Návštěvy: 48
Od samého začátku byla ta naše dovolená něčím zvláštní. Nařízené autoradio nás nad ránem nevzbudilo. Ani nemohlo, déšť v noci přerušil elektrický proud.
Probudily jsme se obě necelou půl hodinu před odjezdem dálkového autobusu a stíhaly ho jen díky narychlo přivolanému taxi.
Počasí bylo přímo příšerné toho června 1997.
Odjížděli jsme v hustém lijáku, který polevil až někde na hranicích Francie.
Náš hotel ve Španělsku nás ale přivítal víc než vlídně. A sotva jsme se s přítelkyní Zdeňkou vybalily, první naše cesta směřovala na pláž, k moři.
Ta však byla téměř liduprázdná, opuštěná.
Není divu, moře vrhalo svoje vysoké vlny daleko na pobřeží, také sluníčko mělo pauzu, vůbec se neobjevovalo. Zato černá vlajka oznamovala, že není radno do vody vůbec vstupovat.
Nezbylo nám než využít bezpečí a pohodlí bazénu našeho hotelu.
Po celou dobu pobytu se situace na plážích u moře příliš nezměnila. Ale s faktem, že bychom do moře po celou dovolenou ani jednou nevstoupily jsme se ani jedna z nás nedokázaly smířit.
Naše pokusy ale končily naprostým fiaskem.
Moře nás obě vrhalo zpět ve značně devastovaném stavu, kdy jsme hledaly jednotlivé součásti dvojdílných plavek a písek jsme měly snad úplně všude.
Pár nudících se lidiček na pláži s pobavením a jistou dávkou škodolibosti sledovalo náš nerovný boj s mořským živlem jak můj, tak posléze Zdeňky, která dopadla stejně jako já.
Jen jsme obě doufaly, že na pláži není nikdo z domova, kdo by naši exhibici mohl nabídnout v Česku třeba “Zvědavé kameře”.
To by byl trhák.
No, spíš masakr.
I když musím skromně poznamenat, že tehdy jsme obě byly holky docela ” k světu”.
Ještě že hotel skýtal svým dočasným obyvatelům skutečný konfort a výbornou stravu v podobě švédských stolů, když počasí a moře naprosto zklamalo.
No a pak ty noci, ty rozhodně nebyly tiché.
Kdo pojal dovolenou jako odpočinek, tak se nedočkal. Dělbuchy, světlice, ohňostroje a vřava až do rána. Den co den, noc co noc. Zdeňka dokonce prohlašovala, že si připadá spíš jako u Stalingradu, než na dovolené…
No, to hodně přehnala, Španělé byli jinak velmi vlídní, vstřícní a hlavně mírumilovní..
Asi v polovině našeho pobytu na pobřeží Costa Brava se mi zdál živý, podivný sen.
Nebyl nijak strašidelný, jen tíživý a zneklidňující, zvláštní.
Probudila jsem se uprostřed noci a přemýšlela, co má sen znamenat.
Také jsem ho převyprávěla Zdeňce.
Bála jsem se, abych ho nezapomněla. Tušila jsem, že sen skýtá nějaké poselství, že má nějaký, zatím neznámý, smysl, význam.
Ještě než vám ho sdělím, je nutné zmínit se o mém tatínkovi.
I když jsme si spolu dovedli říct hodně nepříjemných věcí, moc jsem ho milovala a rozuměla si s ním. Myslím, že mezi námi existovala i telepatie. V pubertě to, pravda, bylo hodně jiné, jiskřilo to mezi námi víc než dost, zdálo se někdy, že po tom, co jsme si dovedli my dva říct, budou z nás nepřátelé na život a na smrt.
Opak byl ale pravdou, jsme si totiž hodně podobní, v dobrém i ve zlém.
A ač to vím, a některé zděděné otcovy vlastnosti se snažím celý život eliminovat na minimum, moc se mi to nedaří. Je to prostě dáno, je to tam..
V tom snu na mne hovoří můj otec, v té době už deset let nežil.
Jenže já vůbec nerozumím, co mi říká, co mi sděluje.
Ukazuje na vodu, která se všude valí, je jí hrozně moc a stále přibývá. Není to ale ta voda od moře. Tohle jsou proudy špinavé, kalné béžové vody, která nebere konce a všechno zaplavuje…
A táta se tváří hrozně vážně, naléhavě, ustaraně, apeluje na mne, abych něco udělala, zařídila – a já nechápu, co mi říká, jaké poselství mi sděluje.
No, nebylo mi z toho snu vůbec dobře, nerozuměla jsem tomu.
Den před odjezdem domů se obloha znovu zatáhla, navíc se značně ochladilo. Sledovaly jsme obě z balkonu našeho hotelu zlověstné mraky, poháněné větrem, které se ve velké rychlosti táhly oblohou v několika vrstvách nad sebou a které se pohybovaly opačnými směry.
