Babička Boženy Němcové nabídla panským slečinkám chléb se solí a ony odmítly. Však jimi za to opovrhovala. I škaredým pohledem po nich metla, ačkoliv to byla žena dobrosrdečná. Však si to také slečinky po právu zasloužily. Byl pro ni stejně jako pro generace před ní a národy po celém světě posvátný. Nic sladšího voňavějšího či podbízivějšího. Jen prostý bochník chleba. Známé rčení říká, že chleba se nikdy nepřejí. A také že nic nechutná lépe než právě chléb…

Stejně jako slunce je chleba denním souputníkem člověka již od neolitu.

Jeho druhy, složení i použité obiloviny se liší v závislosti na geografických a historických faktorech. Základ mouka, voda, sůl, zůstává však vždy stejný. Výsadní postavení je napříč globusem nesporné.

Například Egypťané ho považovali za vynález krále, Řekové měli jeho původ za božský, Sumerové mu přiřkli duši, v arabštině mají stejný výraz pro chléb jako pro život, v hebrejštině je výraz chléb odvozen od stejného kořene jako moudrost, v Mezopotámii se obrázek pecnu stal univerzálním hieroglyfem pro potravu.

Zrno bylo vždy symbolem života a jeho koloběhu.

Od zasetí, zrání až po sklizeň a zimu, kdy odpočívalo a čekalo, až se příroda probudí a ono zase padne do země a vzejde, aby nasytilo. Žluťoučké klasy v sobě schovávaly odlesky blahodárných slunečních paprsků. Tak i tvar chlebu měl připomínat horký sluneční kotouč.

Skrýval v sobě symboliku všeho, co bylo pro tehdejší národy důležité, co zajišťovalo pokračování života i božskou úctu k přírodě a všemu neuchopitelnému a blahodárnému v běhu života a světa.

Něco takového vždy vyžadovalo při výrobě náležitou úctu.

Cechy dohlížely na kvalitu, pečení chleba v rodinách bylo záležitostí jediné „pověřené“ osoby a bylo nutno dodržení mnoha rituálů. Stejně tak byla skýva chleba prostředkem mnoha magických obřadů na přivolání blahobytu, plodnosti, štěstí, bohatství, ale i pro ochranu před nečistými silami.

Chléb tak nerozlučitelně splynul s mnoha aspekty lidského života, stal se jeho katalyzátorem.

A požíval náležité úcty. Samotné pečení chleba bylo sváteční událostí. Ale i samotný pecen byl rovnocenným členem rodiny. Lidé o něj pečovali, aby vydržel dlouho vláčný, musel být rovně krájen a jakékoliv plýtvání bylo rovno svatokrádeži.

Chléb spadlý na zem, byl sebrán políben, pohlazen a do utěrky zabalen.

Když už se stalo, že náhodou ztvrdl, uvařila hospodyně chlebovou polévku nebo se chleba do polévky máčel, aby opětovně změkl. Kdo chlebem plýtval nebo se k němu neuctivě choval, byl považován za hulváta.

Samozřejmě, že se lidstvo postupem času naučilo obilniny a především pšenici šlechtit a mlet na jemnou bílou „dvounulku.“ Blahobyt nechal zdivočet mlsný jazýček a řada druhů pečiva se z několika typů chlebů rozšířila na nespočet slaných i sladkých variant.

Dnes už se nepeče takzvaně „na neděli.“

Čerstvé rohlíky, chleba, koláče, ale i pečivo sváteční si můžeme dnes a denně zakoupit v prodejnách a pekárnách dle libosti.

V posledních letech se o pšenici mluví jako o novodobém moru.

A nůžky se rozevřely. Zatímco jedna půlka planety hyne na choroby způsobené prvotně či druhotně přejídáním se pšeničnými sladkými a tučnými jídly, druhá polovina umírá nedostatkem.

Začali jsme přemýšlet, co strčíme do pusy, kde se to vzalo a jak daleko to k nám jelo.

Do rodin se pomalu začíná vracet rituál péče o kvásek a pečení domácího chleba. Ne tolik z náboženských příčin, ani ne za účelem přivolání plodnosti na hospodyni či tučnosti na bankovní konto.

Zkrátka proto, že chceme vědět, co jíme.

Daní za dlouhou trvanlivost, nadýchanost a barvu bývají přísady, které v chlebu zkrátka nemají co dělat. Pečením domácího chleba vracíme zažité uspokojení z pocitu, že jsme vlastníma rukama něco vytvořili a druhého nasytili.

A také pečeme pro neopakovatelnou vůni pečeného chleba, která se line domácností a na dlouho ji opanuje. Jsme na dobré cestě.

I když už v tom nespatřujeme to pradávné kouzlo a symboliku. Chléb a pečivo má v našich domácnostech a na stolech nezastupitelné místo i dnes. Ačkoliv v jiném kontextu.

Chléb je zkrátka součástí naší historie, kultury, dokonce i náboženství a nás samých.

Není jen oním souputníkem, je i naším svědomím. Snadno dostupný, laciný, plný náhražek a s krátkou trvanlivostí. Ročně se u nás vyhodí 70kg potravin na hlavu. Možná by bohatá, dlouhá a neobyčejná historie této obyčejné potraviny nemusela zapadnout jako dávná hrdost pekařských cechmistrů a úcta starodávných civilizací, které spatřovali v pecnu svého Boha.

Třeba bychom mohli z úcty k tomu všemu vzkřísit úctu k tomu chlebu.

Asi bych se s krucifixem v ruce bochníčku neomlouvala. Myslím, že pro začátek úplně stačí vybrat v regále bochánek, nebo ho doma s láskou upéct a právě jen tolik, kolik se stihne sníst. Protože je na stejno, zda věřím v boží hněv nebo hladomor v Africe.

Vyhodit ho je zkrátka hřích.

Vždyť je to přece chléb!

PS: Když pečete chleba doma, neměli byste se od zadělání těsta po dopečení pecnu na nikoho hněvat a mračit. Chléb se nevyvede a vlastní zloba se vám s krajícem vrátí. To vzkazují středověké hospodyňky.

Keep smiling  

ToraToraTora

[sexy_author_bio]