Views: 18
Milé Popelky, psaly jste si někdy deník? Schválně se obracím na ženskou část čtenářek. Psaní deníčků k nám holkám zkrátka patří. A není jen tak ledasjaké psaní. Jde o naše nejniternější pocity, o třináctou komnatu, kterou zavíráme stejně jako stránky notýsku. V bouři citů a pocitů stavíme myšlenky coby kotvu a přístav.
Doufáme, že linky dají našemu životu řád, stejně jako notová osnova promění chaos notiček v melodii.
V telecích letech, někdy mezi prvním beďarem a druhou podprsenkou, jsem i já cítila nutkání, že ze mne neudělá nic víc ženu, než právě psaní deníčku. Pochopitelně tajného deníčku, aby to mělo grády. Byla v tom i nutnost dohnat starší sestru, která neustále obohacovala svůj „Top secret“ notýsek večer co večer s baterkou pod peřinou.
Až dlouho potom jsem zjistila, že nejde o žádnou cestu do hlubin její dospívající duše. Lepila tam papírky od bonbónů. O tajný deník jistě šlo, protože ne všechny mlsy, které ukořistila, byly její.
Samozřejmě jsem okamžitě zneuctila nejbližší školní sešit, který nevypadal, že by byl moc důležitý. Vytrhla jsem několik prvních použitých stránek, chopila se pera a čekala na myšlenku.
Jenomže na myšlenku se nedá čekat jako na autobus.
Ten má alespoň jízdní řád a bere všechny platící. Myšlenka je vybíravá. Víte, myslím taková ta zásadní myšlenka, která by měla potenciál vstoupit do dějin nebo alespoň do učebnic literatury.
Čekala jsem marně.
Co bych také v tom věku chtěla. A tak jsem v iluzi vytrvalosti několik dní zapisovala nemastné neslané školní zážitky a složení krmné dávky našich králíků. To první bylo nuda a druhé mě mohlo snadno kompromitovat. A tak jsem opět vyškubla stránky a sešit navrátila prvotnímu účelu.
Ještě několikrát jsem se pokusila zásadní myšlenky rozpuku mého mládí vtělit do slov a odstavců. Asi jsem se nerozpukávala dostatečně, anebo mému rozpuku chyběly ty správné myšlenky.
Dalo by se říct, že má puberta nestála za řeč.
Zato když to za řeč stálo, nebylo čas na psaní. Nehledě na to, že toto období postrádalo jakoukoliv myšlenku. Natož publikovatelnou.
I přesto jsem měla stále vidinu takového toho deníku, na kterém se dá vystavět slušná detektivka, román nebo poslední dny nějaké monarchie. Nejlepší je, když je takový deník ukraden, nalezen nebo je po něm pátráno. Jenomže nevlastním zahradníka, aby mohl být vrahem a nerozložím ani zahradní lehátko, natož monarchii.
A pak jsem z deníků vyrostla.
Co to vlastně znamená? To je přesně ten okamžik, kdy si řeknete, že jste na holčičí věci prostě velká. Přestanete chtít syslit pocity do sešítku za pár kaček nejlépe voňavou propiskou. Zkrátka přestanete život přežvykovat jak stránky harlekýnky a začnete ho žít. Jenže lehce se stane, že vás to jednoho krásného dne sežvýká samo.
A to je nejlepší čas vrátit se k deníku.
Když jsme byly mladé a hubaté, vykřičely jsme do světa všechnu naši pravdu a šly dál. Hormony nám dovolily překročit mrtvoly a tančit na hrobech. Teď už víme, co je to diplomacie a slušné chování. Víme, že s třídním učitelem dcery se bavíme jinak než v patnácti s tříďasem, i když si o něm zhusta myslíme to stejné.
Manželovi uvaříme čaj a posté vyslechneme teorii o smrtelné rýmě, i když jsme kdysi achaly nad plakátem Bon Joviho a věřily, že jedině pro něho jsme se narodily.
V sobotu jedeme na návštěvu k hluché tetičce, ale od šestnácti tušíme, jak by nám to slušelo na cestě kolem světa. Děti zvlčily jak toulavé kočky a my netušíme, co jsme udělaly špatně? Tedy my to víme, ale nemůžeme to říct nahlas.
To je správný okamžik pro deník.
Jako si ráno omyjete ospalky vodou a kartáčkem vyčistíte památku na topinky z předešlého večera, i naše duše potřebuje pravidelnou hygienu. A pěkně přitlačit.
Kdybychom všechny naše obavy, emoce a duševní pochody ventilovaly denně doma nebo s kamarádkami, mohly bychom být lehce považovány za labilní fňukny. Papír snese všechno.
Tak proč mu nedat pořádně zabrat.
Deníku svěříme všechno, co potřebujeme říct a nemůžeme, nebo se bojíme to vyslovit. Vypsat nebo vyslovit? Je to jedno. Je to venku a zas o kousek menší a méně pálivé.
Kolikrát sedíte s kamarádkou a ta na vás vychrlí všechno, co jí potkalo za dobu, co jste se neviděly. Většinou jí vyslechnete, poradíte, její problém vidíte s potřebným nadhledem a dokážete ho vyřešit s hladnou hlavou. Je to podobné, jako když si po sobě s dstupem přečtete své deníkové zápisky.
Uběhla nějaká doba, nastaly nové okolnosti.
A hlavně nejste najednou vypravěčem, jste čtenářem. Jako u detektivky, když od třetí kapitoly víte, kdo je vrah.
Máte jasno.
Pro výše řečené by deník měl být vždy tajný a jen a jen váš. Autocenzura ze strachu, že náš deník někdo najde, nám moc nepomůže. Není to jen papír, je to kus nás samých, naše špatné svědomí i nejtajnější přání. Hyde pana Jekylla, stín v zamračeném dni.
No ale zase to s tou láskou k jeho stránkám nepřehánějme.
Když si vyčistíme zuby, opláchneme umyvadlo. Berte to stejně. I Agátha Christie nechala zemřít Herculesa Poirota. Kdybyste někdy měla pocit, že tenhle příběh už nechcete psát, že nepíšete perem na bílé linky ale tetovací jehlou do vlastního srdce…..klidně z něj natrhejte tenké proužky a nakrmte s nimi plamen ohně.
Stráví všechna vaše tajemství a promění je v hřejivé teplo a světlo.
Papír totiž snese všechno ale vy…..vy si zasloužíte to nejlepší.
ToraToraTora
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Má ráda humor, život a kombinaci obojího. Miluje východ slunce a palačinky. Nesnáší formuláře, duševní malost a jogurt k snídani.
Ráda by se osobně setkala s Kopčemem a Veverčákem.„Neměli ponětí, jak se zeměkoule koulí, ale měli super fígly na mamuty.Jeden nikdy neví“.
Tyhle taky napsala:
- Dům a Byt18.06.2019O šípkových růžích
- Tělo13.06.2019Nic vás tak neochladí jako to, co vás zahřeje
- Společnost08.06.2019Všechny vůně léta
- Rodina a Drobotina24.05.2019Záhady kolem nás