Views: 16
Občas si tady postěžuji, že vcelku klidné období najednou vystřídá nějaké to hektické, což mě vlastně utvrzuje v přesvědčení, že žijeme v jakýsi neustále se opakujících cyklech, systémem nahoru a dolu. Super, alespoň není nuda.
Dny, kdy člověk k večeru zjistí, že se nestihl ani najíst a nestihl si ani uvědomit, že by měl hlad, jsou bezva tréningem na mozek a také moc prima očistou organismu, který se rozhodně nezanáší a stíhá se dokonale očistit.
Již třetí den, mám díky tomuto cyklu žaludek scvrklý jako fusekli. Kdyby nebyl trénovaný, už by mi rozhodně ze zoufalství ohlodal játro.
Po dnešním dni, kdy jsem něco po osmé v agonii, po třetí schůzce a při čekání na Toma, (má to podobně v tyhle dny) zaplula do Potrefené husy na Pankráci, abych snědla cokoli, třeba i dochucovací prostředky na stolech, (nakonec vyhrála kulajda), jsem si po té, co jsme se sešli a dohrabali domů, myslela, že je pro dnešek konec.
Že nic víc, než postel a minimálně dvě tatranky už nemohu absolvovat.
S Johankou, která byla kolem deváté ještě na cestě ze školy v Dejvicích a nacházela se zastávce na Černém mostě, jsem mluvila a byvše ujištěna, že doma bude kolem 22:30, jsem začala pokukovat po lednici a uklidnila se.
Chyba!
Zrovna ve chvíli, když jsem si uvědomila, že je jedenáct, a kdy Tomáš vedle mě pomalu odkládal čelo na klávesnici svého PC, se ozval telefon.
„Ano, Johanko, no kde jsi?“
„Maminko, já jsem na stanici a mám problém. Já usnula v autobuse. Tohle je konečná“, hlas se jí chvěl.
Zatápala jsem, kam to vlastně ten autobus z Kerska dál pokračuje a přemýšlela, zdali nekončí třeba v Humenném.
„No, a kdepak ten autobus končí? Co vidíš kolem sebe? Je na cedulích čeština?“
„Maminko, ten řidič říkal, že to je Městec Králové, nebo tak nějak“
„Tome?“ Obrátila jsem prosebné oko na Tomáše, který z rozhovoru pochopil zhruba co se stalo.
„Dojedu pro ni – mám si vzít pas?“
„Je to Městec Králové, jak je to daleko odsud?“
„Něco přes 40 kilometrů“
„Já se z ní pominu.“
Namísto spánku, odjel.
Vrátili se teď.
Je půl jedné.
„Maminko, to je hrozný, to se může fakt stát jenom mě“, pravila moje drahá dcera zkroušeně až provinile a krhavým okem na mě smutně hleděla.
„Ne, Johanko. Zcela zřetelně si pamatuji, kterak mi Tvůj otec, který se vracel v sedm z práce, před lety volal v devět odněkud z Kotěhůlek s tím, že usnul v tramvaji a přejel, ale že už je na cestě zpět. Následně za další asi dvě hodiny volal opět s tím, že je v Braníku. Na otázku, co dělá, do prčic v Braníku, když měl jet do Kobylis, pravil, že opět usnul. A tak jsem mu doporučila, ať už na to kašle, udělá si ještě kolečko a jde rovnou do práce. Takže … nejen ty, má drahá. Cosi v genové výbavě to bude“.
Usmála se a odplížila se do postele.
Vstává v pět.
Jsem velice ráda, že autobus, kterým pojede nevyspalá ráno na Černý most, zde končí. Pak je tu ale ještě metro a další autobus.
Uvidíme, snad bude mít šťastný den.
Já si tak teď přemýšlím, že budu asi hibernovat po zbytek týdne, který ještě pomalu ani nezačal.
Tím spíš mám tu potřebu, čím zřetelněji si uvědomuji, co mě ještě tento týden čeká.
No, když to nedám, prchnu do lesů a nechám se hledat měsíc po kerských hvozdech termovizí.
Při mém tlaku a tedy tělesné teplotě, která není vyšší, než tělesná teplota menší horniny bude termovize zcela neefektivní, takže budu mít rozhodně klid
Míša K.
[sexy_author_bio]
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
