Letos mi do Vánoc nepadá sníh, za to mne občas přepadá smích…

Sníh je nestálý a brzy zmizí, smích bývá kouzelný,

i když ho provází slzy …

Opět přichází konec roku a s ním pro nás všechny malé sumírování toho, co jsme vše nestihli, co ještě stihneme… a kdy tak asi…

Také čas těšení se na to, copak nám asi Ježíšek letos naježí a zda i letos se vydaří nepodpálit stromek, nepřipálit večeři ke slavnostní tabuli a nic nezapomenout.

Tak nějak je mi to letos strašně jedno a byla jsem nachystaná na nějaké opravdické kouzlo, které určitě, určitě přijde.

O tom, co jsem letos nestihla, jsem přestala dumat a rušit se tím … mám doma malou školačku prvňačku, ze které si beru příklad. Ona toho totiž stihne hodně moc.

Je to mrňavá holčička, která má legrační představy o světě kolem, má spoustu nápadů i fištróna a každý den mne něčím rozesměje.

Malá Kenťa není pouze moje zmenšená kopie a dceruška, ale je to můj parťák do nepohody a taky skvělé  zrcadlo.

Když už padám na papulu a říkám si, co jsem nestihla a nestihnu… pak se skoro zastydím a uvědomím si, co ta metr dvacet „vysoká“ holčička zvládne všechno sama. A ještě se těší na Vánoce a na to, jak bude obdarovávat své hračky milované, její věrné přátele z pokojíčku, a dále mne a pejsky a člověka, jenž je mým nejbližším a je nejúžasnější z lidí, co jsem v životě mohla potkat …

Malá Kenťa se teprve učí psát, číst a počítat a na vše jde velmi poctivě.

Nosí aktovku plnou a těžkou, naučila se zápasit se zámečkem na skříňce v šatně ve škole i pípat si oběd čipovou kartou ve školní jídelně, má ráda svou paní vychovatelku v družině a každé ráno mi odchází a mává od průčelí školy, kde za moment zmiznou její bambulky na čepičce, a mé dítě běží za povinnostmi.

Stihne co má a ještě si zpívá.

Musím to zkusit taky! 

Ježíšek se letos rozhodl, že nebudou jen dárečky rozbalovací, ale také juchací… 

Tak jsme byly spolu už dvakrát juchat.

První juchání vezmu jen okrajově.

Rozhodnutí částečně lituji. Navštívily jsme Prahu a zúčastnily se rozsvěcení stromečku na Staromáku.

Už to nikdy neudělám.

Vřava lidí, co se kolem nás valila, byla neskutečná.

Jeden příklad za všechny : Pán výše 198cm a jeho dítě,  prý vnuk, 197cm chlapec s patkou, uhry a odulým obličejem i pupkem a obří zadelí, se procpaje davem – uvelebili rovnou přede mnou a Renatkou Petříčkovou a našimi třemi prcky a další cizí maminkou, která pípla „pane pozor, jsou tu malinké děti“.

Dědek houkl „a co jako – mám taky s sebou dítě“, protáhl se s chlapcem Mastodontem a udělali v tu ránu stín na vše kolem.

Hm, dobře no… asi jsou na tradice …

Stromeček byl rozsvícen, rozblikán a bylo za dvě minutky po hodinovém čekání hotovo.

Co následovalo potom, byl pokus o odchod z náměstí.

Nemohu ho přirovnat ani k návštěvě rockového koncertu a těch jsem prožila nespočet. Nikdy se mi na rockovém koncertu nestalo to, co v Praze u stromečku.

Doslova řev a křik tlačených lidí v nepřehledném chaosu, plačící děti, maminky, bylo to opravdu tristní a naprosto nepříjemné.

Na celé návštěvě Prahy byla nádherná jen každá chvíle s Míšou Kudláčkovou, s Rakuškou ( Rak177) a samozřejmě Renatkou Petříčkovou a jejími hezkými dětmi.

Tak jsem se o to víc těšila na druhé juchání.

To bylo v sobotu 14.12. na hradě v Lokti u Karlových Varů.

Navštívily jsme hudební recitál pana Vojty Kíďáka Tomáška.Věčný kluk s kytarou, příjemný pán s něžným humorem a velikým srdcem, které rozdává přes struny své kytary a skrze sladké a hladké noty svých písní.

Už jen cesta na hrad tichým náměstíčkem ke gotické pevnosti z r.1234, kdy pod mostem přes řeku Ohři bylo slyšet vlnky až k nám nahoru na most a my byly obě unešené velmi krásnou podívanou na večerně osvětlený most a hrad .. se nedá srovnat s tím zklamáním v Praze .

 Nikam jsme nespěchaly.

Hezky jsme se potěšily jen ve dvou tou tichou vánoční náladou kolem nás, koukaly na tmavou oblohu a na kulatý měsíc spějící k úplňku.

Pozdravily jsme spolu veliké anděly nad hradbami.

Moc se nám líbil velikánský stromeček na náměstíčku a už jsme ťapaly po starých hradních schodech kolem markrabství k hradu, kde ve skromném rytířském sále bylo vše nachystáno na komorní koncert pana Tomáška.

Koncert byl samozřejmě překrásný, milý, čistý, tak jako působila duše toho „Toulavého“ pána s kytarou.

Zážitek byl pro nás obě mnohem krásnější a vánočnější, než jsme si mohly představit.

A se mi přestalo chtít spěchat a přemýšlet nad tím, co jsem nestihla zařídit a udělat.

Jsem moc ráda, že jsem šla tichým náměstím za ruku se svou malou holčičkou, která už tak úplně malinká není.

Myslela jsem na všechny své přátele a na toho mého nejbližšího člověka, že sice nejsou se mnou osobně, ale mám je s sebou v srdci.

Ani letos nebudu mít vymetené všechny pavučiny v domku, ani všechny kostlivce ze skříně, ale … no co no…

Hlavně, že moje holčička nikdy nezapomene, jak jsme se potulovaly večer samy kolem hradu a dívaly se na světýlka a na anděly … a jak nám pak kastelán odmykal hradní bránu, když jsme šly domů.

Říkala mi, „maminko, to bylo nejlepší vánoční juchání“.

Ptala jsem se jí, copak by chtěla k Ježíšku vlastně letos.

Odpověděla, že nic, že už všechno má, ale že by chtěla přece jen dvě věci pro svou novou hračku plyšovou …

…aby měl její nový talismánek kde spinkat a aby ho měla v čem nosit …

Dopis pro Ježíška u nás také je a v něm je schované veliké vánoční kouzlo, zvané vánoční čuchání.

To je, když vaše malé dítě vyčuchá, jak to všechno asi v tom světě chodí a vlastně netuší, že jen ona je moje vánoční kouzlo, které přišlo.

Ona osobně …

 Její dopis Ježíškovi mi tedy nepřinesl sníh, co brzy zmizí, za to mi vyčaroval smích a s ním sladké slzy 

Jsem moc šťastná, že mám v životě malou Kenťuli. A také svého nejbližšího člověka a přátele, kteří jsou skutečnými přáteli a můžu se s nimi podělit o radosti i starosti.

A jsem velmi ráda, že letos s námi poprvé Vánoce přivítá i náš čtyřnohý kamarád, který nás má moc rád.

Přeji vám také krásné vánoční juchání a čuchání.

Ať jste šťastní i ve chvílích, kdy u sebe doma nemáte přátele.

Protože je nosíte ve svých srdcích, jsou s vámi ve vaší mysli a drží vás nad vodou, i když jsou kilometry daleko.

Quentinová z Montargis  pro Popelky.

[sexy_author_bio]