Stavební deník

Ne nadarmo jsou vyzdvihovány výhody vyhoření oproti stěhování. Mělo by se to tesat do žulového šutru, psát na bankovky a vyšít na státní prapor. Nemyslete si, že stěhovat firmu je o něco jednodušší. Stěhovat firmu po dvaceti letech je ….. došla mi slova.

Hodlám požádat ministerstvo pro místní rozvoj o dotaci na barvu na vlasy, kterou bych překryla šediny.

Za chvíli ovšem nebude co přebarvovat, protože mne vlasy opustí stejně jako poslední zbytky optimismu.

Pozn. red. Toro, báječný článek. A to je pro Tebe!! 

Po dvaceti letech zvednout kotvy bylo bolestivým procesem rovnajícím se porodnímu martyriu. Rozhodnutí padlo již loni v červenci. Od té doby náš veškerý čas pohltili řemeslníci, materiál, architekt, úřady a to všechno i přesto, že jsme až do té doby nevěděli o výše jmenovaném zhola nic.

A to je ještě slušný výraz na to, jak málo jsme byli zasvěceni do problematiky rekonstrukce. Vlastně jsme do toho šli stylem: tuhle to trochu opravíme, támhle něco vyměníme a za dva měsíce bydlíme.

Tak takhle to prý nechodí.

Na chytráky typu: „Je lepší stavět nový než opravovat starý,“ už jsem alergická, protože to vím taky. Kdybychom tenkrát štrejchli flexou o plynovou trubku, byli jsme na tom líp.

Takhle přišel elektrikář a řekl, že do staré instalace se nenapojí a vyrval nám všechny dráty ze zdi.

Pak přišel instalatér s myšlenkou, že plastovou trubku do litinové nenapojí a vyrval nám všechny odpady.

A zedník řekl, že křivou zeď nenarovná a strhl jí.

Jenže jsme potřebovali sklad a ne kůlnu a ne squot ale bezbariérovou dílnu.

A tak jsme to vzali z gruntu.

Ne, do poslední chvíle jsme nevěděli, do čeho jdeme. Kdyby jo, emigrovala bych. Méně nás zajímaly zprávy, pozornost jsme věnovali předpovědi počasí. Hlavně nesmělo mrznout, když byl čerstvý beton a chumelit, dokud nebude střecha.

Stalo se rutinou, že jsem z práce nejela domů vařit, ale do velkoobchodu pro cement, omítku nebo dlažbu. Zajímavé je, že se děti naučily šetřit s toaletním papírem. Stačilo, když párkrát došel a trvalo mi tři dny, než jsem se dostala do obchodu koupit nový.

Když v nouzi nahradíte toaleťák mentolovým kapesníčkem, jde o velmi osvěžující zážitek. 

Po měsících, kdy naše sny vystřídaly tuny sutě, nános prachu a cihel, jsme v cíli.

Začínáme se stěhovat.

Slíbila jsem si pro zachování zdravého rozumu, že po čtyřicátém kýblu špinavé vody přestanu počítat. Funguje to. I když to tam pořád vypadá, jako bych přestala vytírat a ne počítat.

Vzhledem k nedalekému hnízdu opálených spoluobčanů se ukázalo být nutností uklidit především dvůr. Ne, že by se živili sutí, ale složená hromada litiny a železa se stala cílem jejich obdivných pohledů.

Dokonce se několik z nich osmělilo zaklepat na rameno jednomu z našich pomocníků a se slovy: „Jsem domluvenej s šéfem, že si to můžem odvézt,“ se pokusil zmocnit naší kupičky.

zdroj: www.lidovky.cz

Kupička čítající cca 800kg kovu.

V cílové rovince na muže sedla nostalgie. Kdykoliv jsem s ním začala řešit organizační věci a padlo slovo stěhování, začal se rozněžnělým pohledem rozhlížet po stávající kanceláří a vzpomínat.

