Od mala jsem bydlela v hornickém městečku, příběh spadá do konce 70tých let …
Kamarádila jsem s Gábinou. Jsme skoro stejně narozené a v té době nám bylo 6 roků. Byly jsme stejný typ. Dvě malé držkaté, blonďaté, v pruhovaných tričkách, skládaných sukýnkách, k tomu podkolenky a dřeváčky…
A byly jsme velice chytré a ctnostné.
Když jsme chtěly na zmrzku za 0,70 haléřů nebo na šumák či Vitacit, tak jsme doma posbíraly noviny a staré Květy, a davaj do sběrny s vrzavou kárkou …
Moje máma byla se mnou sama a Gábina byla z pěti sourozenců, takže vyloudit doma korunu byl nadlidský výkon a neustálý zdroj nápadů, jak si zařídit cash na mlsání nebo na kolotoč.
Po cestě do sběrny jsme šlohly aspoň jednu růži u benzínky za lavičkou…
Oďobaly jsme rybíz nebo maliny, co trčely od zahrádek skrz plaňky plotu a rozplývaly se nad kdejakým motýlkem a broučkem … 
Jedno bylo léto všude plno hlemýžďů
A tak jsme se rozhodly, že je budeme chytat, vycvičíme je a prodáme a budeme mít zase na Vitacit.
Našly jsme každá šneka s krásnou ulitkou a donesly jsme je domů. Gábina šneka ukryla do lavoru v koupelně, kde ho objevila její starší sestra. Ječela a šneka vyhodila z okna.
Vražedkyně !!
Můj šnek dostal jméno Pepa a taky dostal byt.
Velkou sklenici od okurek.
Natrhaly jsme mu do sklenice trávu, aby to měl pěkné a nevěděly jsme, co šnek jí, takže dostal kousek mrkve a kůrku chleba.
Lezl kolem dokola, po celé sklenici byl sliz… aby mi v noci neutekl, hezky jsem na sklenici dala pokličku.
Šnek se do rána zasebevraždil a smrděl jako blázen.
Strašně jsme s Gábinou brečely… Gábina z domova donesla černou látku ( netucha, že to má starší sestra připravené na sukni ). Látku jsme ustřihly a daly do kočárku na panenky a to byl smuteční vůz.
Tak a ještě rakev.
Rakev jsem našla v obýváku. Průhledná šperkovnice mojí mámy. Vyklopila jsem její náušnice a korálky do šuplíku, do rakve jsem dala látkový kapesníček, naběračkou jsem vyndala zesnulého Pepu a vyklepla ho do rakve.
Naložily jsme rakev a umrlce do smutečního vozu, vzaly lopatičku a šly za městečko k zahrádkám kopat hrob a natrhat kytky na pohřeb.
Opět jsme ukradly růži ze záhonu u benzínky.
Hrob jsme vydloubaly plechovou lopatkou, Pepu uložily v krásné rakvi jak Sněhurku, obulely jsme to a táhly zas kočárek domů.
Následoval világoš u nás, za odcizenou rakev a világoš u Gábiny, za zničenou látku.
Utekly prázdniny, šly jsme do první třídy a do našeho městečka zavítal kolotoč.
Tradičně parkovaly maringotky s mercedesy, žlutými psy a šňůrami na prádlo kolem karavanů…a kolotočem a houpačkami i střelnicí za obecní kotelnou na škváře.
Děti kolotočářů byly úžasně důležití přátelé a spolužáci.
Za drobné pomocné práce bylo možné získat díky takové protekci i jizdu na kolotoči zdarma nebo dokonce papírovou růži bez nutnosti střílení vzduchovkou na špejli !!!
Jedna kolotočová chodila i k nám.
Ve škole byla už tak po třetí v druhé třídě.
Měla už trochu prsa, říkala sprostá slova a měla boty s podpatkem a před školou na ní čekal cvičený žlutý pes.
Obdivovaly jsme jí.
Taky jsme chtěly na kolotoč.
S kolotočovou holkou byla docela řeč a měla ještě něco nevídaného.
Měla živou želvu!!
Fakt !!
Želvu jsme s Gábinou do té doby neviděly a byly jsme z ní vedle.
Obě jsme ochotně nosily želvě salát a jablka z domova, a byla pro nás ještě větší vzácnost, než kolotoč.
Holka z maringotky měla ale doma jakýsi průšvih a rodiče jí za trest chtěli želvu vyhodit.
Kolotoče už pomalu končily a nás s Gábinou napadlo, že želvu zachráníme a nabídly jsme se, že se jí o želvu postaráme a na jaře jí vrátíme, až zase přijedou kolotoče za kotelnu.
Holka na to kývla a želvu nám svěřila.
S Gábinou jsme si nesly želvu hrdě domů a obden jsme jí měnily pobyt.
Den u nás, den u Gábiny. Neřvala, nedupala, oběma nám to doma prošlo.
Hezky bydlela v krabici a my se o n staraly dle rad majitelky.
Vše bylo v pořádku do doby, než želva přestala jíst.
Pak přestala i chodit.
Tak jsme s Gábinou zase strašně brečely, že nám želva chcípla a že budem zas dělat pohřeb.
Co naplat, rakev už jsme neměly.
Posloužila krabice od bot a venku už byl trochu sníh a lehce mrzlo, takže plechová lopatička na kopání hrobu byla holý nesmysl.
Chcíplou želvu jsme odtáhly na sáňkách, aby taky měla jako pohřební vůz … k Oprámu, to byl jakýsi rybník, snad zatopená stará šachta, a milou želvu jsme pohřbily jako námořnici.
Do vody.
Opět pláč a strašlivá smutná cesta domů…
Dvě ubulené holčičky, zkoušené těžkým životem, kdy nám umírají zvířátka sama od sebe.
Bohužel jsme se později od staršího a chytrého bratra Gábiny dověděly, co jsme udělaly, a že vražedkyně jsme my dvě.
Želva prý nechcípla, ale usnula, proto míň jedla a nechodila, jen se vrtěla a měla zalezlou hlavu a packy.
My jsme jí omylem zahubily strašlivou smrtí…
Chudáka !!
Do jara jsme se bály, co bude, až přijedou kolotoče.
Holka z maringotky však celou naší akci brala se světaznalým přehledem, želvičky neželela, na nás dvě nepoštvala žlutého psa a nezabila nás.
Měla od rodičů velikého papouška.
V kleci. Asi měl ochranu před námi))
Na rok 1979 a na trable s vraždami zvířátek … vzpomínala
Quentinová z Montargis
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
- Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.
Nahrávání ...
