e mu pět roků a místo poletování s kamarády z vlastní vůle plynule čte a počítá. Pozorujete u něho podstatně jiné záliby, než mají jiné jeho děti věku. Máte pocit, jakoby někde uvnitř snad ani dítětem nebyl.  Na druhé straně, udržet jeho pozornost u běžných věcí je mnohdy velice problematické. 

Odmítá autority, všechno si chce řídit podle svého, na všechno má vlastní názor. Donutit ho večer usnout se rovná vraždění neviňátek a uspokojit jeho hlad po nových poznatcích také někdy leze do peněz.

Diskutuje, každý příkaz musíte obhajovat, napomíná vás, opravuje, chvílemi máte dojem, že vlastně vychovává on vás.

Do školy se mu moc nechce, což nejčastěji odůvodňuje slovy „co tam budu dělat“?

Buď je přehnaně extrovertní, nebo zarputilý introvert. Je jiný.

Zatímco děti se potí nad úkolem, takový kluk nebo holka má hotovo za pár minut, a pak si pod lavicí čte noviny, nebo se cpe svačinou. Za to pochopitelně vyfasuje poznámku. Navíc se dítě může časem stát třídním otloukánkem, protože je jiné, a to se v dětské společnosti prostě neodpouští. V druhém extrému, je to on, kdo ostatními dětmi otevřeně pohrdá.

A nejen dětmi.

Nevíte si rady a kantoři také ne.

Divit se všichni nestačíte až při hodnocení IQ testů. Verdikt: Na hranici geniality, nebo přímo geniální.

Co teď?

Nezbývá nic jiného, než se poohlédnout po nějaké alternativní škole, která se třeba na takové děti přímo specializuje, kde se například zabývají individuálním přístupem a kde třeba nebude vadit, že dítko se uprostřed vyučování jednoduše sebere a odejde k oknu, protože ho právě napadlo něco ohledně atmosféry…

 „Když byl Filip maličký, pořád zpíval.

Bouchal na xylofon nebo na klávesnici piána a zpíval – ještě neuměl ani pořádně mluvit.  A tak jsem ho jako předškoláka přihlásila do sboru. Zakrátko Filip začal pokukovat po nějakém hudebním nástroji. Vybral si housle. Když udělal přijímací zkoušky na Hudební školu hlavního města Prahy, bylo mu pouhých čtyři a půl roku“, vyprávěla mi svého času jedna maminka ještě ve Varnsdorfu.

Dnes je Filip žákem sedmé třídy základní školy a chystá se pokračovat ve studiu na osmiletém Gymnáziu Jana Nerudy, pod které hudební školička spadá. Získal velmi prestižní Čestné uznání 1. stupně na Kociánově houslové soutěži.

„Koncem první třídy se rozhodl, že ještě bude hrát na klavír… Během té doby jsem otěhotněla, takže toho na mě bylo opravdu hodně“ vzpomínala maminka.

Filip patří do prvního extrému.

„Je neuvěřitelný – cvičí, učí se, nezanedbává vůbec nic. Ve škole patří k nejlepším. Skoro bych byla ráda, kdyby aspoň trochu zalajdačil! Naopak chodí každý den s novým nápadem. Jednou je to golf, pak zase aikido, bruslí, plave, lyžuje, na co sáhne, to mu jde – neposedí.

Dcerka Klára,prohlásila: „Filip má housle, já je chci taky!“ Tak teď jen čekám…“

Klinický psycholog Jiří Tyl, který zpracovává testy takovýchto dětí, uvádí:

„Neurověda objevila, že mozek nadaných lidí se do patnácti let vyvíjí pomaleji. Proto mimo oblast nadání zaostávají. S tím měl problémy i Albert Einstein. My se jim zde můžeme věnovat v plné míře.“

Tyto děti prý skvěle zvládají matematické příklady, zajímají se o vesmír, znají latinské názvy rostlin, ale nedokáží si třeba zavázat tkaničku od bot. Na normálních školách se proto stávají terčem posměšků a šikany.

Kde vám poradí?

Jestliže rodiče pozorují na svém dítěti určité odlišnosti, měli by se obrátit na psychologa. Ten by měl zjistit, v čem je dítě nadané, anebo poradit kontakt na specialistu.

Jedinou samostatnou základní školou určenou pro nadané děti je Cesta k úspěchu. Sídlí v Šantrochově ulici v Praze 6 (www.skoladetem.cz).

Nadanými dětmi se také zabývají i některá občanská sdružení. Například Společnost pro talent a nadání vedená PhDr. Evou Vondrákovou (www.talent-nadani.cz) nebo Centrum nadání (www.centrumnadani.cz)

Já nemám Einsteina, já mám vopičáka v sukních

Johanka taky neposedí – nejspíš to ani neumí. Při psaní domácích úkolů se vždycky například podivně kývala, zpívala, jednou nohu měla za uchem, druhou pohupovala, a když jsem se zeptala, jestli už je hotová alespoň z poloviny, kouká na mě jako buližník a počastuje mě otázkou typu: „Maminko, proč se stůl jmenuje stůl, proč se mu neříká třeba tramvaj?“, případně začne řešit, proč se velryby sebevraždí.

Je samá poznámka a paní učitelka zřejmě v zájmu zachování duševního zdraví brzy přestane učit a půjde prodávat akvarijní rybičky.

Za kamarády si vybrala kluky řádově o tři až pět let starší.

Posledně tu zvonili v půl jedenácté, jestli je Joha doma.

„Nerada to říkám, příteli, ale Johaně je třináct, zítra jde do školy, takže, nebudeš mi to věřit, ale spí“, povídám z okna.

„Fakt spí, jo?“

„Říkala jsem, že neuvěříš“

„Tak díky, no, tak nashledanou“

„Nazdar“.

Mé dítko ovšem není geniální. Jen zhodnotilo, že mi své dětství a dopívání rozhodně nedá zadarmo…

Michaela

[sexy_author_bio]