

Stromy, dřevo a dubový strom je takový telefon, zesilovač, jistič, že přání bohové uslyší.

Je zajímavé, že klepání si pamatujeme, ale předmět už ne.

A protože si to vlastně pamatujeme napůl a na všechno potřebujeme vysvětlení, řekli jsme si, že zuby budou asi to pravé.

Ne nejsou.

Snad vám to příště opravdu pomůže, když zaklepete třeba do stolu. 

Prokleté kanály!

Budete se divit, ale ty kanály, tahle zdánlivě moderní pověra o tom, že šlápnutím na kanál, si přivodí člověk smůlu, sahá hodně, ale opravdu hodně hluboko do minulosti a je zcela založená na pravdě a realitě.

Jde o střípek naší paměti, která si ale zase na víc, než na malý kousek příběhu nevzpomíná.

Její původ je třeba hledat u kamenů, které vedly často přes bažiny.

Po nich bylo možno přejít, pokud člověk dobře znal cestu. Po větších deštích ale nebyly ostatní již vidět.

Poslední kámen byl tedy také často poslední šancí se ještě bezpečně vrátit.

Někdy byl ale na podmáčeném podloží takový krok na kámen i tím posledním. Pokud se člověk nepropadl, musel se otočit a doufat, že bude mít stejné štěstí i cestou zpět.

Kanál je tedy dnes jakýmsi osudným posledním kamenem.

Tak vidíte, a původně to vypadalo, že si tuhle pověru vymyslel někdo ze vzteku, když cestou z noční utrpěl frakturu po té, co si před tím někdo podnikavý odnesl z kanálu poklop.

Černá kočka

Já na tuhle pověru nevěřím, mám ráda všechny kočky a zejména pak ty černé, ale strašlivá spousta lidí je schopna i otočit auto a možná i tramvaj.  Ale kde se to vzalo?

Můžeme se podívat nalevo napravo, do Egypta, do Anglie, do Číny…nenajdeme jednotný postoj ke kočce. Pověry kolem koček jsou na pováženou, protože vlastně nevíme, pokud budeme chtít být k této pověře objektivní, jak je vlastně vnímat.

Snad vás krátký náhled zaujme.

Anubis je egyptským bohem smrti a balzamování. Byl vyobrazen jako muž se šakalí hlavou, nebo jako černý šakal. Doprovázel mrtvé, vítal je v podsvětí a chránil.

Jeho mazlíčkem byla černá kočka.

Egypťané kočky uctívali jako tvory, kteří byli schopni být jednou svou půlkou „tam“ a druhou „tady“.

Černé kočky pak byly zvláště hýčkány, protože „Kdo se k Bohovu mazlíčku mile zachová, toho v oblibě bůh smrti uchová.“.

• Ve Spojených státech a Latinské Americe považují přeběhnutí černé kočky přes cestu za tak špatné znamení, že se lidé radši vrátí domů a vyjdou ještě jednou.
• V Japonsku je to samé naopak dobré znamení.
• V Anglii jsou někteří lidé přesvědčeni, že pokud se černá kočka blíží k vám, je to dobré znamení, pokud se od vás vzdaluje, je to špatně.

Kočky byly hýčkány i v době předkřesťanské, jako dobrý pomocník proti hlodavcům, kteří přenášeli nemoci a ožižlávali zásoby.

Takže potud vlastně dobrý.

Všechno se pro kočku změnilo až příchodem svaté inkvizice.

Kočka byla doslova u každého domu, kočka byla spojována s ženou, ke kočce se vázalo mnoho úsloví a kočka byla frekventovaná.

Nemuselo se hledat, když bylo třeba, a to bylo každou chvíli, zejména tam, kde byl nějaký tučný majetek, protože ten, kdo byl uznán jako spolupracovník Ďábla a nějakým vynalézavým způsobem donucen k přiznání, toho majetek propadl Církvi. A koho jiného učinit tím zloduchem a ztělesněním Ďábla, než právě kočku? 

Mimochodem, byla – li zpravidla žena (ale nebyli výjimkou ani muži a dokonce ani děti) obviněna a usvědčena (často sama právě tím přiznáním viz Malleus Maleficarum) z čarodějnictví, byla upálena i s kočkou. 

Kdyby ženy měly rády a chovaly sysly, byl by patrně dneska symbolem čarodějnictví, dábelských věcí a všeho zlého chudák sysel. 

