N Á V R A T…?

Bylo to uprostřed horkého léta. Obě vnoučata byla ještě holátka školou nepovinná. Moc jsem se těšila na jejich návštěvu. Zároveň jsem se obávala, v jakém stavu najdu po příchodu ze zaměstnání svůj byt.

Ani tentokrát děti nezklamaly.

Dcera mě sice vítala mezi dveřmi mého domova s úsměvem, koutkem oka jsem ale zahlédla spoušť.

Tašky z ruky ani třetí zuby mi ale údivem nevypadly. Počítala jsem s tím, že nic nebude na svém místě. Znám přece svoje „lidi“.

A taky nebylo.

Na koberci se válela jedna postavička, u její hlavičky vysypané lego, knížky, dětská pošta, kostky. Mezi tím vším starý plechový sklápěcí ohřívač na knedlíky.

Nikdy jsem nepochopila, čím je tento předpotopní plechový sklápěč tak fascinuje, že mu dávají přednost před všemi ostatními výdobytky moderní kuchyně. Že jej, utopeného kdesi na dně skříňky kuchyňské linky, zase znovu objeví.

Druhá hlavička na mne radostně jukala z peřináče v ložnici.  

To vše doprovázené řvoucí deskou se Spejblem a Hurvínkem.

A nakonec klec s andulkou, se Žluťáskem, nově umístěná na otevřené prosklené lodžii.

Moje milovaná přepadová četa nezklamala ani tentokrát.

Bujná fantazie vnoučat ale zdaleka není vyčerpána. Děti se rozhodly ověřit si, jestli andulka, můj,- tedˇtedy náš- Žluťásek, umí taky létat.

Uměl to znamenitě.

Z lodžie, za jásotu obou mých zbojníků, radostně zatřepetal křidélky a vzdaloval se nám všem kamsi nad naše sídliště.

Obě děti na chvilku ztichly.

Něco jim zřejmě říkalo, že létat náš ptáček sice umí, ale kdoví, jestli taky nazpět.

Podívaly jsme se s dcerou krátce na sebe, stačila jsem ještě v rychlosti popadnout utěrku a už jsme se všichni řítili ven před dům.

Žluťásek nikde nebyl.

V trávě, v křovinách ani na okolních stromech. Stačila jsem ho ale zahlédnout, jak se vzdaluje někde vysoko za obzorem…

Smutně jsme se všichni vraceli z výpravy domů.

V tom z okna sousedního domu někdo volá:

„Nehledáte andulku?”

Dětem se rozzářila očka znovu vzkříšenou nadějí.

„Ano, jo, jo, hledáme, ona nám uletěla, taková celá žlutá byla.“

„No, je žlutá, on ji syn tady před dvaceti minutami viděl sedět a tak ji chytil. Ale já klec nemám, tak jsme ji dali zatím tady do kbelíku“, pravila ta paní v okně.

Hmm, dvacet minut? A nám uletěla teď. Viděla jsem přece, jak se nám ztrácí někde „za kopečky“.

Ale děti se nedají zastavit.

A já se o to ani nepokouším. Už se hrnou pod okno, z kterého vyslechly dobrou zprávu. Paní skutečně vzápětí přináší kyblík. Na jeho dně se krčí ustrašená  žlutá ( taky ?) andulka.

V momentě si v utěrce odnášíme to teplé chvějící se klubíčko do opuštěného ptačího domečku.

Radost dětí je teď dokonalá.

Ani si moc nevšímají poněkud odlišného odstínu zbarvení peří. Také ozubí je jiné, takové modré.. No ale hlavně, že je všechno na svém místě a „náš “ptáček zase ve své kleci.

Skutečně ve své?

Žluťásek chvilku neklidně poskakuje, napije se vody z pítka. Pak se pohodlně usadí na bidýlku a spustí:

„Dobrrrýý den, Jirrrko, kamarrráde, ty kluku! Dobrrrý den, drrraháá!!.“

Obě vnoučata doslova ztuhnou údivem. Na rozdíl od žlutáska, na chvilku i oněmí.

 “Jééé, babi, on začal mluvit!!! Vždyť to neuměl! A kterého Jirku myslí, nevíš?„ Žasnou obě.

No, přiznám se, že nejsou samy. Já s dcerou i zetěm žasneme spolu s nimi.

„To opravdu netuším. No ale hlavně, že se nám vrátil, ne? To víte, byl holt ve světě, tak se tam prostě něco naučil, no…“

Slyším sama sebe a vyčkávám, jestli i tomuhle jsou ochotny věřit.

„Tak vidíš, babi! Ještě dobře, že jsme ho pustili, viď!? Vždyť on předtím mluvit neuměl“.

Moji malí, milovaní rošťáci.

Pro tentokrát jste měli víc štěstí než rozumu. Můžete si nadále ještě nějakou dobu myslet, že všechno má jako v pohádkách dobrý konec.

Já jsem měla vlastně také štěstí. Byla jsem ušetřena toho, seznamovat vás s realitou života.

Ještě budete mít dost příležitostí, naučit se znát i smiřovat se s tím, že, slovy básníka,

„ vše je možné jednou ztratit, co ničím nelze přinavrátit“.

Štěstí přálo i oběma okřídleným tulákům.

Ten první letěl za svobodou, volností.

Vrátil se do přírody. Do nezávislosti, kterou dosud nepoznal a chtěl poznat.

Jak dlouho si ale svoji volnost a svobodu užije?

Jak dlouho v divoké přírodě obstojí?

Druhý, ten ukecaný“, se vrátil zpět do bezpečí a jistoty.

Do pohodlí klece. Má v ní vodu, pravidelnou potravu, péči o drápky i zobáček, netrpí zimou, nic a nikdo ho neohrožuje.

Je ale v kleci opravdu spokojený?

Líbí se mu tam?

Nabízí se srovnání.

A co my, lidé?

Co bychom si vybrali?

Co bychom zvolili?

Těžká volba.

Stejně nesnadná odpověď. To je na každém z nás.

Co ale považuji za nejdůležitější je, takovou možnost volby vůbec mít!

Pro dámský magazín Popelky Eva Tichá

[sexy_author_bio]