Vzhledem k manželově nevyléčitelné chorobě jsme vyzkoušeli nepřeberné množství léčitelů a alternativních metod. Některé byly tak neuvěřitelné, že ještě dneska kroutím hlavou, jak jsme k něčemu takovému vůbec dospěli. A tak jsem já, člověk užívající maximálně jednou ročně paralen, přičichla k tomu, čemu se říká alternativní medicína. 

Ale nebyly to všechno jen vtipné historky na dlouhé zimní večery.

Myšlenka, která se mi vryla hodně hluboko pod kůži a do paměti se nazývá etikoterapie.

Nenechte se zmást názvoslovím.

Etiketa ani správný úchop vidličky vám od choroby nepomůže. Tato idea se zabývá uzdravováním těla prostřednictvím napravení „nemravných vztahů k druhým a sobě samému“, jak ji definoval guru této myšlenky u nás MUDr Vogeltanz.

Tento lékař na svých stránkách pokračuje:

„Nemocný si sám nachází místo, kde se odklonil od zákona lásky a jednoty. Je-li nalezeno a odstraněno nemocné přesvědčení v nitru a nemocný sám změní životní způsob, může teprve dojít ke skutečnému uzdravení v duši a tím i k vymizení hmotných příznaků v těle.“

Chápu, tady to trochu zavání sluníčkovými lidmi, ale nenechte se odradit.

Myšlenka je prostá a vůbec nemusíte propadat žádné věrouce. Jsem člověk velmi racionální, zajímám se o hmotnou podstatu věcí, a přesto mne tato myšlenka oslovila.

Naše moderní medicína zachraňuje miliony životů, z nicoty a beznaděje vykřesává život.

Choroba je vypátrána přes chorý orgán, až do své buněčné struktury a molekulárního základu. Elektronové mikroskopy ruku v ruce s genetikou dávají stále víc a víc odpovědí na množící se otázky a civilizační choroby.

A přes tyto zázraky existuje nemalé množství lidí, kteří trpí chronickými obtížemi, nad kterými medicína krčí rameny a nervózně přešlapuje.

Takoví lidé vyzkouší všechny dostupné medikamenty, operaci, rehabilitaci a často bez výsledku dál trpí. Často jde i o plíživé onemocnění, bolest páteře, náhle vzniklá alergie, chronické obtíže bez zjevné příčiny, kterým ani pátý šestý lékař nepřijde na kloub a pacient je pokusným králíkem.

Dokttor Vogeltanz říká: „Naslouchejme pozorně své nemoci, chce nám něco říct. Přivést nás k poznání, kde jsme porušili zákon, ublížili sobě či druhým. Nemáme ji náhodou, nemoc je přesným výsledkem našeho dosavadního způsobu života, našich myšlenek a přání – je naším svědomím.“

Tak teď trochu lidsky.

Etikoterapie tvrdí, že všechny naše orgány nemocí promítají stav naší duše. Dlouhodobé vychýlení naší psychické pohody určitým směrem se tak musí projevit někde v těle. Pokud nás trápí strach, potlačená agrese, nervozita, smutek, vyhýbání se nepříjemnému, neschopnost odpustit, konflikty v osobním životě nebo se sebou samými tak promluví skrz orgány.

Znáte určitě oblíbená a často užívaná úsloví jako například že se nám z něčeho svírá žaludek, před něčím ohýbáme hřbet, neseme břímě na bedrech, strach nám tuhne v žilách. Něco nám leze krkem, někdo nám hýbe žlučí… nejsou daleko od pravdy.

V podstatě přeneseně napovídají, že cesta k uzdravení těla vede přes napravení naší psychiky a ukazuje směr, kterým máme pátrat.

A teď jsme u jádra pudla.

Není to tak jednoduché. Naše vnitřní boje jsou díky pudu sebezáchovy maskovány jako spousty jiných pocitů a prožitků, než jakými jsou ve své nahé podstatě. Člověk sám toužící po uzdravení je tak postaven před nelehký problém najít skutečnou příčinu.

Kdybychom věděli, co nás ničí, tak to prostě změníme.

V ideálním stavu.

Jenže my to netušíme.

Mnohdy jde o zajeté stereotypy, do kterých jsme zabředli vlivem životních okolností a dnes už ani nevíme jak. Mohou souviset s rodinnou konstelací, partnerem, nebo i prospěchem dětí, pracovním kolektivem. Postupem času je bereme jako břemeno, které na nás naložil osud, protože holt všichni nemůžeme porodit Einsteiny, vzít si Bajaju a žít na pustém ostrově.

Takže když se projeví nemoc, kolikrát nás ani v kolotoči všednodenních starostí nenapadne souvislost mezi naším žlučníkem a tou miloučkou matkou našeho manžela.

V takovou chvíli nám může pomoci etikoterapeut.

Jde vlastně o objektivního posluchače, který není ovlivněn tím, že by byl dosavadní součástí našeho života. Má nadhled. Vyprávíme mu příběh, který nezná a dokáže tak velmi snadno rozklíčovat, kde jsme se rozešli sami se sebou. Kde se zapíráme a lžeme sami sobě.

Druhá fáze je o něco složitější.

Sice už víme, co nás ničí, ale musíme se vyléčit. Naučit se mít rádi. Eliminovat to, co si neprávem nárokuje naši duši. Pozor, sebeláska není synonymem pro sobeckost nebo egocentrismus. Je to způsob, jak nežít na úkor nás samých.

A to je běh na dlouhou trať.

Pozitivní je, že psychická pohoda působí jako elixír mládí a velmi rychle se dostavují výsledky. Člověk se tak zprvu v maličkostech, naučí poslouchat sám sebe, vnímat své tělo a mít ho rád. Žádná pilule ani mazání nám nepomohou. Je to jen a jen na nás.

Nejsem zcela fanaticky oddána etikoterapii a zlomenou nohu nebo chřipku považují stále víc za nemoc těla než duše.

Ale popírala bych sama své zkušenosti, kdybych etikoterapii zavřela do šuplíku s cedulkou: „šarlatánství a knihy kouzel“.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]