Views: 16
Vypadá to, že doba mých pozdních školních příchodů, které mě pronásledovaly pomalu celou docházku, jsou konečně minulostí. Šla jsem do sebe. Možná ze mě bude premiant, ač mi to již nebude moc platné.
V každém případě, pokud se mi téměř za devět let nepovedlo přijít včas, včera jsem se překonala.
A překonala jsem na sto procent i ty největší šptry. 
„Souško, tohle by se nemělo přehlédnout“
Obě dvě paní učitelky třídní byly báječné.
Jistojistě jim mnohokrát zkapalněla nervová soustava, když jsem se snažila pomalu každý den zachvátit, jejich emoční rovinu čím dál srdceryvnějšími důvody pozdních příchodů, ale později je to začlo i bavit.
Myslím, že ke konci osmičky a v devítce už to braly jako folklór.
„Tak co bylo dneska? Meteorit, puklina v zemi, někdo zcizil koleje, letecká nehoda, probudila jsi se přivázaná k posteli??“
Snažila jsem se zapůsobit například stařenkou, která zjevně neunesla nákup, tak jsem jí pomohla, ale bydlela na Slovensku, nebo na ulici zkolabovala a já jí dávala první pomoc, nebo že jsem nedopatřením zkolabovala já, ale upřímně, musela jsem přitvrzovat, protože už nějak nebylo čím ohromit.
Všechno už tu bylo.
Později jsem se pokusila párkrát i propašovat do třídy a dělat, že jsem tam byla, jen jsem od začátku hodiny třicet minut něco hledala pod lavicí, ale vyšlo to jenom jednou, když bylo nebe milostivé a já se strefila do požárního poplachu.
Nevím, jak se to stalo, že jsem zpravidla po ránu nedokázala ujít 500 metrů v požadovaném čase. Možná smyčka – nějaká díra v časoprostoru…
Včera jsem si řekla, že se překonám.
Že to stihnu na tu šestou, i kdybych si na dálnici měla vyrobit vlastní pruh a předjet tu zatracenou kolonu.
Když ne celých devět roků, tak alespoň na sraz základky dorazím včas a ohromím jednu z třídních. Jedna jistě přijde a bude překvapená a bude se vzpomínat a dostanu pochvalu…
Riskovala jsem i padesátku ve městě, protože jsem byla rozhodnutá.
Nebýt rozbitého semaforu na Jiřího z Podebrad, což mě nepřekvapilo, protože něco se podle tradice podělat muselo, dorazila bych včas.
Takhle jsem u smluvené restaurace zasekla kola do chodníku o dvacet minut později.
Je dobrý ještě nezvonilo, připravovala jsem si vtipnou poznámku.
Rozrazím dveře a ….
NIC. 
Tohle znám, to jsme dělávali. Většinou jsme byli schovaní pod lavicemi, nebo za závěsy. Kantory to již nevzrušovalo.
Za barem stála mladá slečna.
„Dobrý večer, kde jsou?“
„Dobrý večer, kdo?“
„Třída… totiž … máme tady sraz třídy, měli by tu být …“
„Žádný na dnes hlášený není“
Něco je jinak. Ta smyčka se konečně povedla doopravdy?
„A prosím, je 21.?“
Při stresu, který poslední dobou mám, by mě nepřekvapilo, kdybych žila v domnění, že je třeba jiný den.
„Ano, to je…“
„A myslíte, že byste se mohla podívat, jestli tady není na dnes rezervace?“
„Jistě….“ zalistovala v knize rezervací.
„Je tu sraz třídy, ale mamka to má tady poznamenané na 21.listopadu“
„JASNĚ!! Mamka je skvělá a já jsem kretén. Tak to je bezvadný. Slečno, jsem zaručeně první, kdo se dostavil. Přišla jsem tak včas, že jsem to vzala rovnou o celý měsíc dřív!“
Zasmály jsme se a já jela domů.
Paní učitelko, Šenková a paní učitelko Václavková, s mými pozdními příchody je konec.
Zvládám to ne o minuty, ne o hodiny, ne o dny, ale rovnou o celé týdny dřív! 
Jsem hvězda!
Těším se za měsíc
Tedy, pokud se skutečně zítra ráno neprobudíme i s barákem někde na Šumavě. To je snad uragán, tam venku. „Ne, teď nekecám“!
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...