Byla nám docela zima, neměly jsme sebou dost teplého oblečení. Ačkoliv noví turisté z Česka, lačnící po dovolené nám sdělovali, že doma je 30 stupňů. Madrid hlásil, že tam právě padá sníh (?!).
Domů jsme se vraceli znovu za vytrvalého deště.
A pak jsem zachytila zprávy našeho rozhlasu:
Na moravské město Olomouc a přilehlé obce se řítí mohutná povodňová vlna. Ta zaplaví město do čtyř hodin.
V tomto krásném městě žije rodina mé dcery spolu s manželem a mými dvěma vnoučaty. A tak jsem již doma v pět hodin ráno vytočila jejich číslo telefonu. Byli rozespalí a rozladění, tak hezky se jim spalo, za šumění deště.
Nemohli uvěřit, když jsem jim doporučila pustit si zprávy.
A taky se podívat z okna činžáku na jinak mírnou řeku Bystřičku, která tam protéká.
Pak už jsme o sobě osm dnů nevěděli.
Spojení bylo přerušeno, mobil měl tehdy ještě málokdo. Jak mi ale později vyprávěli, stačili si ještě napustit vanu a všechny nádoby pitnou vodou, dcerka se rozběhla nakoupit zásoby jídla, svíčky, baterie atd, i když zpět už ji hlídka hasičů a vojáků nechtěla pustit, to už se k jejich domu brodila.
Zeť vyvezl milovaného Bobíka-auto ze dvora někam na návrší.
Pak už trávili večery při svíčkách a se sousedy si navzájem pomáhali přečkat záplavu, jak to šlo.
My jsme zatím v zaměstnání zorganizovali sbírky, nakoupili zásoby vody, baterií, svíček pro Červený kříž, který je doručoval do Krizového centra.
Hned při obnoveném vlakovém spojení jsem se za rodinou vydala s baťohem jídla, pití a s fotoaparátem.
Ta cesta, jindy trvající něco málo přes hodinu, byla nyní dlouhá téměř sedm hodin. Jeli jsme ve vodě krokem a já se dost bála. Na nádraží v Přerově zbyla po týdnu záplav na mokrých zdech čára, naznačující, kam až sahala voda.
Byla pár centimetrů nad mou hlavou.
Co jsem ale pak ještě viděla, to byla apokalypsa.
Zničená, zpustošená země, naprostý zmar. Moji blízcí neměli chuť o ničem povídat, stejně jako lidé na ulici. Ti beze slov vytahovali a sušili ze sklepů a bytů, co se dalo, co ještě stálo za to. Na plotech všude visely oděvy, hadry, boty, někde i mokré české vlajky.
Bylo takové zvláštní ticho, snad z úleku, šoku, překvapení, z prožité hrůzy.
Ve školní zahradě plavaly učebnice, uprostřed silnice bylo v propadlé díře uvězněné auto, nákupní středisko do prvního poschodí zalité blátem. A nikde kousek zeleně, trávy všude jen černé mazlavé bláto.
A tma, světla se nerozsvítila.
Vyslechla jsem i příběh muže, který se v ty osudné chvíle zmítal v rozbouřené Moravě spolu s větvemi a kmeny stromů. Už se blížil k mostu, lidé se snažili mu nějak pomoci a čekali, doufali, že se objeví na druhé straně…
Už nikdy nevyplaval.
Svůj foťák jsem nakonec ani nevytáhla. Nešlo to s ohledem na všechny, co zažili tu hrůzu.
Bylo by to vůči nim necitelné a neuctivé.
Vrátila jsem se domů smutná a zničená, nedalo se to všechno, co jsem viděla na vlastní oči, ani vstřebat. Pak jsem zaslechla tu píseň Daniela Hůlky. O překrásné Moravě.
A rozplakala jsem se.
Tati, já už vím, co jsi mi v tom snu sděloval. Na co jsi mě chtěl upozornit a před čím nás varovat.
Snad jsem udělala všechno, co jsem měla a mohla.
Díky, tati.
EVA TICHÁ
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
- Milujeme všechno, co je rodu ženského a ctíme rod mužský. Klaníme se nekonečné kráse přírody a moudrosti našich předků. Víme, že hranice jsou vždy tam, kde si je postavíme. A proto je vůbec nestavíme, abychom nepřehlédly kouzlo a věřily v zázrak.
Tyhle taky napsala:
Komerce18.04.2024Deprese není jenom o antidepresivech: Proč je důležité zabývat se podstatou problému
Móda03.04.2024Historie parfémů: Od Mezopotámie přes maďarskou královnu a první kolínskou až po Chanel
Komerce13.02.2024Technické zajištění akcí: Pronájem kvalitní audiovizuální techniky
Ranní kávy18.10.2023Demystifikování cen letenek – jak najít nejlepší nabídky kdekoli?
Nahrávání ...
