Pomněnková Hadačka

Článek je věnovaný Míše „Muzice“ a také spoustě těch, jimž její osud … a zejména pak fakt, že nic zatím, více, než rok po osudném 10. lednu (ano desátém, protože jsem přesvědčena, že to je datum jejího zmizení) nevedlo k jejímu nalezení … není lhostejný. A také kriminalistům, kteří udělali, co mohli, a jejichž snahu a úsilí by nebylo hezké zpochybňovat, ale ocenit. I oni mají děti.

V článku najdete velkou spoustu fotek pro váš pocit, abychom vás co možná maximálně vzali s sebou na místa, která jsou buďto pragmaticky aktuální, nebo pocitově silná.

• Hlavní podezřelý, ať už vinen či ne, je mrtev a světlo do případu již nevnese.
• Matka mlčí, ať už proto, že mluvit nechce, nebo proto, že nic neví.
• Každý zodpovědný svědek již řekl, co věděl.
• Každý občan, který chtěl a mohl, poskytl i vlastní, soukromé kamerové záznamy.
• Dohromady stovky a stovky hodin z kamer soukromých, nebo městských …bez výsledku.
• Stovky hodin a stovky najetých kilometrů mnoha dobrovolníků a také nic.
• Mnoho hodin výslechů, analýz, mnoho odborníků, cvičených psů, ochotných lidí, věda technika a … nic.

Je v tuhle chvíli asi již jedno, jakou metodou se člověk zabývá, jak moc je racionální či zda je duchovní.

Po roce bezvýsledného tápání a mnoha marných akcích, jsou si již všichni v pátrání pomalu rovni.

Každá z metod selhala.

Zatím, protože myslím, že jsme si rovni ještě v jedné věci. Ať je člověk pragmatický policista, nebo duchovnem se zaobírající laik, jedno máme všichni společné, stále doufáme, stále věříme.

A to je správné.

Vždyť naděje umírá poslední a i náhoda se počítá. Všechno se počítá. Logicky i možnost, že Míša je někde živá a zdravá.

I kdyby to bylo jedno, promile pravděpodobnosti, je to naděje.

A pokud tomu tak není, je myslím hnacím motorem mnohých z těch, kdo stále hledají, snaha dopřát té dívence důstojnost a jakousi tečku v tom nehezky rozepsaném příběhu.

A to není málo s ohledem na její blízké, viz pocity rodin, žijících roky v nejistotě ZDE.

Poznala jsem během onoho zmíněného roku hodně lidí a stále poznávám. Je až dojemné, kolik lidí nezapomnělo, kolik se přidává, ačkoli třeba do této chvíle případ sledovali jen okrajově.

Lucku jsem poznala přes pejsky.

Je to žena, která má také, jako mnozí my tady na Popelkách blízko k Andělům, jen s nimi pracuje jinak než třeba já a její vize k ní chodí za bdění, při cílené meditaci.

To znamená, že aby se dostala k nějaké „informaci“ (ty uvozovky jsou pro pragmatiky) nutně nemusí spát, jako třeba já, ani nepotřebuje Tarot.

Jednoduše se napojí.

Jistě, že jsem to brala zkraje s rezervou, přece mě znáte… ovšem jen do chvíle, než jsme podle její vize a mého výkladu našli prvního pejska. Bohužel již neživého, ale to jsme z Tarotu věděly, věděly jsme, co na místě bude zásadního vidět a Lucka přiblížila lokaci i detaily.

Nemám páru, jak to dělá, ale tahle spolupráce skutečně k nalezení vedla a následovaly další.

Někdy v únoru jsem ji požádala o pomoc s Míšou…

Neznala ten případ hloubkově … minul ji.

Nechtěla nic, než fotku.

Prohlásila, že s Míšou promluví.

Připadá vám to neuvěřitelné? No mě to přišlo taky.

Neřekla jsem jí nic z toho, co ten rok po rovině symboliky stran místa, kde Míša je, nosím v hlavě já.

Nevěděla o hadovi, kotvě, sedmičce, koních, větvích, studánkách se stříškou, podivné jídelně, vodě /rybách/, kulaté věci, cestách do Y, zákazu, souvisejícím železe a destrukci … ani jiných symbolech, vždyť víte.

Mimochodem, zdá se vám těch indícií hodně? Ano, je jich dost… (větev jsem našla, kobylí také)… zbytek nemám.

A viděli jsme desítky míst, které jsme na základě toho vytipovali.

Neumíte si představit, kolik jich bylo tak, aby v pragmatickém základu byly souvztažné k hlavnímu podezřelému, nebo k našemu podezřelému, ke straně matky, babičky, straně Míši nebo Míšina okolí.

Ono to vypadá strašně konkrétně, ale ve finále není.

Nic z toho ale Lucie nevěděla, když jsem jí poslala fotku z policejního pátraní po Míše.

Druhý den napsala…

Suše mi oznámila, že Míša vzkazuje, že to místo známe. Že já ho přehlížím, protože mi připadá nepravděpodobné. Že přehlížím důležité věci, že místo máme “před nosem“, ale nevěnujeme mu pozornost, v podstatě mi vynadala, v dobrém slova smyslu.

Na samý závěr Lucka napsala, že v té vidině viděla hrad na vysoké skále.

