Společnost

ROZHOVOR I. díl: Alue K. Loskotová: Mnohé jsem za sebou nechala a jsem strůjcem svého štěstí

0 Shares

Alue K. Loskotová letos oslaví dvacetiny, ale má už mnoho za sebou. O svůj vývoj duše i života samého se dělí již řadu let na svém webu.  K jemnohmotným bytostem má blízko a její schopnost ve vás naladit tu hezčí strunu a naději je neskutečná…K vymýšlení otázek k rozhovoru jsem si našla slunečný čas na balkóně. Sluníčko, jarní vzduch stále však vonící zimou a hrníček heřmánkového čaje…otázky šly samy… a rozhovor byl nakonec tak obsáhlý, že bude mít dva díly…

alue… u toho všeho  jsem se těšila, až si zase vezmu pastelky a…
…na Alue zatím nemám, i když jsem nad jejími obrázky občas stanula se zkoumavým okem…
Alue, Vy nádherně kreslíte a ve vaší galerii obrázků je znát obrovský postupný vývoj. Byla jste samouk, kreslila jste pouze sama od sebe, nebo jste občas někde něco okoukala u zkušenějších a  momentálně šikovnějších a poté s tímto poznatkem pracovala?
Jsem samouk, který sem tam něco zkouší okouknout. Třeba s kreslením nosů mi hodně pomohlo období, kdy jsem napodobovala anime a mangu. Pak jsem se zase vrátila ke svému a vložila nové zkušenosti do původního stylu. Nebo když jsem byla dítě, zjistila jsem, že kresba se dá stínovat, od starší kamarádky, která to odkoukala zase jinde. – Celý život je o sbírání střípků zkušeností a o tom, poučit se odjiných. Taky už mám pár knih, které popisují techniky kreslení názorně. Tam se dá hodně věcí pochytit také. Také kreslení podle předlohy nebo budovy dá člověku spoustu poznatků, které pak využije, když kreslí zpaměti.
Častým tématem Vašich obrázků i článků jsou víly a jiné elementární bytosti.
Jaké bylo Vaše první setkání s nimi?
Úplně nejstarší vzpomínka na elementární bytosti je z doby, kdy jsem se čerstvě narodila. Pamatuji si, že jsem ležela v kočárku, bylo trošku chladno (což je logické, narodila jsem se v září, tak to byl asi listopad) a já jsemkoukala nahoru nad sebe. Viděla jsem koruny stromů, které byly vysázené do aleje. Myslím, že to byly topoly. Samozřejmě bez listí, ale všechny nádherně světle zeleně svítily a slyšela jsem hlasy. Věděla jsem, že na mě mluví tystromy a že mě vítají na tomto světě. Slyšela jsem slova. Jako novorozeně jsem samozřejmě tomu jazyku nerozuměla (dneska vím, že to bylo česky) ale věděla jsem, co říkají, protože bytosti komunikují emočně a telepaticky.
Na tohle se zapomenout nedá, bylo to vážně nádherné. Nikdy potom to asi tak silné, jako tehdy, když jsem se narodila, nebylo. Vždy vám to něco tlumí, ale když je miminko ještě nezablokované, dokáže vidět neuvěřitelné věci, bohužel to ale brzy zapomíná… Já to naštěstí nezapomněla a jsem za to moc vděčná.
víla
 
Tenhle Aluščin obrázek má název SMYSLNOST…. Nádherná víla…
 
S tímhle jsem se setkala v knížce Renaty Štulcové Rafaelova škola, kde … tuším dryády? Přesně
takhle komuniko vali i s hlavní hrdinkou knihy, vílou Marinou,  když byla maličká… a posléze i poté. Stromy mají duši, o tom není pochyb… Máte dodnes ráda stromy, chodíte se k nim nabíjet?
No vidíte, potom asi paní Štulcová také má tyto zkušenosti, protože tohle jsou věci, o kterých se nedá jen psát. Musí se to první zažít.

Samozřejmě, že mám ke stromům blízký vztah, ale chodit se dobíjet? – Netrpím nedostatkem energie, takže to nemusím dělat. Jestli je sem tam objímám, tak je to z jiných důvodů. Staré stromy totiž v sobě mají něco velice
speciálního, co se pokaždé trochu liší a to je pro mě hodnotné.

