Návštěvy: 60
Předem bych ráda upozornila, že se délkou této fotoreportáže patrně zapíšeme do známé publikace pana Guinnesse. Nám to ale nevadí. Pevně věřím, že dojdete konce, aniž byste padli vysílením někde mezi alejí č.16 a padesátým šestým červeným šmouhancem na stromě. Když jsem to ale vydržela já…berte pevnou obuv, vyrážíme!
Když Tomáš před časem vyslovil slovo Kersko, podivně mě houplo u žaludku. Znáte ten pocit, když vám mozek asociuje něco nepříjemného? Tak to je ono. Pak jsem tam s ním i byla a na nic negativního jsem nepřišla.
Svůj pocit jsem svedla na nějaký zážitek z minulého života a věcí se přestala zabývat.
Je tam totiž překrásně.
Kraj Bohumila Hrabala, Slavností sněženek a vůbec oblast s nejednou zajímavostí a primátem. (jako ne, opice, ale nějaká priorita)
Dlouho jsem přemýšlela, jak tohle odpoledne plné zážitků a krásných fotek, i magického pochodování stromů vpřed, uchopit.
Nakonec jsem se rozhodla, že vyrobíme nejdelší fotoreportáž na světě.
To proto, že kdybych to dala jako seriál, které ne vždy každý miluje, tak to ztratí atmosféru i náboj celého odpoledne, které by vydalo za několik dnů.
Po prakticky anotačním začátku už bude totiž mnohem více fotografií, nežli textu.
Celý poznávací výlet jsem rozdělila do tří volných částí.
Část na rozjezd
Tomáš má v Kersku malý domeček a v něm tatínka.
To by samo o sobě nebylo tak zajímavé, kdyby tatínkovi nebylo devadesát roků a kdyby tento sokolík nežil v domku zcela sám a čiperně si neobhospodařoval celé nažívání, jsa naprosto soběstačným.
Když jsem ho viděla naposledy, někdy na podzim, vesele koulel z garáže Tomovy zimní gumy k autu.
Po té, co Tomáš pravil „něco mi tam dole klepe“, tatínek s sebou atleticky švihl na čtyři a také kontroloval spodek vozu.
Byla jsem připravena mu pomoci na nohy, ale on stejně vypulírovaným švihem vrátil tělo zpět na dvě. Pochopila jsem, že věk je číslo.
Když mu Tomáš volal, že jedeme do Kerska, pozval nás na oběd.
Kam jinam jít, nežli sem.
Milá stylová hájenka, kterou, kdo kdy byl v Kersku, nebo zná Hrabala, nemůže neznat.
A nutno říci, že ostudu proslulému kraji nedělá. Tak vlídnou, pohodovou a při tom profesionální obsluhu jsem dlouho nezažila. Dvě ženy oběhaly v pohodě rozsáhlou zahrádku i vnitřek. K tomu neztrácely humor, ani lidský přístup. S každým prohodily pár slov, popřály hezký den, za všechno poděkovaly.
I já tedy děkuji.
A dík i do kuchyně za perfektní zvěřinový guláš. Nechala jsem z těch šesti jen jeden knedlík.
Pánové dali na klasiku. Vepřový řízek.
Postřižinskému pivu Tomáš neodolal.
Tatínek měl radost, dobře se najedl a my ho dopravili domů, kde jsme slíbili, že se ještě stavíme, po výletě.
Ten začal kde jinde, než u pramene.
Mimochodem, jeho voda je minerální, železitá, zdravá a hrozně dobrá.
Obrázky níže se kliknutím na ně zvětší
První výšlap – slatinná louka.
Abyste věděli, není to lecjaká louka.
Je to louka vzácná, poměrně utajená a stará se o ní po léta jedna jediná rodina. Málokdo, kdo není místní, jí vůbec najde. A je to myslím dobře.
A čím se chlubí tato část naší krásné domoviny?
Tímhle.
