Tak abyste věděli, že nejsem nastavená jenom kritizovat vymoženosti moderní doby, média a sociální sítě, tak tady předkládám zrovna jedno možné, velké plus, nad kterým jsem se zamyslela. Ač se to nezdá a ač máme kolikrát vztek, jak naše děti, známí, kamarádi i úplně cizí lidé sedí nalepení na sociálních sítích a kolik času tam zbytečně promrhají…tak ale ne vždycky to bude tak nanicovaté…

Je to paradox, ale nadejde doba, kdy právě sociální sítě, veřejné diskuze a internet jako takový, ale také technologie, namísto okrádání nás o aktivní život, nám ten život pravděpodobně neskutečně obohatí, zpříjemní, naplní a zpestří.

Ne v patnácti, ne ve dvaceti, ne ve třiceti ani ve čtyřiceti, padesáti či šedesáti…

Ale ve věku, kdy dřívější babičky a dědečkové žili v domech s pečovatelskou službou, dost často pohybově omezení, ale mentálně v pořádku.

Na svém křesílku taková babička kouká celé dny z okna, nebo třeba plete nekonečně dlouhou šálu a dívá se, jak si venku hrají děti, nebo poslouchá rádio a všechno, co slyší a vidí, jde od ní, zase jenom k ní.

Pokud za ní nedojde vnučka, dcera, syn … pečovatelka, či jiná babička z domu, zůstane sama se svými myšlenkami, se svým těšením a odpočítáváním dnů na kalendáři, do data, kdy má někdo přijet.

Když nepřijede?

Představte si, že někdo měsíc žije jedním dnem. Jedinou radostí, jediným těšením, jedinou myšlenkou. Nic jiného v životě už nemá, než ty chvilky s vnučkou, vnukem, synem…

A ono nic.

Každý den jsou to stovky takhle zklamaných staroušků všude kolem nás.

Žijí osaměle, třeba s jediným přítelem, opelichaným křížencem, kterého třikrát denně s námahou vyvenčí, aby se doma, zbytek času věnovali vzpomínkám, jak tenkrát…. jestlipak je Lída ještě naživu a co Vláďa, Máňa, Boženka….kdepak jim je asi konec?

Oddělení od společnosti, jejíž tempo nestíhají dohnat už dávno, ponecháni sobě samým a samotě a i smutku, který přináší hluboké stáří.

Většina dnešních přestárlých lidí má problém s mobilním telefonem a PC se na stará kolena učit už nezvládnou.

Jsou nejen sami, ale jsou nekonečně osamělí.

Moje babička neměla mobilní telefon, ani internet, e-mail, a kdybych si jí nevzala k sobě, dožila by v LDN upoutaná na lůžko, tlumená sedativy a hypnotiky, aby prostě necestovala a „nezlobila“.

Tomův táta (94), kdyby neměl syna, jediného ve věku, kdy ještě sám nepotřebuje pomoc, šel by z nemocnice po zlomenině krčku rovnou do LDN.

I když je s námi, i když se starám, i když s ním mluvím, když jsem celý den tady, prosedí hodiny na posteli, nebo na ní leží a dívá se do stropu a vzpomíná.

Mohlo by být hůř, jistě.

Nemusel by mít komu ty vzpomínky vyprávět, nemusel by se najít nikdo, kdo si udělá čas naslouchat…

… mohl by skončit jako většina přestárlých lidí … mohl by koukat do stropu v nějakém domově a jednou za 14 dnů by někdo přijel, aby nebyl zklamaný.

Osobně myslím, že by dnes už možná nežil, protože by neměl zdaleka tolik rozptýlení, pohybu, soukromí a ve vší úctě k sociálnímu systému, skutečný domov a péči, pozornost blízkých, lásku … žádné zařízení na světě nenahradí.

Mojí mámě je sedmdesát.

Umí odeslat e-mail a umí napsat SMS, umí zavolat a má mobilní telefon.

Nemá FB, nechodí na diskuze, protože na to prostě není zvyklá.

Má mnoho přátel, kteří jsou přibližně stejně staří.

Setkávají se, chodí zpívat…

Čím dál méně. Taky už jim zdraví tolik neslouží, ale ještě furt to jde.

A my?

Naše děti?

Jejich děti?

Jaké my budeme mít stáří, až to bude opravdu to skutečné stáří?

Co umíme, už asi nezapomeneme a většina z nás si do té LDN, pokud nebude mít to štěstí, aby se děti postaraly, určitě vezme noťas, mobil, nebo stolní počítač.

Připojení k internetu už je i dnes cosi, co zítra snad ani nebude možné nemít i v tom posledním starobinci.

Se svými dětmi, přáteli, stejně „postiženými“ babkami a dědoušky, co se známe leta, si budeme vyměňovat čím dál infantilnější statusy, ale budeme ve spojení.

Můžeme do noci sedět připíchnutí na „fejsu“ a povídat, i kdyby ty největší nesmysly. Být spolu!

Můžeme sdělit svému bezpočtu internetových přátel, že nám není dobře, že nás něco trápí, že brečíme, že se nám stýská… a najde se minimálně dvacet on-line kámošů, co třesoucí se parkinsoňáckou rukou sepíšou něco pěkného, co nás potěší, až si to těmi popelníky na očích přelouskáme.

Nebo prostě víme, že ctrl + nám zvětší písmenka, jak potřebujeme.

I kdyby ta slíbená návštěva do večera nepřijela, můžeme to ihned někomu sdělit, udělat si status se smutným smajlou a nějaká naše kámoška, i kdyby byla v tu chvíli tisíc kilometrů daleko, s námi pokecá, protože prostě taky nemůže spát a hned bude líp.

Když si dáme do statusu, že jsme spolykali prášky na revma, protože už nás to nějak nebaví, nenajdou nás za týden, najdou nás za pár hodin, možná minut, protože to hned někdo uvidí a nebude jeden, takže rozhodně někdo něco udělá.

My, pokud budeme jen trochu chtít, budeme díky tomu, na co teď v produktivním věku tolik láteříme, ale umíme to, ve chvíli, kdy přijde věk značně neproduktivní až kontraproduktivní, mnohem šťastnějšími, i kdyby stokrát senilními, ale určitě ne tolik opuštěnými babičkami a dědečky.

A řekněte, že si na ten svůj vejminek, ať už bude kdekoli, jednou nevezmete noťas s nainstalovaným skypem, facebookem a zabudovanou kamerkou.

Pokud nám to „ten Něměc“ dovolí, budeme si vždycky blíž, než si byly naše babičky, než jsou si dnešní přestárlí lidé, o kterých často skoro nikdo už nic neví.

A oni o sobě navzájem také nevědí.

My můžeme…

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]