Vlastně bych mohla žárlit, protože je se stávajícími prostory déle než se mnou. Chvílemi vypadal, že se přiváže řetězem k topení na protest a bylo nutno mu připomenout, že stěhování byl jeho nápad. Nakonec jsem přinesla krabici a začala bez doprošování vyklízet jeho stůl.

Vím, jak to vypadá u nás doma, když nemám týden čas uklidit.

To jsem ještě nevěděla, jak vypadá pracovní stůl, když ho někdo nevyklidí dvě desítky let. Zato si z čistě praktických důvodů pořídí hromadu šuplíků a skříněk. Nakonec jsem se ani nedivila, že si na něj nenechal šáhnout. Zatímco v autě znalecky komentuje vysílání radia Beat, Floydy jsem teda ve stole nenašla.

Zato hromadu vypálených cédéček s Britney Spears, Lunetiky a něco s názvy jako Love songs, Love hits, Love ballads. Tvrďák jeden. Taky tam bylo několik igelitek, které se rozprskly na ohňostroj igelitového prachu, když jsem se jich dotkla, prášky, jejichž expirace odvála spolu se starým miléniem a několik čokoládových tyčinek s kolonií něčeho, co by jistě potěšilo NASA.

Ale byly tam i doslova muzejní exponáty.

Pamatujete ještě čtyřpalcové diskety nebo třeba audiopásku? Retro hadr. Hard disky byly tehdy fakt obří a flash disk měl běžně velikost 1GB. Taky jsem jich našla několik. A pak taky spoustu věcí, na jejichž funkci jsem se musela přeptat.

Padesátníci se mi blahosklonně smáli a vzpomínali na školní léta plná nul a jedniček.

Zábavná byly etapa s názvem: „Jé, ani jsem nevěděl, že to mám.“ a „myslel jsem, že jsem to někomu dal.“

Nedal.

Koupili jsme už asi třetí akušroubovák, protože ten předchozí prostě někdo sežral.

Bylo fajn alespoň při stěhování najít ty předcházející dva.  

Pomalu začínala růst hromada věcí, které jsem odmítla zahrnout do akce stěhování. On je zase odmítal vyhodit. Nakonec jsme udělali kompromis. Já budu balit, on nebude koukat. Kdyby náhodou v budoucnu něco hledal, tak já nic, já muzikant.

Samozřejmě prudce vzrostla potřeba krabic.

To u mě vedlo k rozvinutí zajímavě specifické kleptomanie. Kradu krabice kdekoliv a kdykoliv. V našem supermarketu už mě znají. Místní bezboudi mě znají též, protože obdobně jako oni trávím část dne ponořena do kontejneru.

Nehledám zbytky ani zálohované flašky, hledám krabice.

Nejlepší to bylo ve škole, když měly děti sběr. Zatímco jindy s ulehčením odhodím do přistaveného kontejneru krabice s papírem a děti jdou hrdě nahlásit váhu, tentokrát nikoliv. Krabice se starým papírem jsem dovezla, pečlivě vysypala a naložila do auta. Když se školník nekoukal, sbalila jsem ještě dvě banánovky, co se válely opodál.

Zatím jsem odvezla jen tři dodávky věcí.

Pomaloučku polehoučku chystáme den D. Mám živé divné sny a utkvělou představu, že ty krámy někdo posypal droždím. Jinak si neumím představit, že mi hromady věcí a beden kynou před očima.

Na druhou stranu v novém ještě stále řádí zedníci.

Nic vás nenakopne tak, jako šibeniční termín.

Zrovna, když mám pocit, že mi zdechne vedoucí pes smečky, najde někde elán manžel a táhne chvíli on. Například klinická smrt má tu výhodu, že vidíte alespoň světlo na konci tunelu. Já nic. I když bych strašně chtěla.

Od nového roku si říkám, že zhubnu do plavek.

Nevím, jak břicho a zadek, ale doufám, že v bikinách vyniknou alespoň má ramena stěhováka. A s každou další bednou doufám, že jsme blíž cíli.

Naděje a tažná mula umírají poslední.

Příští víkend na mě myslete, hýkám z posledního.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]