Prosím, pusťte si krátké video u článku, je to to réměř nutné. Ponecháváme ho tak, jak ho zpracovala ČT2
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10121011820-zive-srdce-evropy/
Zajímavé že?
I vedla první část výletu po stopách slatinné louky, domovem to vzácné paní lněnky.
Auto bylo třeba nechat daleko, daleko vpředu, neb toto je chráněná oblast.
Vyrazila jsem Tomovi v závěsu, poletovala po lukách, a zatímco Tomáš fotografoval jako o život, já zkoumala místní květenu a kochala se.
Vydrápala jsem se i na nevysoký posed, abych se rozhlédla.
Nádhera!
Naše cesta pokračovala přes dvě lávky.
Ta druhá byla náročnější. Vzpomněla jsem si na všechny ty filmy o rozpadajících se mostech nad hlubokými roklemi.
Připadala jsem si jako hrdinka, když jsem suchou nohou doskočila na druhou stranu.
Pohled na louku mezi stromy byl až magický.
Člověk má až jakýsi mystický pocit, když vstupuje na území tak vzácné, tak ojedinělé. Hledat lněnku v tuto roční dobu by bylo zbytečné, ale i tak je to tu působivé.
Na něco jsem ale přišla.
Když si zde stoupnete, možná vám dojde, proč je tohle jediné místo v Evorpě, kde rostou květiny, neobvyklé. Je to klima. Nevím čím to je, ale cítíte jiný vzduch a je výrazně tepleji. Celkově je tu člověku tak nějak příjemně, jakoby jinak, než jinde.
Muselo by se to asi prozkoumat, ale nedivila bych se ani anomáliím energetickým či jiným. Kdo ví, co se tady kde protíná či otevírá.
Cestou zpátky jsem, zatímco Tomáš fotografoval, uviděla na vlastní oči budoucí žabky.
Sedíce u rozpadlé lávky, jsem zírala zblízka do vody potoka, hledaje život.
A toho tam bylo!
Mimo různých bezstarostných organismů, jsem objevila celý lán žabích kulatých vajíček, které mamka žabka umně umístila pod hladinu a kousíček nad ní.
Bylo to hezké.
Pokusila jsem se to vyfotit kamerou, ale hladina se tak leskla, že byste nic neviděli, a tak mi musíte věřit.
Šla jsem zpět kus před Tomem a bylo mi hej.
Tady ještě ano.
Upřímně, bylo tam nádherně.
Mám ráda louky a volné krajiny. Kdybych nezameškala tolik hodin na základce, asi bych poznala i onoho dravého ptáka, jehož hlas jsem uslyšela. Řekla bych káně, ale neřeknu, neb nevím. Ale to je jedno. Byla tam spousta zvuků, hodně života přírody, kterou tady člověk cítí celou bytostí.
Druhý výšlap – Pepina
„ A teď ti ukážu Pepinu“, pravil Tomáš.
Napřed jsem myslela, že jdeme někam na návštěvu.
To jsme sice šli, ale čekaly nás kerské hvozdy a cesta k Paní borovici, jejíž paměť sahá do roku 1781!
Pro úplnost, tato dáma by mohla vyprávět dnešní generaci, jak Josef II. právě zrušil nevolnictví, jak James Watt sestrojil parní stroj, nebo jak byla poprvé objevena planeta Uran.
Těšila jsem se na ni.
Ti kdo ví, jak moc miluju stromy, toho moje očekávání ani nepřekvapí.
„Jak je to daleko?“, ptám se jen pro úplnost s pohledem upřeným vstříc lesu.
„Kousek“, odpověděl.
Když byl „kousek“ odhadem asi třikrát delší, než na slatinnou louku, a mě lehce odumřela levá noha, zeptala jsem se podruhé.