Jestli vám tedy dnes přeběhne přes cestu černá kočka, vězte, že se stane přesně to, čemu věříte a co si do blízké budoucnosti naprogramujete.

A víte, že:

• Když vám upadne před jídlem na zem vidlička, přijde ženská návštěva.
• Když nůž – přijde muž.
• Zamícháme-li partnerovi nápoj v hrnku naší lžičkou, pohádáme se s ním.
• Máte-li nad vchodem do domu podkovu, musí viset tak, aby tvořila jakoby mističku. Obráceně způsobí, že štěstí a finance se z ní budou sypat pryč.

A ještě:

• Vlaštovky létáním nízko předpovídají déšť. Ano, protože jedí hmyz, který klesající tlak tlačí blíž k zemi.
• Podkova – Máte-li nad vchodem do domu podkovu, musí viset tak, aby tvořila jakoby mističku. Obráceně způsobí, že štěstí a finance se z ní budou sypat pryč. 
• Bačkory – Další lidové moudro říká, že když si láskyplně přivedete domů muže, rozhodnuta s ním strávit zbytek života, neměla byste mu kupovat bačkory. Měl by to udělat sám.
• Stříhání – Rovněž pokud chcete zabránit hádkám, nestříhejte svému vyvolenému vlasy. Podtext této akce je v tom, že mu vlastně berete něco, co bylo jeho. 
• Koště – Vaše koště by nemělo být „vousama“ nahoru, ale směrem k zemi. Vousy nahoru vám vrací ošklivé, smetené věci zpátky do prostředí, kde jste. Tohle má logiku. Asi je, jestli nevěříte na energie, tak rozhodně hygieničtější, když koště visí směrem k zemi.
• Slepované nádobí – Rozbité věci, i když se s nimi neradi loučíte, vyhoďte. Slepované nádobí je prý doslova vír na peníze.
• Sušené kytky – Usušená květina není nic jiného než mrtvola – budete mít doma veselo jako na hřbitově. To je z Feng shui a já to dodržuji. Přijde mi to smysluplné.
• Onyx – Tento krásný, magický a nesmírně silný ochranný kámen si ovšem pro dosažení pozitivního výsledku musíte pořídit sami. Je to jediný kámen, který nesmí být darován. Dříve bylo běžnou praxí, pokud se chtěl někdo někoho zbavit nebo mu „přičarovat“ problém, darovat takovému člověku onyx.

A zde pověry pro fajnšmekry:

• Netopýří krví omyté oči pak vidí ve tmě. 
• Čarodějnice pijí netopýří krev, aby mohly létat. 
• Vyschlý netopýr chrání před zraněním. 
• Projít pod žebříkem přinese smůlu. Dříve se věřilo, že nejen pod žebříkem, ale všude tam, kde se dřevo opře a vznikne úhel, tak tam se usídlí zlí duchové. Ti pak tomu, kdo tudy projde, skočí na záda.Postižený se musí třikrát rychle zatočit a uskočit. Duch se zamotá a spadne. 

A ještě pár!

• Když vám upadne před jídlem na zem vidlička, přijde ženská návštěva.
• Když nůž – přijde muž.
• Zamícháme-li partnerovi nápoj v hrnku naší lžičkou, pohádáme se s ním.
• Vyvarujte se zalévání čaje tak, že dáte napřed do hrnku horkou vodu a pak pytlík. Přivoláváte tak zlý osud.
• Čtyřlístek – tak ten si prý jako jedinou věc odnesla Eva z Ráje. Proto prý nosí štěstí.

To je náklad, že?

Jistě existuje ještě daleko víc způsobů, jak si znepříjemnit současnost i budoucnost.  A nemusí to být pokaždé žebřík, špatně zamíchaná káva, slánka, zrcadlo, netopýr a podobně…

Úplně stačí jít životem bez smíchu jen s negativním myšlením, nenávistí, lhostejností, záští nebo absencí soucitu a lásky.

Takto disponovanému člověku pak logicky nepomohou ani podkovy, ani košťata, ani celý vagón polodrahokamů či záhon jen se samými čtyřlístky.

Obyčejný úsměv věnovaný třeba i neznámému člověku může v určitou chvíli přinést víc štěstí, než si dokážeme představit. Vždyť nemůžeme vědět, jak moc to mohlo být pro něho v tu chvíli zásadní. 

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]