Views: 24
Já nevím, jestli jste to viděli, možná asi ano, protože jsem to na FB o víkendu musela okamžitě sdílet a přede mnou a po mě pak další a další… Kdyby ale čirou náhodou ne, tak se rozhodně podívejte. Kdo má kočku, bude mít co dělat, aby se udržel na židli….
Alespoň si to tedy myslím, protože já si to musela pustit třikrát.
To jsem fakt potřebovala, aby někdo, a to dozajista někdo, kdo moc dobře zná tahle svébytná stvoření, vytvořil něco takového.
Kdyby vaše kočka byla člověk:
No, tak co?
Jsem velice ráda, že nechybí ani zalehnutí klávesnice a je jedno, jestli je to klávesnice nebo kniha, nebo časopis.
Naše kočky prostě nesnáší, když nejsou ve středu pozornosti, logicky ve chvíli, když ony samy o pozornost stojí.
Pokud nechtějí být ve středu pozornosti, nepřinutí člověk kočku k mazlení ani násilím, ani kdyby dostal záchvat.
Jistě, lze si náklonnosti zakoupit kvalitní kapsičkou ale taky ne vždycky.
Kočka totiž, pokud nemá chuť na kapsičku, i kdyby to bylo menu přímo královské, prostě jí nezajímá.
V tomto se velmi liší od svého psího kolegy, který je ochoten na šustění pytlíku přibíhat i sto dvacet krát, následně se kvalitně přežrat a pak někde radostně všechno zase vyzvracet.
Rovněž je velice nepravděpodobné, že by kočka cokoli shodila čistě z neopatrnosti. Jen velice sporadicky.
Zatímco pes sejme při zběsilém tanci všechno v okruhu několika metrů, i kdyby to vážilo metrák, kočka to často udělá cíleně a jako promyšlenou akci.
Jinak je totiž schopna proťaplat, mezi sklenicemi, kořenkami a horkými plotýnkami, čmajznout řízek, aniž by u toho způsobila sebemenší hluk a následně se teleportovat na schody do polohy, jakoby se odsud minimálně dvě hodiny ani nehla.
Obdivuji tyhle šelmičky.
Jednou jsem svého milovaného kocoura Macka našla, kterak doslova stojí všema čtyřma ve vlažné polévce, která byla na sporáku nachystaná pro exmanžela.
Macka jsem našla jako kotě za samoobsluhou v hromadě krabic.
Zamilovali jsme se na první pohled.
Okamžitě jsem poznala, že se jedná o kočičího hrdinu, který prošel s vítězným praporem mnoha bitvami.
Jeho hlava vypadala, jako by ji někdo strčil do svěráku a pak do ní mlátil kladivem. Uši zase působily dojmem, že mu je někdo důkladně opracoval nůžkami na plech.
Byl to miláček.
Spal se mnou v posteli od prvního dne. Dostala jsem svrab.
Zažili jsme spolu hodně legrace.
Díky němu jsem pochopila, že kočičí dámy s dlouhými jmény mají nejraději právě takovéhle hrdiny.
Byla jsem na něho hrdá, že si zrovna takovou vybral.
Byla sousedky z domu. Jmenovala se Anael z Královské zahrady a měla rozpláclý obličej (ta kočka), jako by také někde bojovala.
Nejspíš s lisem.
Na rozdíl od sousedky měla z koťátek od Macka radost a starala se o ně, jako by byly z bavlnky.
Nevím, proč paní Stehlíková tehdy tolik plakala. Macek Anael z Královské zahrady neopustil. Naopak, měl ji rád.
Vyspal se s ní pak ještě dvakrát a pokaždé byla koťáka.
Exmanžel Macka nenáviděl. (Taky jsem se s ním rozvedla.)
((s exmanželem))
Vytáhla jsem tehdy Macka z polévky, pečlivě jsem ho vyždímala, aby polévky neubylo, a víc jsem věc neřešila, jen jsem pokrm lehce promíchala.
Pokládám tento čin za maximum své pomstychtivosti, záludnosti a úskočnosti v rámci vyrovnání za to, že Macka praštil násadou tak, že měl kocourek následkem toho doživotně hrb. (Anael se líbil i s hrbem)
Moc dobře jsme oba věděli, oč s polévkou jde.
Bylo to jasné z pohledu, který Macek večer upíral směrem ke stolujícímu muži, který se cpal onou zelňačkou a ještě si přidal.
Měla jsem velmi podobný výraz.
Myslím, že se nám nemůže nikdo divit.
Když Exmanžel dojedl, Macek ladně seskočil s akumulaček a odvlnil se do předsíně, kde si tradičně našel místo v klíně věrné družky Ladyny, která ho jako kotě odkojila, nemaje žádný problém s tím, že kočka není pes.
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
Nahrávání ...
