Celý život nás učí, poučují, drží za ruku, říkají, co máme a nemáme dělat. Trestají a zároveň nás nade vše milují. Ano, mluvím o rodičích o těch pilířích našich životů. Jenomže u některých z nás časem nastane situace, kdy už nechceme být vedeni a chceme si ten život „dělat“ podle sebe. A pak se jako hrdinové z pohádek vydáme na vyučenou do světa a myslíme si, že se vrátíme s princeznou a půlkou království. Jenomže život bohužel není pohádka a tak jednoduše to opravdu nefunguje.

Já měla to štěstí, že jsem se narodila do tak skvělé rodiny, jako je ta moje, ale ani to mě nezastavilo před tím, abych v 18-ti letech nevyletěla z hnízda. Ze začátku bylo obrovské dobrodružství, najednou se sama rozhodovat, určovat si svá pravidla, starat se jen sama o sebe a nemuset se na nikoho ohlížet. Jenomže poměrně brzy mi ty růžové brýle z očí spadly.

Sama na cestě životem

Nakupování

Jasně, že ani já nemám problém s nakupováním, ale ono je něco jiného nakupovat pro celou rodinu z rodinného rozpočtu nebo nakupovat jen pro sebe z vlastního. Upřímně řečeno jsem si nikdy neuvědomila, kolik stojí třeba zubní pasta, či toaletní papír. Další problém nastal při nákupu potravin. Já u rodičů nikdy nějak moc nevařila a celkově se ani o jídlo moc nestarala, prostě jsem vždy jen otevřela lednici a vzala si to, na co jsem měl zrovna chuť. Jenomže vlastní domácnost vyžaduje i nákup vlastních základních potravin. Jojo, chápu, že je to normální, ale když ty potraviny mají i data spotřeby a co já vím, kdy budu co potřebovat a sama toho sním opravdu málo. Trvalo mi poměrně dlouho, než jsem se naučila nakupovat potřebné potraviny a ne zbytečnosti. I tak je např. moje zásoba různého koření zbytečně veliká, zvláště, když vlastně vůbec nevařím.

Domov pro jednoho

Když žijete s rodinou v bytě, samota je luxus, který si nemůžete dovolit kdykoliv chcete, pokaždé se může stát, že některý z členů rodiny nakoukne do pokoje, aby zjistil, co děláte. Pak jsou tady společné víkendové obědy, večeře atd. Opojení z toho, že když jsem doma, tak se nemusím starat o to jestli je někdo za dveřmi a můžu si dělat opravdu co chci, mi vydrželo poměrně dlouho, ale ne dost dlouho. Upřímně řečeno, už si nějak nemůžu užít ani jeden den doma a to jen právě proto, že jsem tam sama. Jednou jsem málem upadla v koupelně a najednou mi došlo, že by mě vlastně dlouho nikdo nepostrádal. Rodiče jsou 350km daleko, přátelé jsou zvyklí, že jim občas neberu telefon a klíče od bytu mám stejně jen já. Takový pozor sama na sebe jsem si nikdy předtím nedávala.

A teď si představte, že máte chřipku a horečky vám nedovolí vytáhnout paty z postele. Kdo uvaří čaj? Připraví vývar? Donese prášky? Dá na hlavu obklady? Dokope vás k doktorovi? Přesně tak, když žijete sama daleko od rodičů, musíte se i v těchto případech o sebe postarat sama a fakt, že podpora od maminky přes telefon je fajn, ale je to strašně málo. Mimo to, že i rodiče jsou v těchto případech velice smutní, že vás nemají u sebe a nemohou se postarat.

Ukliď si!

Já, od přírody bordelářka, jsem tato slova slýchávala poměrně často a tím, že jsem žila s dalšími lidmi, jsem nikdy neodmlouvala a uklízela pravidelně a poctivě. Jenomže teď jsem sama a do úklidu mě nikdo nenutí. Proto mi někdy přijde, že ani po výbuchu by můj byt takto nevypadal. Pak mi to zabere dva volné dny, abych zase za čas strávila den i noc s koštětem v ruce. A tak je to stále dokola. Udržovat pořádek je základ, ale stačí dva dny večírků, či vyčerpání z práce a je po pořádku. Vždyť jsem doma sama a nic a nikdo mě tudíž nenutí schovat si ty kalhoty do skříně a pověsit si ty šaty na věšák. Že můj byt vypadá jako velká šatní skříň a já vlastně ani nevím, jak moje sedačka pod nánosem oblečení vypadá? No co, mě to nevadí a řídím se heslem že: „Pořádek je pro blbce, inteligent zvládá chaos“.

Další problém nastává při praní. Jako dítě jsem byla zvyklá, že se pralo několikrát týdně, ale dokážete si představit, za jak dlouho se naplní pračka, když jste doma sami? Ok, přiznávám černé věci peru docela často, ale barevné a bílé? Občas přemýšlím, že zajdu k sousedům pozeptat se, zda nepotřebují taky něco vyprat.

Co mi přinesl život bez rodinného krbu?
Nikdy v životě jsem si tolik nevážila své rodiny, svých skvělých rodičů a báječné sestry. Taky jsem se naučila žít sama se sebou a zvládat i poměrně nezvladatelné problémy a situace. Dokonce si dokážu doma opravit spoustu věcí, u kterých jsem si myslela, že to zvládne jen tatínek.

Čekáte nějaké resumé na závěr?
Omlouvám se, ale nepřijde. Snad jen, že čím jsem starší, tím mi moji rodiče se sestrou a život s nimi chybí víc a víc. I pro ně je těžké si stále zvyknout na to, že s nimi nejsem častěji. Ale i přes to všechno nelituju, že jsem se odstěhovala a že už 7 let žiju sama.

Škola života je prostě k nezaplacení.

Andrea

[sexy_author_bio]