Předvánoční čas patří v mnoha domácnostech nejen nakupování a pečení, ale i uklízení, pulírování a leštění. Koneckonců budeme chtít na Nový rok bilancovat, a tak je dobře vidět do všech zašlých koutů a tmavých rohů. S těmi temnými kouty to mám stejně. Ke konci roku se kromě spižírny a svědomí snažím uklidit i v duši a tělesné schránce. Pravidelně tak sebe i děti objednám na preventivní kontroly. 

Není pro mne jednoduché najít čas. Přeci jen konec roku patří všelijakým uzávěrkám. I přestože jsou Vánoce každý rok ve stejný den, jsou tisíce lidí nakonec překvapeny, že jsou svátky opět čtyřiadvacátého prosince a nákupní šílenství vygradují na maximum. U nás v práci tomu není jinak.

A to si, prosím, každý rok slibuji, jak si užijeme advent.  To těšení se na Ježíška, které je nejlepší s malými dětmi. To mlsání cukroví z krabic. Vybírání stromečku a očuchávání ho každý den na chodbě, když se vracíme domů. Na štědrý den ve mně ještě pulzuje napětí z práce a z nepříjemných situací vyvolaných tímhle běsněním.

Odpočívám tak až druhý třetí den volna, kdy ze mě konečně všechno spadne.  

Maximum pro chvíle klidu i pohody jsem se rozhodla udělat i letos, a tak jsem nás všechny objednala na prohlídku k zubařce. Přeci jen nechci řešit na Vánoce nějaký dobře zakuklený kaz, který se probudí po lavině sladkého cukroví a třech spasených adventních kalendářů.

Dlouho se mi dařilo unikat naší paní doktorce. Vždycky mi dlouze a moudře prohlížela zuby moudrosti, aby nakonec prohlásila:

„No……kdyby se zkazil, tak už ho spravovat nebudeme.“

Pak se vždycky vyspí lépe a ještě mi je tu a tam zalepí, ošolichá a je zase dobře. Tentokrát mělo být všechno jinak. Na mou osmu vlevo dole byla vyloženě naštvaná a rozhodla se pro generální úklid. Naštěstí už na mě neměla ten den čas a tak jsem spolkla i mou poznámku, jak je zvláštní, že ji zaujala osma vlevo dole, když mě trápí osma vpravo nahoře. To je ale jako koukat do hlavně, zda je puška nabitá.

Mlčeti zlato….

Na koho čas měla, byla dcera. Když pominu ty dva drobné kazy na stoličkách, rozhodně nemohu pominout ten hluboký dřeňový na jedničce. Na nasazovací je ještě mladá a tak musel být opraven.

I přestože měla pusu napumpovanou anestetiky, odmítala nám to Markétka uvěřit stejně jako uznat, že doktorka ví, co dělá a že to dodělá. Sestřička jí držela hlavu, já zbytek. Dcerka se rozhodla pro cestu hysterie a totálního odporu. Upřímně, v jednu chvíli jsem brečela i já. Jestli jste někdo viděl film Vymítání ďábla, tak tohle bylo jako 3D verze.

Když prokousla doktorce rukavici, přestala být lékařka trpělivá.

Po hodině urputného boje, byl zub zacementován a bylo rozhodnuto o dalším termínu návštěvy, kdy bude kanálek vyčištěn a zoubek zadělán stálou plombou.

Zubařka byla právě prožitým zážitkem ještě zcela zaskočena a nebyla nakloněna přílišnému vyjednávání. Od praktické lékařky jsem ale věděla, že existuje tabletka na celkové zklidnění dítěte, která by měla usnadnit ošetření. Otřela jsem své ubrečené oči a zatnula zuby. Nakonec se mi podařilo s lékařkou najít termín dostatečně blízký a vhodný pro zklidnění dcery a dočištění zubu.

Na všechno mělo být dost času.

Brečela jsem ještě cestou domů, dcera také. Vypadaly jsme jak italské vdovy.  Kousat sice nemohla, ale nezabránilo nám to zastavit se na horkou čokoládu. Já si dala svařák. Jsou chvíle v životě lidském, kdy je potřeba nahradit část krve v krevním řečišti za alkohol. Chtěla jsem, aby dcera byla v maximální pohodě, a tak jsme si v týdnu udělaly holčičí odpoledne. Přeci jen kozačky, trička a sponečky s naší psychikou dělají divy.

