Rodina a Drobotina

Mami, je čas černých dlaní

Ořechy. To je to asi jedno z mála, co mám na podzimu ráda a co mi evokuje vždycky silnou vzpomínku, ačkoli hodně jednostranně. Ale díky Bohu za ni. A díky Bohu za hodně věcí kolem, zdánlivě nepodstatných, úsměvných i těch neodstranitelných, navždy trvale zabydlených v duši, srdci, v každé buňce.

 

A díky Bohu, že lidská paměť ví, co je to asociace, protože to je způsob, jak prožít znovu to, co jsme si uložili do šuplíku „milé“.

 

V sobotu jsem využila jedněch z posledních hřejivých paprsků, mě milované hvězdy, vzala jsem hrábě a mladému oříšku šla uklidit pod nohama a posbírat a otřepat všechno, co ve svém útlém věku stihl již vyprodukovat.

 

19082MDg.jpg

 

„No, v porovnání s loňským rokem, jsi se kamaráde, hodně naučil“.

 

Výhodou manuální činnosti je, že si hlava hezky odpočívá a má hodně prostoru k přemýšlení, ale také k oněm asociativním cestám zpět.

 

A já se hodně vracela. S úsměvem i s pláčem. Holt asociace…

 

19080MzF.jpg

 

Přesně v tuhle dobu jsme s mojí maminkou mívaly hody.

 

Já se sebrala a s taškou vyrazila na Okrouhlík, k čemuž jsem pokaždé zlanařila nějakého vrstevníka, do tamní ořechové aleje.

 

Střídali jsme se v korunách a třepali a sbírali a loupali a pojídali, až jsme měli ruce dočista černé.

 

Domů jsem donesla plnou tašku.

 

S mamkou jsme si pak sedly a dělaly jsme si „lahůdku“.

 

Spočívala v tom, že jsme vyloupaly ořechy a oloupaly i tenkou slupku u jader, jádra jsme si střádaly a vždycky po chvíli, když už jich bylo hodně, jsme si nacpaly pusy a blaženě žvýkaly.

 

Lahůdka prostě.

 

„Loupací” ořechy nemají chybu!

 

Milovala jsem ty chvíle a milovala jsem a miluji svoji mámu.

 

Babička mi zase vyprávěla, kterak si ženy dříve vývarem z ořechových listů barvily vlasy, které se jim pak leskly.

 

Měla jsem hezké dětství.

 

Když vyjmu otčíma, který je jen jediným tvůrcem šrámu, který si z doby dospívání nesu.

 

Mám ale vlastně štěstí, protože ten balíček nelásky, pohrdání a nadávek, mnohonásobně vyváží celý vagón krásných vzpomínek na pozornost, nekonečnou toleranci, lásku a pochopení.

 

Dveře se jmenovkou „otec“ příliš neotevírám. Občas se ale otevírají samy.

 

Faktem ale je, že jsem tak trochu v sobotu, když jsem vyloupávala některé ořechy ze zelených kabátků a ruce mi pomalu černaly, otevřela všechny komnaty z té doby.

 

19081NDM.jpg

 

I tu třináctou.

 

Loupávaly jsme s mamkou až do večera, a když jsem pak šla spát, slyšela jsem jenom cvakání, jak ona pokračovala, a při tom četla knížku.

 

Četla hodně, pořád a je to právě máma, díky komu mám ke knihám úzký vztah i já.

 

Často mi knihy doporučovala, psala mi do těch, které mi koupila věnování a já mnohé dodnes naštěstí mám.

 

Do Dona Quijote mi naspala „Až tuhle knihu přečteš, mnohé pochopíš“. Měla pravdu a velikou.

 

Díky ní znám „Jako zabít ptáčka“, „Soudce Ti“, „Motýlka“, „Malého prince“, „Opilý prales“, romány od Čarské, Chandlera, Zoly, Dostojevského, Jirotky, ale i Seiferta a celou řadu básní …

 

… recitovala mi „Rozbřesk v zákopech“ od Isaaca Rosenberga tak procítěně, že jsem se báseň naučila a dodnes ji umím.

 

Často a krásně mi zpívala.

 

Říkávala mi, že jsem hezká.

 

Nevím, jestli jsem byla.

 

Byla jsem spíš nevyspělá a občas jsem měla problém s tím, že zatímco moje vrstevnice vypadaly jako ženy, já stále vypadala spíš jako dítě.

 

Myslím, že mě tehdy chtěla víc povzbudit, než že by si to fakt myslela.

 

A udělala mi tím velkou službu.

 

Kdybych totiž dala na její mužský protějšek, patrně bych dospěla do slušně zakomplexované ženy s nulovou sebehodnotou.

