Nesnáším vedro ve spojení s MHD! Opravdu nechápu, proč nemám auto s nabitou klimatizací a nemrznu s vytaženými okénky luxusního vozu jisté německé značky na semaforech s rádiem na „volume max“.

Není nic příjemnějšího než se ve 38°C dobrovolně vydat na cestu kamkoli, prostřednictvím pojízdné sauny s třímístným číslem, které snad v těchto dnech udává dosaženou teplotu uvnitř. I když bych asi s dálkovým autobusem s číslem 375 měla životní problém, s naší 158 jsem ho měla taky…

Včera jsem si to parádně nalíčená, v šatech končících těsně pod pupíkem, štrádovala do centra. Po pár metrech jsem zhodnotila, že rozpuštěné vlasy nebyly ideální volbou.

V teplotách, kdy se bez problému rozpouští chodník mé bujné kadeře zafungovaly jako perfektní šála velmi kvalitního zimního vybavení, určeného k výstupu na Mount Everest.

Ukončete prosím život, dveře se zavírají

Zastávku autobusu mám od domu asi šestnáct kroků, a přesto jsem vítězně div neproběhla cílovou pásku, když jsem se na ni s malými halucinacemi dostala. Ve chvíli, kdy se ke mně vedrem orosený autobus s lehce malátným řidičem dostavil, byla jsem již řádně dehydrovaná a zcela vážně jsem přemýšlela o odhození všech svršků i spodků navzdory předpokládaným reakcím.

Teploučký kobercový potah sedadla absolutně odzbrojil mé hýždě. Když se zavřely dveře železné sauny, zavřel se veškerý přívod vzduchu do ní. I přesto, že mě čekaly „jen“ tři stanice jsem pojala podezření, že jednu ze tří, která měla v tu chvíli asi 100 kilometrů, s naprostou jistotou nepřežiju. Přežila.

Po tom, co jsem se úspěšně vypotácela ze tří schůdků, byl můj dokonale promočený obličej zkroucený jako právě pálená plastová láhev.

Krásné nalíčení, na němž jsem usilovně pracovala několik hodin, se slilo v abstraktní barevnou koláž malíře alkoholika.

Při vstupu do kamenného metra jsem měla chuť započít s oslavným tancem známého indiánského kmene, a to hned vedle automatů na jízdenku. Protože jsem ale vypadala jako politý obraz, neudělala jsem to. I proto, že o malý kousek dál stála policejní hlídka a nekoukala na mě už tak příliš vstřícně.

V domnění, že nejhorší je za mnou jsem se usadila do vánkem obdarované soupravy a čekala na svou stanici. Za malou chvíli, ale bylo nabité i metro.

Asi by mě to normálně nijak zvlášť nerozhodilo. 

Můj osobní prostor ovšem „oskvótovala“ veselá, alkoholem posilněná partička bezdomovců. Oděvy, jež nabízely k prohlédnutí tuhé mrazy minulé zimy, střídaly proběhnuvší „večeře“, vajgly, a totálně propocené mapy v každé části.

Opravdu chápu, že každý nemá to štěstí, že bydlí, ale tohle se nedalo!

Nahlas se mi z té směsi, alkoholu, cigaret a potu začal zvedat žaludek. Neskutečné horko ve spojení s tímto parfémem mé čichové buňky zlikvidovaly minimálně na týden.

Pro příště jsem se rozhodla osedlat kolo a z místa A se do místa B dopravit v podstatě po vlastních.

Je geniální, že až bude zima a okna nám budou praskat mrazem, budeme „pomlouvat“ tento čas úplně stejně jako tohle vedro k padnutí. Lidská nátura je obzvlášť v tomto tématu nádherně nespokojená. Ale řekněte, kdo z vás by se po včerejším a evidentně i dnešním vedru, nechtěl placatit alespoň pár minut v bělostném sněhu?

Příště: Nesnáším zimu – kdekoliv..

Pavlína

[sexy_author_bio]