Velikonoční úklid?

Vždycky jsem myslela, že největší čurbes vytvářejí děti. Kolikrát mám o víkendu pocit, že to nejsou lidské bytosti ale chodící děravé pytlíky strouhanky. Jak se pohne, sype drobky.
Momentálně jsem slaměnou vdovou….

Krom zjištění, že mám ovladač sama pro sebe, se musím omluvit dětem. Namísto každodenní deratizace, stačí jen tak protančit s luxem a ošplíchnout trochu toho nádobí.

Zvláštní.

V zájmu udržení psychické rovnováhy mi vrozená setrvačnost vnukla nápad: spáchat velikonoční úklid.

Manžel nikde, takže nemohl protestovat a děti radši vyklidily pole, když jsem nechala hlasovat, kdo přiloží ruku k dílu.

Naštěstí byl tak velký mráz, že nemohly zdrhnout daleko.

No jo, mráz….vlastně mi to pořádně došlo, až když jsem nemohla utrhnout houbičku od parapetu. A to jsem si jen odběhla zalít kávu.

Fénem jsem odpreparovala i zbytek věcí a vrhla se na záclony.

Přitom si tenhle zážitek nechávám nejradši až nakonec. Visí totiž ve výšce 3,5metru a vede k nim jediná cesta: po štaflích v havarijním stavu.

Už si deset let říkám, že koupím nové.

Jenže jeden rok se rozjížděly jen na jednu stranu, druhý na druhou, pak přišly o jednu příčku, časem i o nějaký ten šroubek. Fikaně jsem je vyspravila špagátkem, tuhle lepidlem a nakonec je nějaký výdaj vždycky důležitější, takže štafle holt počkají na další sezonu.

Vidět je můj pojišťovák, tak mám pojistku drahou jak pyrotechnik.

Kvílely, plakaly a klátily se jak sakura ve větru…ale do příští sezony asi ještě vydrží. Přeci jen bych měla dětem koupit kecky a přijde vyúčtování za plyn.

Nápad přerovnat skříně skončil zajímavým zjištěním, co všechno už se mi zase srazilo nebo „jak jsem si, proboha, něco takového mohla koupit“.

První případ končí plánem zhubnout, druhý touhou získat rozum nebo alespoň vkus.

Plán první je utnut hned při generálním úklidu spižírny, která je plna zajímavých pokladů. S vzácnými relikviemi je totiž neradno šibovat z místa na místo a proto je ve zkráceném řízení rozhodnuto o jejich okamžité konzumaci.

Vydatná svačinka v podobě opečené bagetky s olivovou tapenádou a hermelínem utlumila zbytek rozbouřených úklidových hormonů.

Líbezné dámské magazíny na křídovém papíře tvrdí, že moderní žena si najímá na úklid firmu za peníze nebo duchem chudší kamarádku za tabulku čokolády.

Na to první nemám a to druhé nemám naštěstí už vůbec.

Za okny vánice, na teploměru se rtuť schovává zbaběle až kdesi dole…mohla bych i Velikonoce zazdít a nikdo by si asi nevšiml.

Jenže soudě dle počasí by rodina zase chtěla napéct cukroví a pod stromeček dárky.

Navíc mi děti vytrvale nosí ze školy z výtvarky kraslice a kartonové slepičky. Dobrá, přistoupím na jejich hru. Budou Velikonoce.

Vyštrachala jsem z krabice kraslice, ověsila větvičky ve váze a okno osadila hyacinty, petrklíči a plnokvětými sedmikráskami.

Adrenalinový výstup na štafle mi způsobil akorát tak chuť vypít zásoby vaječného likéru.

Po třetí sklence jsem si vzpomněla na jednu zaručenou radu.

S lidmi stejně jako s byty jde vždy o první dojem. Když k vám vleze návštěva, uvidí první předsíň. Ukliďte tedy boty, pěkně pověste zimníky, kožichy a do skříně schovejte štuclíky, rukavice, šály a vše, co k jaru v našich krajích patří.

Profičte s mopem a je hotovo.

A že mám pidichodbu, překonala jsem se a ještě vyleštila kliku.

Ale stejně vám řeknu, že jarní úklid je pro mne dokonalý teprve tehdy, když mohu otevřít všechna okna dokořán a do bytu pustit voňavý vzduch.

Letos si ještě počkám.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]