 

Pro něho jsem byla jen „zakrslá“ a měla jsem celé nepřeberné množství vad, nedostatků a chyb, které bylo nutno stále omílat, aby byly co nejvíc vidět. Cokoli jsem udělala dobře, bylo bez komentáře.

 

Chybám věnoval tolik slov, že by v řečnění trhnul i sedm hodin Fidela Castra.

 

Naštěstí byl věčně někde v rozvojové cizině a přijížděl jenom občas. První týden byl opilý, další tři nadával a pak zase odjel.

 

Občas jsem přemýšlela, jestli ví, jak se vlastně jmenuju, nebo zda má dojem, že mám v rodném listě u křestního jména „prase“, „debil“, „spratek“ a u příjmení „ta“, „hele“, vona“, „vypadni vocaď“ či „už abys táhla z baráku“.

 

To jsem udělala v osmnácti, abych vyhověla.

 

Bydlela jsem u kámoše, co ho potom zavřeli, protože byl bytař.

 

Potkala jsem jednoho celkem prima kluka, a po tom, co jsem i otěhotněla, šla jsem to říct mamce.

 

Plakala.

 

Otec prohlásil, že hlavně ať jim už dám pokoj.

 

Tehdy jsem mu pověděla, že jednou mu tyhle chvíle připomenu, a že ho nemíním obtěžovat po zbytek jeho života.

 

Víceméně jsem to udělala a dělám.

 

Neobtěžuji ho.

 

Ořechy tou dobou ještě šly loupat.

 

Ten den jsme s mámou seděly v kuchyni, loupaly a ona mi vyprávěla o tom, když mě čekala, o mém pravém tátovi … o tom, jak moc mě miloval.

 

19078YTh.jpg

 

To jsem v té době už věděla, protože přesně v osmnácti mi zavolal, setkali jsme se (po třinácti letech) a já zjistila, co to je, být něčí jediné dítě, komu jsem podobná, a jak se chová táta k dceři.

 

(V roce 2013 můj tatínek zemřel. Tu polovinu prázdna zatím nemám čím zaplnit)

 

Vyprávěla o tom, když jsem se narodila, co ona prožívala, jak jsem byla maličká a hezká … měla potřebu mi vysvětlit všechno, abych byla v klidu, nebála se, abych se těšila.

 

Už jsem se domů bydlet nevrátila.

 

Tradici loupání a ořechové „lahůdky“ jsem později prožívala se svými holčičkami a na tradici knih, vyprávění, tolerance i pochopení, jsem taky nezapomněla.

 

A nezapomněla jsem toho víc…

 

… jak se máma strašně trápila, jak se všemožně snažila mi vynahrazovat i mužský element, jak se pokaždé v kuchyni pohádali, když mi nadával, a jak potom měla dojemnou potřebu mi chodit milosrdně lhát, že „on to myslí dobře“.

 

Je to moje memento.

 

Nikdy bych svým dětem nenechala ubližovat, nikdy bych nedopustila, aby je kdokoli ponižoval, nikdy, i kdybych se měla rozvést. (to jsem i udělala).

 

Jsem jako dikobraz, když se na mé děti někdo jenom křivě podívá.

 

V ten moment je to můj nepřítel, jsem slonice, co by ho nemilosrdně udupala a možná to i přeháním – jenomže i běžná kritika mých dětí, často logická a oprávněná mi v ten moment doslova rozkopne dveře třinácté komnaty a vezme mi veškerou soudnost.

 

Vidím jen jeho pohled plný despektu, nasranosti, vzteku, pohrdání a mámino … „Michalko, on to tak nemyslí, on tě má přece rád“. (!!!)

 

Láska vypadá jinak a já to věděla už tehdy, jenže jsem jí to nechtěla brát.

 

Pavlínka se narodila pomalu přesně do doby, když opět byly ořechy.

 

Byly jí přesně dva měsíce, když jsme s mámou seděly v kuchyni, moje první dítě spinkalo vedle nás v prádelním koši, mě bylo čerstvých dvacet let a na stole byla hromada naloupaných „lahůdek“.

 

19079ZmU.jpg

 

Náš mladý ořešák letos vyprodukoval plody na celé dno lísky.

 

Dala jsem celý jeden pytel zvlášť.

 

Pro mámu. Na večer ke knížce.

 

19083NTd.jpg

 

Musím jí je dovézt zavčasu, dokud jdou jadýrka ještě loupat.

 

 

Michaela Kudláčková


Michaela Kudláčková (Yáma) 21.8.1968 „Lev“ on Facebook
Michaela Kudláčková (Yáma) 21.8.1968 „Lev“
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře,sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti. Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.

Fotografie: autorka

Hodnocení k článku

Komentáře - Napsat soukromou zprávu ZDE

  Zaregistrovat si reakce na váš komentář  
Upozornit na
tibetusmev   protibet 1
Montero   textilsvet
PHP Code Snippets Powered By : XYZScripts.com