Views: 12
V debatě o vejcích, jsme se společně včera propracovali během diskuze až k nápadu, který zdaleka není od věci.
Totiž, při stoupající ceně potravin a úměrně tomu záhadně klesající kvalitě vlastně všeho, co máme v úmyslu prohnat zažívacím traktem, bychom udělali nejlépe, kdybychom nezůstali jen u slepic.
Takové prasátko, kozička, kravka a pár králíků, by mohlo z velké části pokrýt potřebu člověka stravovat se.
O kvalitě takových produktů s láskou a péčí pořízených, netřeba pochybovat.
Jak říká Tomáš, jednou bude velkým majetkem bydlet u lesa, kde je přístup ke dřevu, mít vlastní studnu a prostor na menší záhumenek se zeleninou a řádkem brambor.
Bude to o přežití.
Jenže.
Jak jsme včera již nadnesly ono to není žádná legrace, vypiplat si například králíky, a pak tyto s úsměvem řachnout do zátylku a pojíst.
Napadá mě, snad jedině dát jim jména jako třeba Grebeníček, Ransdorf, Rath, Sobotka…snad by to vyřešilo problém s blokem takového tvora s chutí majznout.
Hůř už ovšem strávit.
Při pomyšlení na vlastní prasátko, voňavé jitrničky, naprosto kvalitní BIObůček a řízečky stejné kvality, jsem si vzpomněla zase na Stříbrnou, o které jsem ve vydání mluvila v souvislosti s lyžováním. TADY
Byl tam správce.
Jmenoval se Pulec. (Nekecám, fakt Pulec)
Pan Pulec, byl grafomanem.
Roztomilý člověk. Všude po interiéru malebného stavení, s pečlivostí sobě vlastní, umístil rozmanité nápisy. Každý v jiné barvě.
Na úplně každém vypínači bylo krasopisně napsáno: „ZHASÍNAT“.
U záchodů v přízemí bylo možné číst: „V DOBĚ OD 22.00 UDRŽUJTE KLID. ZA TOUTO TENKOU ZDÍ SPÍ VÁŠ UNAVENÝ SPRÁVCE. Pulec“.
Na dveřích od lyžárny pak: „ZAVÍREJTE PROSÍM DVEŘE, DO BUDOVY LEZE MRÁZ. Pulec“... atp.
Jinak to byl ovšem člověk družný, přátelský a bodrý.
A tento náš správce nám při poslední turnusu ukázal novinku.
Malého rozkošného čuníka, kterého pokřtil jménem Tonda.
„Až přijedete příště, bude zabíjačka“, slíbil.
S asociací paní sládkové z Postřižin a s představou vůně vepřového kolena s křenem, slintajíce jako Pavlovův pes, jsme se blížili ten rok k chatě.
Kroky všech vedly k plotu ohrady.
„Nazdar Antoníne!“
Byl vypasený, mile chrochtal a šťastně pobíhal za ohrádkou.
„Bezvadný, má i výběh, maso bude jako křen“, konstatoval Milan, jehož figura v té době perfektně dokreslovala představu prorostlého vepřového bůčku.
Blížil se Pulec.
V ruce měl lavor a v něm jakousi kaši. Docela to vonělo.
Radostně jsme pozdravili a ihned se ptali na termín a sestavu menu.
Div mu ten lavor nevypadl z ruky.
Oči se mu rozšířily tak, že v ten moment skutečně dělal čest svému jménu.
„Ježiši Kriste neřvěte tak vždyť vás ještě uslyší!! Toníčku, proboha, to je jenom legrace, oni jenom žertují, pocem ty můj broučku, kamaráde věrný. Ničeho se neboj, nic se ti nestane.
Nikdy!!“
Maminka rezignovaně vybalila umolousaný chleba se salámem.
Milan se zálibně zadíval do lavoru s kaší.
Ráno se na ohradě objevil nápis:
ANTONÍN PULEC – nedotknutelný chráněnec Karla Pulce, jeho otce a doživotního opatrovníka. Tomuto vepři nebude zkřivena jediná štětina.
Sekeru mám pořád ostrou.
Pulec.
Jo jo, není to legrace pořídit si a vypiplat selátko do dospělého kamaráda, a pak se smířit s myšlenkou, že vám ho někdo pořízne, jako ….
S úcty k Antonínovi nedopsáno.
Dopadla bych stejně.
Není nad anonymní kus krkovice.
Veselý den!
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
