Views: 28
Každou chvíli na tohle téma a jemu podobná témata na Popelkách píšeme. Programy, které si tvoříme, posíláme do budoucnosti a pak je žijeme.
Hodně o tom mluvíme v souvislosti s pozitivním myšlením a doporučením projektovat si dopředu co možná nejlepší scénáře, protože je potom zpravidla v nějaké míře, často v hodně málo změněné i prožíváme.
Prostě děje se nám to, co si naprogramujeme.
Vážně to funguje a dokonce jsem zjistila, že svému programu umíme parádně přizpůsobit i samotné vnímání reality.
Myslím, že jsem zažila něco, co je na první pohled úsměvné a na druhou stranu je dobře se nad tím zamyslet.
A to možná hluboce.
Jela jsem v týdnu hodně brzy odsud z Kerska do Prahy.
Vezl mě Tom, který musel být v Praze kolem šesté, takže jsme vyjeli v pět.
Jako mrtvola jsem vlezla do auta a jako mrtvolu mě taky vysadil před domem.
Doma byla jenom Johanka, která o mém brzkém příjezdu a úmyslu praštit s sebou okamžitě do postele, věděla.
Cestou nahoru po schodech, jsem si říkala: „No, doufám, že Johanku napadlo, když se večer zamykala, vyndat klíč“
Na to jsem si v hlavě představila, jak strkám klíč do zámku, jak to nejde, jak bouchám, mlátím a jak jsem nekonečně naštvaná.
Doplížím se ke dveřím a vezmu za kliku.
Zamčenbo.
Strčím tam klíč a nic.
No, a je to tady!
Deset minut jsem klepala.
Telefon měla moje dcera nedostupný.
Deset minut jsem zlehka bouchala.
Dalších deset minut jsem třískala do dveří a adrenalin bych mohla v ten moment už prodávat na kila.
Johanku se mi nepovedlo probudit dřív, než se mi to povedlo, u poloviny Prahy 8 a čtvrtiny Prahy 9.
Dále jsem probudila několik obyvatel kobyliského hřbitova a pana majitele domu, který vyběhl v pyžamu z bytu rozhodnut, zabít zloděje.
Omluvila jsem se mu.
Neochotně zalezl.
Třískala jsem dál.
V tom slyším Johanku konečně se hrabat ven z pokoje.
Ještě za dveřmi jsem procedila mezi zuby ošklivou nadávku, která udává těžké duševní postižení.
„Moment maminko…., jenom najdu klíče“, ozvalo se.
COŽE?
Jak, najdu klíče, přece jsou v zámku, proto se nemohu dostat domů.
Něco se mi nelíbí.
Johanka odemkla.
Byla jsem brunátná a už se mi vůbec nechtělo spát.
Jenom se mi hodně chtělo si nafackovat, protože klíč, který jsem tam strkala, nebyl vůbec od bytu.
Johanka za nic nemohla.
To já.
Tím, že jsem si vytvořila dopředu program, jak to bude, mě ani nenapadlo při prvním neúspěchu zkontrolovat správnost klíče. Normálně, bych to okamžitě udělala, protože je to logické, bylo tam šero.
Já jsem se ale automaticky začala chovat, jakoby před tím naprogramovaná realita byla SKUTEČNÁ.
Ten program mi úplně vygumoval ostatní možnosti.
Od teď si budu dávat ještě větší pozor na to, co si myslím o budoucnosti, o následujících událostech, o tom, jak co dopadne.
Pro mě hodně zajímavá zkušenost.
Pěkný den!
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