Chodím si do lesa spíš odpočinout, nebo pro radu, nebo když vím, že po mě něco chtějí…Příroda je léčivá celkově, stačí v ní jen procházet a ozdraví vás i tak skvěle.
Jak může běžný , ale vnímavý člověk poznat, že to, co se mu právě děje – nějaký zážitek – je něčím vzácným, dotekem jemnohmotného světa? Tipnu si, že vodítkem bude intuice, ale je nějaký seznam
„příznaků“, díky kterým se téměř nemohu mýlit?
Tady by asi bylo potřeba být více konkrétní, uvést danou situaci.
Měla jsem na mysli něco ve smyslu – je to naprosto nezaměnitelný pocit, rozbuší se srdce, zpotí  dlaně nebo ten zrakový jev má nějaké zákonitosti, cítíte vůni, vidíte to, i když  mrknete… nějakou univerzální radu, pravidlo, podle kterého poznáte, že máte tu čest s něčím mimosmyslovým?
Pravidla fungují na každou situaci stejně a pro každého člověka stejně, ale v interakci s danou bytostí se projevují  a jsou vnímána úplně jinak. Samozřejmě, že děje a spojení s jemnohmotnem mají pravidla, ale pokud není blízké určení situace, potom se nedají tímto způsobem vykládat, neexistuje mustr na vše, co by vás mohlo potkat.
Spíš je to hodně o zkušenostech. – Podle toho co všechno zažijete, musíte umět odpozorovat, jak se daný děj projevuje v interakci s vámi a potom to musíte zapojit do své mozaiky vědění, aby vám to v budoucnu k něčemu
bylo. To co jeden vnímá jako chlad, jiný cítí jako brnění. A pokud člověk není schopen intuičně vycítit, či pozorně sledovat a potom se dobádat k významu sám, potom se zkrátka ztratí, i kdyby mustr měl.
Když se podíváte do mých rubrik s poradnou, tak uvidíte, že jsem schopná přesně poradit a dát mustr, pouze pokud tazatel popíše konkrétní situaci a propojí ji se svými vlastními poznatky. – Jedině z toho se dá vařit, musíte do té situace totiž vidět. Nekonkrétní dotazy dávají nekonkrétní odpovědi, díky tomu je poradna spíše zrcadlem a na web se dostanou pouze konkrétní věci, protože ty k něčemu skutečně jsou a mustry v nich fungují docela univerzálně.
motýl
 
I takhle se dá kouzlit uměleckými pastelkami – jsou kvalitnější a sytější, než ty obyčejné…
 
