Už mě tohle téma jednou napadlo. I když to možná není správně řečeno, protože mě napadá vlastně hodně často. Lépe by bylo říct, že jednou jsem už o něm psala. Ale pokaždé, když jedu kolem tohoto domu na Smetanově nábřeží v Praze, na to myslím. Rodný dům.

Dnes je tam Galerie Hollar, ale vždycky tam nebyla.

Býval to obyčejný pavlačový dům vedle parku s velkým sousoším.

Kousek přes řeku, nejraději po přejití Karlova mostu je Kampa, Čerovka a veliké kolo, kde na noc usedají čerti, aby si tady udělali plenárku.

Vidím malou holku, která se tady užaslýma očima dívá na veliké otáčející se tmavé lopatky mlýnského kola a v její malé hlavě se rodí představy pekelníků, kteří zde usednou po tom, co jí doma v postýlce dědeček dovypráví jeden z příběhů, zazpívá vodníka z Rusalky a ona usne.

Včera jsem se kolem domu číslo 6 vracela v noci z přednášky a vzpomněla jsem si na to znova.

Vidím točité veliké schody a třetí patro bez výtahu.

Bílé dveře se zlatou, nablýskanou klikou. Pak prosklenou verandu. Cítím vůni cibule z košíčku na okně.

Muškáty.

Pavlač, staří sousedé.

Zelené zábradlí a přes něj dečky a ložní.

A tahle malá, hubená holka na tříkolce, která pádí po pavlači a volá na sousedku „teto, už jsou mi čtyři!!“

Bála se tmy a velkých očí.

Než usnula, vždycky viděla, jak padá do studny, ale nikdy nedopadla a to jí moc vadilo. Tolik se chtěla podívat na dno, ale pokaždé dřív usnula.

Vidím babičku s dědečkem, kteří bydleli s námi.

Ano, tu babičku, o které tak často mluvím a toho dědečka, co barvitě vyprávěl, jak jezdil lovit tygry.

Strhující příběhy o slonovi, který zachránil jednoho pána,  o lidožravém tygrovi, o hadovi, kterého lovec nezabil, a který pak z vděčnosti zachránil jeho malou dcerušku … všechny ty příběhy si pamatuji.

Byly o statečnosti o hrdinství a čestnosti lidí i zvířat odkázaných jeden na druhého.

Dneska vím, proč mi tyhle věci vyprávěl, přestože nikdy v životě v Africe nebyl.

Všechny příběhy měly jednoho jmenovatele, gro, dalo by se říci.

Spravedlnost, čest a osobní statečnost.

On mě tím učil. To jsem nevěděla.

A nevěděla jsem to ještě ani ve svých dvanácti, když mi do památníku napsal takovým hezkým zakrouceným písmem :

„Kdo není schopen oběti, ten není lásky hoden“.

On tak žil.

Vždycky.

I za Komunistů.

Byl to tenhle dům, kam si moje maminka odnesla svoje první miminko z nemocnice U Apolionáře, dva dny po tom, co Rusové napadli naši zem.

A byl to můj dědeček, který ten stejný den spěchal večer domů, aby svoji vnučku viděl.

A byl to zase on, kdo pod schody objevil ruského vojáka, který si tu klidně kadil.

Měl samopal někde na zádech a kalhoty u kolen.

Kdyby byl dědeček v Africe, jistě by tam uspěl, protože divé zvěře se rozhodně nebál.

Zpohlavkoval Rusa a s kalhotami na půl žerdi ho vyhodil na ulici, se slovy: „uchadi, nebo tě zfackuju, žes to neviděl, smrade ruskej“.

Pro mojí maminku, byl jistě po tomhle hrdina.

Já o tom nevěděla.

Pro mě se stal hrdinou v jeho příbězích, v lásce a pozornosti, kterou mi věnoval, v nošení na ramenou „na koni“ a písničkách před spaním.

Stále si je pamatuji.

„Po zasmušilé pustině jel starý honec krav“

„Ole o cangasero“

„Až budeš veliká, pak poznáš svět“

„Stokrát bys byla člověkem, ve jhu jsi spjata odvěkem….

Měl hlas jako Haken.

Vidím starou prádelnu, kde se vyvářelo prádlo.

Pod tím hrncem se topilo.

Vařící prádlo se přendávalo takovou dřevěnou velikánskou placatou věcí.

Kouřilo se z něho.

A nádherně to vonělo.

Umím si tenhle vjem připomenout každý večer a stále mi dělá dobře.

To je důvod, proč si do vany točím napřed horkou vodu a pak studenou. Protože když tam přijdu, voní to tam stejně, jako v té prádelně.

Miluju to.

A miluju ten dům.

Ta okna do Divadelní ulice, park, který je tu pořád.

Jen to sousoší mi dřív připadalo obrovské, mnohem větší nežli teď a při tom je to to samé.

Ani zábradlí se nezměnilo.

Vlastně se tady hodně věcí nezměnilo.

Jednou jsem tu byla.

Přemluvila jsem tu paní ve vrátnici, protože se tam nahoru tehdy nesmělo.

„Já se tu narodila“, povídám jí. „Víte, je to můj rodný dům, tady jsem vyrůstala, ráda bych viděla ty dveře, tu pavlač“…šla tam se mnou.

Nevím, jestli to máte taky, ale ta vůně, to se nezmění.

Určitá místa mají určitou vůni.

A ta evokuje obrázky.

A tohle to je vůně mého dětství, které bylo strašně krásné. Jako malá jsem vyrůstala v lásce, obklopená pozorností a přívětivým zacházením všech kolem sebe.

Jo táák, že mě babička vodila po Národní třídě na vodítku?

Ale ne, vůbec mě to nevadilo.

Byla to praktická žena a já neposedná malá holka. Alespoň mě nemohlo nic přejet. Dítě se někam zadívá, pak se akčně rozhodne, že přeběhne a…. jenže v mém případě by to vyřešila délka vodítka na mém zápěstí.

V tomhle domě, jsem si při prohlídce s paní vrátnou vzpomněla, že jsem měla tátu.

Ne strejdu, jak mi pak řekli, když se mamka podruhé vdala a nový tatínek mě adoptoval.

Ale tátu, který mě vozil tramvají a říkal mi Michalinko.

Ne, to nebyl strejda, teď to vím!

Ty maličké kousíčky v mojí hlavě, které mi nedávaly smysl, najednou nabyly zřetelnější obrys.

Ten pán s fousama, ty ruce co mě zvedaly, jeho tvář v zrcadle v koupelně…

S mamkou jsme si to vysvětlily, když jsem jí to řekla a trvala na odpovědi.

Když jsem ho po dvaceti letech viděla prvně, bylo mi to už úplně jasné.

Nedokážete si představit, jak strašně jsem mu podobná!

Doufám, že dům číslo 6 nikdy nezbourají. Nebo ne, dokud budu živá.

To by mi zbourali moji soukromou historii.

A to bych nesla velmi nelibě, až fatálně.

Tady totiž bydlí část mojí duše a je to její hodně podstatná část.

Ta nejkrásnější, základní, prvotní…ta čistá.

Michaela Kudláčková

[sexy_author_bio]