Prostě jsme si užívaly.

Po podání celkového anestetika během příští návštěvy dceru překvapilo, že to s ní nic moc nedělá. Zubařku též. Tak trochu spoléhala, a já rovněž, že každou chvíli léky zaberou. I přesto dostala ještě tabletku navíc.

Vymítání ďábla, díl druhý: minule to byla ještě sranda.

Humor nás přešel brzo. Stejně jako síly. Nás opouštěly, dceru nikoliv. Když už jsme myslely, že je vyhráno, rentgen ukázal, že se vše nepovedlo tak jak mělo. Se zbytky naděje jsem koukla na doktorku, že přijde s nějakou spásnou myšlenkou.

„To by se jí mohly dělat váčky…..budou se jí dělat váčky….musíme to udělat znovu.“

To už skoro šeptala, aby jí dcera neslyšela.

Naštěstí začalo působit dormicum. Zubařka slíbila, že si po vystřízlivění nebude nic pamatovat.  A tak jsem použila poslední záchranu a dceři slíbila, že pod stromečkem najde ten vytoužený dotykový telefon, o kterém sní, když  to zvládneme. Lehce přefetovaná dcera sice kladla odpor, ale již ne tak velký.  Nebo jsem si to jen namlouvala.

Nevím.

Pohled na hodiny mě dorazil.  Byly za námi dvě hodiny a deset minut urputného zápasu byť vykoupeného bolestivým vítězstvím.  V čekárně čekalo asi osm pacientů. V ordinaci totálně vyčerpaná zubařka i sestřička. No, neměnila bych s nimi. Hodila jsem si Markétku přes rameno a s úlovkem hrdě odkráčela středem čekárny.

Slíbila jsem, že ráno zavolám do ordinace, jak jsme dojeli. 

„Večer plácala páté přes deváté, myslí si, že jsme tam byli patnáct minut. Bohužel si i ráno pamatuje, co dostane pod stromeček.“

„To je zvláštní, tohle se nám ještě nikdy nestalo,“ podivila se sestřička.

Hned druhý den, jak dcera vystřízlivěla, jsme skočily na horkou čokoládu do kavárny. Přeci jen jsme vyhrály a je třeba slavit. Asi si pamatovala víc, než měla, protože se jí po tváři začaly koulet slzy štěstí a nešly zastavit.

Posledních čtrnáct dní probrečených s dcerou v ordinaci nebo následně doma po prožitém otřesném zážitku udělalo z mých osmiček mega problém. Byla jsem rozhodnuta, že mé zuby moudrosti půjdou ven jen v bezvědomí nebo po smrti.

Nakonec zasáhl manžel, když mi domluvil schůzku se svým známým zubařem.

„Uděláme rentgen a popovídáme si,“ navrhl zcela férově pan doktor.

Byl to patrně první 3D rentgen mého života, protože jsem odjížděla po čtvrt hodině z jeho ordinace a tu pravou osmičku jsem měla v kabelce. Zoubková víla donesla zmrzlinu, když odeznělo anestetikum, k večeři ještě jednu a pugét růží. Pan doktor byl tak úžasný, že jsem po čtyřech dnech panáčkovala v jeho ordinaci jak pes s aportovacím klackem a dožadovala se vyndání i druhé osmy.

Škoda, že mi nedal něco těch injekcí sebou domů do kabelky.

Chroustám ibalgin. Jídlo jen předními zuby. Nezabrání mi to se odměnit. S dcerou chodíme dál na horkou čokoládu. Nebo s dětmi vyrazím na adventní trhy, kde si do horkého čaje máčíme perníčky a rohlíčky. Oni, protože jim to chutná. Já protože nemám na výběr a smrt hladem je blbá smrt.

Vlastně si tenhle advent díky celé zubní anabázi užíváme, jako se nám za poslední roky nepodařilo.

Mlsáme, odměňujeme se, odpočíváme.

A máme se zase o něco radši a zase o kousek k sobě blíž. Donutilo nás to zpomalit. Věřím, že nás tahle pohoda do Vánoc nepustí.

A jestli ustoupí ta bolest v čelisti, tak přísahám, že budu pod stromečkem zářit letos víc než děti.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]