„Je to ještě daleko?“
„Snad ne“
“Počkej, jsme uprostřed hvozdů a ty nevíš, kde to je?“
„Musíme po červené a pak chvíli po zelené“
„Díky, jsem úplně klidná“
Po dalších, z mého pohledu deseti kilometrech:
„Zavolej na policii, mají termovizi a vrtulníky ať nás někdo zachrání. Z tohohle lesa nevede žádná cesta a mě se zatloukla pata asi čtyři centimetry do nitra nohy. Nechci prudit, ale bolí to.“
„Tak nepruď. Už tam budeme“
„To jsi říkal, včera, nebo je ještě dneska? Můžeš si vyfotit také moje nohy? Vypadám teď víc jako jezevčík, než jako člověk!“
“Navíc mám halucinace z únavy!”
“Jaké?“
“Vidím diovné věci, tvory”
“Například moc podivné berušky”
“Jaké podivné, prostě normální beruška, to tě přejde”
“Moc vtipný”
O tom, že jsme opravdu překročili nějaký bludný kořen, a že nás za chvíli rozsápe nějaký kojot mě přesvědčil tento pohled.
„Jsme v Rusku!! Ježiši Kriste! Tady ano, tady žije přece Mrazík!“
Nebo se snad jedná o nebetyčný kýč, který si někdo vystavěl nevzdávaje se dojmu, že je to pěkné, a že to přesně zapadá do místní krajiny i stylu?
„Hele ukazatel!“.
„Myslím, že již nejsem schopna ujít dalších tři sta metrů, Tomáši. Jsem na pokraji sil. Nech mě tady umřít, postarají o mě mravenci a vlci“
Jako statečná žena jsem si nakonec řekla, že to dokážu.
Tři sta metrů, dobře. Počítala jsem ty metry. Bylo jich pět set, ale dobře, asi nemám metrový „rozkrok“.
Poslední zbytky humoru mě přešly zde.
Nevěřícně jsem zírala na další ceduli.
„Neřekl jsi mi, že stromy z osmnáctého století umí chodit. Neupozornil jsi mě, že ta borovice jde směrem od nás a to rychleji, než my! Odmítám jí honit, ještě by mě pak mohla pokousat“
„To vydržíš“
„Přeceňuješ mě. Ulehám a umírám, zde pod touto cedulí s otazníkem v duši. Mé vybělené kosti budiž tu do budoucna mementem všem, kteří by chtěli Pepinu najít.“
„Neřekl jsem jen jedno, tomuhle lesu se říká Blair Witch“
„???!! Jdu s Tebou, zemřu za chůze!“
Co myslíte, stálo to za to?
Musím říct, že ač vysílena a na pokraji psychické stability, jsem stála ohromená, nad majestátem, který na nás shora shlížel s klidem a s grácií. Se shovívavostí a pochopením k našemu tak krátkému životu, který v porovnání s jejím je pouhý mžik.
Ten strom je úchvatný a nutno říct, že Tomáš udělal maximum, aby pro vás tu nádheru pomocí fotoaparátu zachytil.
Takto se obětoval, naplacato, na ležato, všelijak.
Když jsem pohlédla na les a uvědomila si, že cestu budu muset jít i zpátky, požádala jsem velice důrazně, aby mě u Pepiny prostě umlátil klackem.
Odmítl.
Cestou zpět jsem přemýšlela, zatímco mě beze slova opustila větší část podrážky a plic, jestli existuje Bůh turistů. Ale i kdyby existoval, nemohla bych se k němu modlit.
Z kleku bych již nevstala.
K prameni jsem šla setrvačností, skálopevně rozhodnuta, že ho vysaju do poslední kapky jeho léčivé železité vody.
Měla jsem původně v úmyslu tuto reportáž napsat hned po návratu a do vydání ji dát včera, ale omlouvám se, upadla jsem do bezvědomí.
Snad nejste po tom výšlapu unavení!
P.S. Strašně krátká zastávka proběhla i u Labe, ale nepatřilo by to sem.
Je to v ranní kávě. ZDE
Už vím, proč ten divný pocit u žaludku, při slově Kersko , a proč zesílil zrovna se slovem Labe.
Něco se tam stalo.
Michaela
[sexy_author_bio]
Foto: Tomáš Žebrák
Článek pro vás napsala:
-
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.