Nejsem feministicky orientovaná a tato úvaha nemá muže nikterak degradovat. Také netvrdím, že rozhodnutí o svěření dítěte do péče otce je pokaždé šlápnutím vedle. Jsem ale přesvědčená, že je-li matka v pořádku a je -li matkou, pak její roli otec nemůže plně nahradit.

A nemůže ji nahradit čistě z toho nejzákladnějšího, co má kořeny hluboko v přírodě, nastavení bytosti, mozku, energie…

Mateřská péče a vůbec role matky v životě každého člověka, je naprosto jedinečná a je nenahraditelná. A v tomto ohledu, nejsem a patrně ani nebudu demokrat.

Jedna věc je soudní spravedlnost a druhá je lidská přirozenost.

Poslední dobou se stalo trochu trendem děti často spravedlivě dělit mezi matku i otce. Děti ale nejsou židle, a tak je mnohdy ona spravedlnost spíše krutou daní snahy o demokracii.

A tvrdit, že otec je rovným zástupným modelem, je asi tak stejné, jako tvrdit, že je jedno, jestli bude dítě kojeno, nebo bude na sunaru.

Na svou vlastní velmi nepříjemnou zkušenost jsem si vzpomněla znovu včera, při setkání s klientkou, kterou prakticky nezajímalo nic jiného, než šestiletý syn, odtržený od pětileté sestry.

Děti soudkyně ve východních Čechách (zatím nemohu město jmenovat) rozdělila, aby vyhověla oběma rodičům.

Chlapec se psychicky zhroutil. Nekomunikuje, nespí…

O stavu maminky netřeba hovořit.

Je mi zima z toho, jak moc dobře vím, jak jí je.

Myslím, že dříve, než soudce začne prosazovat jakousi moderní spravedlnost, měl by předně myslet jako potomek, jako dítě, které má sourozence a matku.

„Pokud se rozvedeme, připravím Tě o Alici!“, pravil suše můj manžel před lety, když jsem mu velmi slušně oznámila, že náš vztah byl omyl.

Soudil se tři roky.

Miliarda papírů, stres, soudní znalci, psychiatři… tisíce razítek a návštěv snad všude. Přes konečný jasný posudek psychologa na oba rodiče, kde znalec doporučuje ponechat dítě u matky a dvou sester, pravil soudce, že: „Dítě se svěřuje do péče otce.“

Paní z OPD jeho výrok na chodbě soudu podpořila slovy: „Ale no tak, máte přece tři, tak mu jedno nechte.“

Styk s derou jednou za čtrnáct dnů víkend.

Jednou byla nemocná, pak zase jela na ŠvP, potom se musela učit…

Alice trpěla migrénami, byla nevyrovnaná, a pokud se k nám dostala, stěžovala si na samotu.

Hmotně na tom byla mnohonásobně lépe než její sestry. Já měla běžný plat a možnosti, manžel mnohem širší.

Tento fakt komentovala Alice slovy „K čemu jsou mi hračky, když si nemám s kým hrát?“

Začala utíkat z domova pokaždé, když od nás měla odjet.

Zkuste vysvětlovat ani ne šestileté holčičce, že tam musí ne proto, že ji nechcete, ale proto, že je to nutné.

Že když bude utíkat, patrně už nebude moci jezdit vůbec nebo méně. Že tatínek ji má rád a chce být s ní. Že maminka a sestry ji také moc milují, ale být natrvalo mezi námi nemůže…

Nepřeji to nikomu, skoro jsem přišla o nervy.

Poslední incident se odehrál, když bylo Alici 14. Přijela od nás později, než měla.

Za čtrnáct dnů jí návštěvu u mě manžel zakázal.

Zkolabovala a byla v bezvědomí. A nemůžete vůbec nic.

Úderem patnáctého roku se Alice ze své vůle sbalila, jela na OPD a zde sama zažádala o změnu výchovy.

To celé tento odhodlaný Kozoroh podpořil slovy: „A z tohoto jednání prosím zápis.“ Nepřišla na to sama, poradil jí právník, na kterého se předtím obrátila.

Dnes je Áje 18 let.

Je to báječná, velmi silná dívka s obrovskou láskou k domovu, ale taky odhodláním.

K otci nejezdí.

Stýká se jen s prarodiči z jeho strany.

K ČEMU TO VŠECHNO BYLO???

Deset let vyrůstala sice v hmotném blahobytu, ale i v samotě, duševním stresu a citovém prázdnu.

Vytvořila si představu otce jako někoho, kdo ji připravil o dětství mezi sestrami a s mámou.

Nemá k němu citový vztah.

Když o té době mluví, vidí se v roli oběti.

Vlastně o té době mluví nerada a velice málo.

Pokud se budeme jako společnost v takovýchto citlivých otázkách řídit striktně spravedlností naší či právní, budeme v mnoha případech přímo postupovat proti lidské přirozenosti a proti zájmům dětí.

Paní Lence držím palce.

Pokud bude souhlasit, a pokud vás to zajímá, napsala bych o jejím příběhu víc.

Michaela

[sexy_author_bio]