Nechat si dítě po znásilnění?

Představte si tu strašlivou situaci. Jste znásilněna a z tohoto aktu jste otěhotněla. Nebo tu je to riziko. Asi je jen málo situací, které jsou pro rozhodování horší. Nebo paradoxně jednodušší. Dítě za nic nemůže? Ubohé miminko? Bude mít IQ tykve po tátovi? Bude mi připomínat do  konce života ten akt hnusu a ponížení? Budu vůbec schopna mít něco takového ráda? A budu schopna unést interrupci?

 Adopce? No, pěkný dáreček! Tak trochu danajský dar

Každého by v tuto chvíli napadlo tak trochu alibistické řešení. Dítě donosit – a učinit tak zadost morálce a etice a
svědomí svého okolí (koukejte, není to sketa, nešla na potrat, je tááák dobrotivá), ale dát dítě následně k adopci.

To je proveditelné pouze v případě, že jste schopna se smířit s tou úplně přízemní  podobou tohoto činu (otec byl znám, příbuzný, známý, víte v podstatě, že do světa nepouštíte nějak extra závadný genetický materiál)

Jiný případ je ve chvíli, kdy Vás znásilnil nějaký bezdomovec, feťák, člověk s nižší inteligencí a nebudu dále rozvádět, abych nebyla nařčena z jakékoliv diskrimininace. Asi víte, o jakém typu mužů mluvím, muži, kteří jsou pouze pod vlivem chtíče či drog. Nebo obojího. Tam je toto řešení už velmi problematické.

Předáváte dál genetický materiál, který… nic si nenamlouvejme… není příliš kvalitní a chudáci adoptivní rodiče!

I když,  ani  v tomto případě dítě za nic nemůže…

Potrat jako řešení – taky není ideální

Existují pravidla bezpečnosti po znásilnění.

–  Zavolejte polici, buď vy, nebo o to někoho požádejte,
nejste-li schopna

– Vyhledejte lékařské ošetření

– Nekoupejte se, nesprchujte – to by znemožnilo další identifikaci pachatele

–  Neuklízejte a neupravujte místo činu

–  Nepřevlékejte se, neošetřujte si sama rány, zničila byste biologické stopy (zbytky vlasů, kůže, kůže za nehty

Ale jakkoliv jednat v prvotním šoku je velmi těžké, takže i tyto rady mohou přijít těm, které v této situaci byly,
opravdu směšné. Nemluvě často o špatném a zesměšňujícím přístupu policie či blízkého okolí postižené. Co byste však zvládnout určitě měla?

Minimálně si dojít pro Postinor, naši zákonodárci konečně udělali něco úlevného a zajistili, že Vám ho prodají v lékárně pouze proti občanskému průkazu.

Pokud celou věc ohlásíte, pak počítejte s tím, že Postinor je Vám podán v nemocnici po ošetření zcela automaticky.
V případě, že byste čistě náhodou byla ve stavu, kdy byste byla schopna po tomto činu vykřikovat, že dítě chcete, že je ubohé a nemůže vůbec za nic…patrně Vás pošlou na psychiatrii. To tedy nevím, jen si to vzhledem k atmosféře
celé věci myslím.

Základní instinkt každé znásilněné ženy

Umýt, očistit, smýt, dostat ze sebe..!!!!

Je tedy trochu naivní myslet si, že případný plod tohoto násilného činu, něco, co by nám ho připomínalo v horším případě celý život, v tom lepším devět měsíců, připomínalo, by žena měla úchylnou touhu zachovat. I když, v rámci jakéhosi morálně normálního mateřského instinktu, možná.

Ten je velmi silný, o tom žádná.

Ale  pudový instinkt smýt ze sebe tu špínu je silnější!

Za sebe si myslím, že debaty o tom, zda-li si nechat těhotenství vzniklé ze znásilnění jsou různorodé a v podstatě zbytečné. Je to jako litovat lupiče, že dostal od okradeného lopatou po hlavě a ošetřovat mu rány.  Pokud se tak stane na ulici či s náhodnou známostí, je blíže k interrupci. Pokud se tak stane v manželství, je blíže k ponechání si dítěte. Vše, co je mezi, je na uvážení každé ženy.

A žádná z těch postižených žen si nezaslouží ani zlomek odsouzení, protože……

Donosit takové dítě je velmi těžké

A určitěe mnou budete souhlasit, že psychika případně dobrotivé ženy dostane zabrat. Za prvé je asi jen málo mužů, kteří by doma snesli ženu, které roste břicho ze znásilnění. To prostě muži nejsou schopni pobrat!

A za druhé je jen velmi málo žen, které dokáží tento šokující zážitek přeměnit na něco krásného, těhotenského, něžného a orientovat se jen na dítě, které touto cestou vzniklo. Nedokážu si dost dobře představit, jakou podporu by té ženě okolí muselo prokazovat.

Těhotenství se chtě nechtě ženě svými fyzickými projevy připomíná po většinu své existence, nedá se ignorovat. S každým takovým připomenutím, zvracením, křečí v břiše, křečovou žilou, tlakem v břichu, pohybem dítěte, kontrakcí… s tím vším se jí připomene i početí.

Kolik žen je schopno tuto psychickou zátěž unést? A přitom to dítě v sobě přinejmenším respektovat, nikoliv nenávidět?

O něčem jiném je potom chvíle, kdy se dítě třeba bude ptát, jak vzniklo… je to čas na pravdu?

Co když mu jí někdo „podstrčí“?

Jak se žije těm, kdož o sobě ví, že vznikly jako plod zločinu, tyranie, ponížení a násilí?

Ale než vynesete jakýkoliv soud nad jakoukoliv ženou…

Až někdy budeš soudit moje žití, obuj si moje boty a přejdi moji cestu, projdi moji minulost, pociť moje slzy, zažij moji bolest, radost, projdi roky, které jsem prošla já, zakopni na každém kameni, na kterém jsem zakopla já. Za každým vstaň a jdi dál, tak jako já… A až potom můžeš …..soudit moje chování a tvrdit, že mě znáš…

Autor citátu neznámý

Renata

[sexy_author_bio]