Nejen dobré jsou však tyto bytosti mimo náš svět. Co s těmi zlými, těmi, které nás děsí, noční návštěvy,
zbloudilé duše… Jak si pomoci od návštěv špatných entit či jak pomoci jim samotným?
Člověk se jich hlavně nesmí bát a musí být vnitřně vyrovnaný. Potom je nepřitahuje a nic mu od nich nehrozí. Jak jim ale pomoci? – Podle toho, o jakou bytost se jedná.
Zbloudilé duše se dají odvést do světla, ale démoni jsou oproti tomu zhmotněný strach a destrukce tohoto světa. Energie v nich obsažená se dá pouze rozpustit a transformovat, ale tím démonovi nepomůžete, tím ho zlikvidujete a
proměníte zpět na univerzální energii.
To v tomto dnešním světě musí být démonů… i když ani historie na tom není líp, středověk… napadá mě, jak se díváte na minulé životy? Jsou cesty za nimi prospěšné nebo ne?
Nejsou.
Univerzum ví, proč lidem minulé životy zakryje a vymaže z vědomé paměti.
Pokud se člověk bude rýpat pouze ve své minulosti, potom zapomene na přítomnost, nedá svému životu žádný směr ani smysl a promarní ho. Poznala jsem spoustu lidí, co při setkání s minulým životem něco zažili, pak se domnívali, že je to důvod pro všechny aktuální problémy, vznikl blok, začali se nenávidět za chybu, kterou možná udělali před 400 lety a chtěli to řešit.
Samozřejmě, že to nevyřešíte, když se to stalo před 400 lety! – Tito lidé pak musí pracovat se svým blokem a chodit na seance, aby nějak ,,odblokovali“ to či ono z minulosti a najednou tím ztratí spoustu času v tomto životě, nehledě na to hrozné trauma, které si tím bezdůvodně způsobili.
Přitom stačí vědět, že nástroje pro to abychom byli v životě spokojení a měli všechno, máme tady a teď. Stačí vzít osud do svých rukou, jít za svými sny a naslouchat znamením, která nám ukazují, kudy se vydat.
Rýpání se v tom, jestli někdo před mnoha lety zabil svoji dceru a kde jste byli a jestli to souvisí s tím, že teď třeba máte problémy v rodině, je normální sebetrýznění, které nikam nevede. Spousta lidí to používá jako únik. Řeší
něco, co možná bylo, aby nemuseli řešit to, co je teď a naivně si myslí, že jim to pomůže. Bohužel se tím aktuální situace akorát tak zhorší, než ti lidé pochopí, že žijí tady a teď.
Existuje velice dobrý důvod, proč si minulé životy nepamatujeme. Skutečně je to zbytečné, protože do tohoto života přicházíme s čistým štítem, vzpomínky má naše duše, ale není jimi pošpiněná. Život si vybíráme, někdy přihlížíme
k tomu co v minulosti bylo, ale v aktuálním čase a životě za minulost neplatíme. Velký podvod jménem karma, který nám říká, že si táhneme špínu z minulých životů, už zbytečně ublížil mnoha lidem. – Ne, my si táhneme špínu pouze tohoto života a pokud s ní neumíme pracovat, není dobré utíkat do minulosti.
Člověk se musí naučit brát zodpovědnost sám za sebe v reálném čase. Výpravy do minulosti mohou být často poučné, zajímavé, obohacující. Ale rozhodně to není řešení pro naše současné problémy, není to nástroj pro náš útěk. Je třeba držet si odstup a vnímat rozdíl mezi Tehdy a Teď.
4308ZDY.jpg
Loni Vám vyšla první kniha Svět za oponou, kde své poznatky a životní cestu shrnujete, a vím, že jste ji psala velmi dlouho, důsledně a důkladně.  Jaké jsou na ni ohlasy?
Přes půl tisíce udaných výtisků sklidilo přes půl tisíce nadšených ohlasů. – Ke mně se nedostalo ani jedno jediné kritické slovo. Ale mám na mysli pouze lidi, kteří knihu vážně četli, ne ty, kteří jenom závistivě plivli a nikdy ji neviděli ani z rychlíku… Je to vtipné, napsat názor na něco, co jsem nikdy neviděl, ani nečetl  smile
Ti co četli, jsou velice nadšení a pravidelně dokupují další knihy pro své známé.
Některé ohlasy archivuji v tomto článku.
Chystáte nějakou další?
Mám nápady na celkem tři díla, ale ani jedno z nich není pokračování současného příběhu.
Neříkám, že nebude. Je akorát potřeba nechat uzrát ten správný čas. Spisy, které mě napadají, jsou sice tohoto tématu, ale nesouvisí s první knihou.
Zatím ale nic z toho nesepisuji. Užívám si úspěchu aktuální knihy, pracuji na webu a nechávám to být. Až znova přijde hlas, co mi řekne, že mám začít psát, tak ho znovu poslechnu  a budu psát. Ale dokud říká, že je čas, tak to nechávám ležet. Nevyřčené nápady mi nikdo nevezme a na sílu nic psát nebudu. Buď to udělám pořádně, nebo vůbec.
Vámi probíraná témata jsou  pro mnohé nestravitelné, musí zákonitě chodit i negativní názory a útoky na Vaši osobu? Jak se vyrovnáváte s tímto jevem?
Jsem si sama sebou a tím co dělám jistá, mám čisté svědomí a všechno dělám poctivě. Proto se tím nemusím zabývat, ani trápit, ani se nemusím ničeho bát. Kdybych měla nějakou vinu, nebo kdybych si byla vědoma nějakého podvodu, tak mě může třeba hryzat svědomí, nebo bych se mohla bát nějakých následků, ale to zkrátka není.
Když jste nic neprovedla, proč byste se měla trápit tím, že si o vás někdo vymýšlí hlouposti  a že vás pomlouvá? Nebo proč byste se měla bát, že něco z pomluv je pravda, když vy sama víte nejlépe, jak to je doopravdy?