Na jedné straně mě donutila chvíli přemýšlet, co sakra přehlížím, když za ten rok naše skupina sjela polovinu republiky, na straně druhé mě potěšila jako přívržence myšlenky, že Míša je v Ústí nebo poblíž.

Pravda, nenašla jsem v Ústí nic, co by připomínalo hada, kterého jsem viděla ve snu spolu s jídelnou v rekonstrukci, avšak vím o všech sedmičkách od Ústí až po Rozvadov, a kdybych jmenovala všechny kotvy, byl by to dlouhý seznam, ale ten hrad…

Okamžitě jsem jí poslala Střekov.

Odmítla ho.

„To není ten hrad, tam rozhodně nebyly koleje“!

Až do 16.5. jsme se „bavily“ tím, že já jí posílala hrady a ona je odmítala.

„Byl to tajemný hrad v Karpatech“, napsala jsem jí jednou.

Minulý týden jsem se hluboce zamyslela nad tím, co já to tedy, pokud to tak je, a pokud tohle Míša, respektive nějaké její alter ego, řekla, přehlížím.

Jediné, co mě napadlo, byla ta základna na Plzeňsku, kde byla policie v počtu snad tisíc lidí, plus xy dobrovolníků, plus soukromá očka, a kde byli psi speciálně vycvičení snad na všechno možné, a kde v jednu dobu nebylo pro potápěče, s trochou nadsázky kam plivnout.

To není možné!

Jakže se to tam jmenovalo? Najít to bylo fakt jednoduché…

Do skupiny jsem napsala, že jediné místo, kde jsme nebyli, protože to fakt je víc, než nepravděpodobné je ta Hadačka.

„A není to snad od hada?“, napsali.

Je to od hada… ale kde je jídelna vymalovaná na modrozeleno? Kde je kotva, kde je sedmička? Kde tam máte ryby, kde studánku se stříškou? Kde je hrad, aha?

Ale jmenuje se to od hada a je to destruktivní.

Nic za to nedám… našla jsem si na youtube 18ti minutové video od pána, který tam sloužil, obložila jsem se jídlem a dívala se…

Byla to tuším 14. minuta, která zavinila náš sobotní výlet, ze kterého jsme se vrátily v jednu ráno, a z kterého vám předkládám ony fotografie, prostřednictvím nichž vás teď vezmeme s sebou.

Je to zvláštní místo.

(S ohledem na množství fotek, jsou některé ve skupinách menší, ale po klinutí se vám vždycky rozbalí)

Zdaleka ne tak zlé, aby tam člověku nebylo chvílemi i příjemně.

…už chápete?

Dýchá odsud rozpadající se část dějin naší země, nepěkná minulost, kterou až symbolicky čím dál víc a neúnavně pohlcuje příroda, která z této bývalé základny, kdysi obehnané elektrickým plotem s vysokým napětím a betonovou zdí, která by si nezadala s kriminálem, ukrajuje kousek po kousku, tak, jako čas ukrajuje připomínku komunistické hysterie a nesvobody.

Pomalu mizí…

Snad i ty hromady odpadků jsou místy velice symbolické.

Dříve smrtelně důležité místo komunistického režimu, s psychopatickým stihomamem izolované od všeho živého, dnes zívá prázdnem, dírami v dříve neprodyšných zdech, vybitými okny a dveří zbavenými veřejemi.

Rozvaliny mocné a destruktivní ideologie, kde se na vás dnes v míru dívá srna, a kde dříve psí kotce již připomíná jen pár hovězích kostí, řetězy a zrezivělé nádoby na vodu.

Šípkové keře, jako v  … Pohádce …  o Růžence, kterou ale nikdo netouží už probouzet.

Skoro bych řekla, že místa v okolí, která jsme pak navštívily, byla daleko, daleko horší… až děsivá.

Na mnohých zase jakoby byla Míša přítomna…

Jinde člověk cítí naopak přítomnost něčeho extrémně negativního…

A jinde jsou s vámi Andělé.

Nic poodobného jsem nikdy neviděla. Bylo to jedno z míst, které jsme chtěly vidět z logického důvodu. Od základny, kde tolik policistů i dobrovolníků Míšu neúspěšně hledalo, je to pár set metrů. Tady si Lucka sedla a soustředila se na Anděly s tím, že ptát se jich budu já. Nemohla jsem. V momentě, kdy je zavolala, přiletěl motýl, sedl si jí na ruku a od té chvíle se od ní půl hodiny nehnul. Přerušily jsme to sezení, protože to nešlo. On za ní létal, bylo mu jedno, kam jde … držel se jí, nalétaval a když nastavila ruku, přiletěl. Bylo to tak zvláštní, právě na tomto místě, že se nám od něho vůbec nechtělo. A jemu od nás. Už mě toho moc nepřekvapí, ale tohle bylo neskutečné!

Možná jeden z nejsilnějších zážitků, a že jich bylo hodně. Tak moc, že jsme obě celou neděli jen odpočívaly a rovnaly si myšlenky a všechno, co jsme na těch všech místech viděly, cítily, vnímaly. 

Nevěřím na náhody. Věřím, že se Míša jednou najde, protože spravedlnost chodí někdy oklikami, vždycky nekonec přijde.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]