Tady jsem vážně klidná a ani mě to netrápí.
Jak se člověk dostane do tohoto stavu, kdy je smířen sám se sebou a nebere na sebe zbytečně viny ostatních a pocity zodpovědnosti za to, po čem mu nic není? Častý to problém žen, například…Myslíme
si, že spasíme manžela, děti, svět, že musíme mít těch x rolí denně, jinak selháváme…
Mě to naučil život, neuměla jsem to sama od sebe už od dětství…
Já si v životě zažila takové hrůzy, které bych nepřála ani svým nejhorším nepřátelům. Pokud mnoho let trpíte jako zvíře za chyby, viny, dluhy a nevyzrálost vašeho okolí, potom jediné východisko, jak se nezbláznit, je obrnit se proti tomu a neustále si opakovat: To je jeho problém, to jsem si nezpůsobila já, to není moje a až odejdu, tak si to udělám po svém, neudělám nikdy stejné chyby a už nikdy nebudu trpět tak, jako teď. Je to jenom otázka času. – Za moje utrpení mohlo mnoho lidí. Pár let jsem se jako dítě obviňovala, než mi došlo, že to vlastně vůbec není moje, že to nedokážu nijak ovlivnit a jediný způsob jak se toho zbavit, je nechat špinavým lidem jejich špínu a utéct někam, kde za to nebudu muset platit. Kde budu sama za sebe a kde se na mě nikdo nebude ventilovat ze svých mindráků.
A to se stalo. Najednou jsem utekla, byla jsem svobodná a začala jsem poprvé v životě svobodně dýchat. Měla jsem sice hodně šrámů, ze kterých jsem se musela vzpamatovávat ještě dva roky poté, ale zvládla jsem to. Byla jsem tehdy celá zelená, pohublá, rozklepaná, vlasy mi padaly… Dokonce jsem měla hrozně slabé srdce, měla jsem i silné arytmie a nedokázala jsem stát na vlastních nohách déle, než deset minut, protože se mi začalo dělat hrozně zle a
nemohla jsem dýchat. – Není se čemu divit, moje srdce tím vším muselo projít se mnou a muselo to všechno zpracovávat a překonávat, až z toho onemocnělo…Bylo mi teprve 16, ale připadala jsem si jako babička nad hrobem. Pořád se mi hlavně vracely vzpomínky, které jsem si nechtěla pamatovat a strašně jsem s nimi bojovala, abych je zasunula někam, kde je budu moct používat ne proti sobě, ale pro službu jiným lidem a hlavně pro sebe.  – Tak hrozné to bylo a myslím, že to popisuji ještě docela optimisticky.
Když vidím, jak jsem na tom teď a jak to bylo dřív, potom vím, že já jsem svého štěstí strůjce, a když budu stát pevně sama za sebou, když se budu milovat a když si dopřeju všechno po čem toužím, potom budu šťastná bez ohledu na to, co bylo. A ono to funguje naprosto geniálně!
Moje realita se postupně měnila. – Hodně se změnila, když jsem pochopila, že špína, kterou musím snášet, není moje a že se jí musím co nejrychleji zbavit, nebo mě sežere.
A pak se hodně moje realita změnila, když jsem konečně dokázala z utrpení vytvořit zkušenost a tu zkušenost pak používat. Třetí krok bylo smíření. Jakmile jsem to přijala a netrápila se, otevřel se mi úplně nový život. Pustit
minulost je krásné, osvobodí vás to.
Jsem si naprosto jistá tím, že ta hrůza, která mě potkala, je jedním z hlavních důvodů, proč jsem dnes taková, jaká jsem a cítím obrovskou vděčnost za to, jak jsem to překlepala a co jsem si z toho dokázala odnést. Bez pomoci andělů bych to nezvládla, dávali mi hodně síly, ale válku jsem nakonec musela stejně vyhrát sama za sebe.  Jsem doživotně velice zavázaná jemnohmotný bytostem za jejich službu a velice ráda pro ně v aktuální době plním různé služby, které chtějí. Chci jim jejich lásku, pomoc a rady vrátit, jak nejlépe dokážu, a v konečném důsledku mi služba těmto bytostem přináší samé krásné věci, je to radost s nimi spolupracovat.
Je to zkušenost a člověk se holt musí naučit být silný. Nic není zadarmo, akorát jsou lidé a lidé. Jsou takoví, co se nechají sežrat a jsou takoví, co se toho zbaví a udělají si o po svém bez ohledu na to, co na to kdo říká. Není to vždy
snadné. Abyste mohli něco získat, musíte něco jiného pustit a já toho pustila hodně. Ve srovnání s tím co mám teď, to bylo ale naprosto bezcenné a jsem šťastná, že jsem do toho šla.
I ostatní lidé můžou svoji válku vyhrát, ale nesmí se bát, musí být silní a musí toho hodně pustit.
Žít opravdu není někdy snadné, ale stojí za to vzít do rukou svou duši a začít bojovat. Alue K. Loskotová je toho důkazem.
Příští týden se můžete těšit na druhou část rozhovoru, témata budou opět zajímavá…
 
Renata


Renata Petříčková (Venclovský) 31.5.1978 „Blíženec“ on Facebook
Renata Petříčková (Venclovský) 31.5.1978 „Blíženec“
Rozdvojený člověk s hlavou v oblacích a nohama kdovíkde. Má slabost pro knihy ze všech úhlů pohledu, možných i nemožných. Má zvláštní schopnost vidět svět černobíle. Neumí plavat a neumí kynuté těsto. Miluje kočky, koně, lečo a postel. Ráda by si dala s Hawkeye Piercem suchý Martini. Nejlíp v bažině.

Hodnocení k článku

Komentáře -Napsat soukromou zprávu můžete jako přihlášení vpravo v části: Soukromé zprávy.

  Zaregistrovat si reakce na váš komentář  
Upozornit na
tibetusmev   protibet 1
Montero   textilsvet
PHP Code Snippets Powered By : XYZScripts.com