Detail příspěvku: Láska za hrob … byla krásná

Láska za hrob … byla krásná

autor: | Úno 13, 2015 | Vztahy | 0 komentářů

Návštěvy: 66

A bude to o lásce, protože o ní je zítřejší den. A bude jí tím pádem i s ranní kávou věnovaný celý víkend … a bylo by super, kdyby i celý náš život. Stříbrná svatba, zlatá svatba, diamantová svatba. Klidně 75 let s jedním partnerem a stále zamilovaní. Je to vůbec reálné? Já to viděla.

Pohled na mladé lidi, držící se za ruku, zamilované, vrkající, je příjemný.

 

Ovšem pohled na staříky, kteří jdou za ruku parkem, kdy se dědeček dívá na babičku doslova jako zamilovaný chlapec, to člověku rozpouští srdce…

 

Zavzpomínám, ano?

 

Naproti chaloupce mojí babičky a dědečka bydlel ve starobylém statečku pár stařečků. Jmenovali se Dalíkovi. Babička a dědeček. Velice staří.

 

16572Nzc.jpg

 

Nikdy v životě nezapomenu, jak se tihle dva i po 73 letech strávených bok po boku stále milovali.

 

Takovou ryzí, obětavou a tolerantní láskou.

 

Dojímali mě, a to i v době, když mi bylo patnáct. Měla jsem vedle nich pocit něčeho moc krásného, uklidňujícího a neskutečně příjemného.

 

Oni se i přes den často políbili, spali na jednom letišti, v malé komůrce, kam bylo ze záhrobce vidět.

 

„Dobré jitro, babičko“, „dobré jitro, dědečku“. „Máš na stole kakao, dědečku, a sušenky“.

 

„To víš, děvenko, dědeček už nemá zoubky, a tak si namáčí sušenky. Viď, dědečku,“ slýchala jsem často ráno, když jsem k nim chodila a strávila jsem tu třeba celé dopoledne, dokud mě moje babička nezavolala.

 

„Ba ba, to babička má ještě horní řadu svých zoubků, potvůrka… nesedej si tam, babičko, je tam hovno od kohouta,“ hlásil pan Dalík a rychle otíral lavičku na záhrobci.

 

„Tak, babičko, teď už můžeš.“

 

Dopoledne seděli na lavičce a drželi se za ruce.

 

Povídali si a on se na ni často doslova zbožně díval. Jakoby ani nebyla stará babička v šátku, ale nějaká princezna. Došlo mi, že on ji vidí jinak, když jí miluje.

 

16565YWI.jpg

 

Paní Dalíková křičela, protože její muž špatně slyšel. Ona naopak slyšela moc dobře, takže jsem často zaslechla:

 

„Nekřič tolik, dědečku, já tě slyším!“

„Já vím, babičko, promiň, to já ze zvyku.“

 

Žili jeden pro druhého.

 

Milí, ochotní, vstřícní, rozdávali vajíčka, rozdávali úsměvy – každý je měl rád. Já hrozně moc.

 

„Babičko, napij se ode mě piva. Na!“

„Nechci, děkuji.“

„Ale tak jenom trošičku…“

„Ne. jsi hodný, nechci.“

„Tak jenom ochutnej. Na!“

„Ježišmarjá, tak to sem ukaž, já teda ochutnám!“

 

Pan Dalík se tímhle stal příslovečný u nás v rodině.

 

On vám prostě vnutil to, co pokládal za dobré, i kdybyste nechtěli. Paní Dalíková nikdy nebyla tak silná, aby odolala. Asi jí pak přišlo líto, to s ním nesdílet, napadlo mě později.

 

Ale síle osobnosti pana Dalíka neodolala ani moje babička s dědečkem, ani já. Když se rozhodl, že vám něco dá, nebo něco ochutnáte, zkusíte a podobně, neměli jste šanci.

 

Dodnes je to náš rodinný model: „Prosim tě tak to sem dej. Seš jako pan Dalík!“ Není to myšleno ve zlém, a ani by být nemohlo.

 

16568ZTZ.jpg

 

Paní Dalíková seděla jednou ráno na záhrobci sama.

 

Hned jsem tam šla.

 

„Dědeček je nemocný, děvenko. To víš, už jsme staří, ale bude pořádku,“ vysvětlila optimisticky, ale na tváři měla jiný výraz.

 

Ona se bála.

 

„Můžu za ním?“ ptala jsem se.

„Nechoď tam, holčičko, on spí, víš. Dojdi si posbírat vajíčka a pozdravuj babičku.“

 

Lezla jsem po kurníku a bylo mi všelijak.

 

Okénkem jsem ji viděla. Seděla tam smutná a popíjela pivo, které jí vždycky vnucoval, a které denně odmítala.

 

Tentokrát ho pila tak nějak pietně.

 

Navečer tam šla už babička, protože jsme všichni měli starost. Vrátila se smutná s tím, že zavolala lékaře.

 

Pan Dalík do nemocnice jet odmítl.

 

Lékař totiž nedoporučil transport jeho paní, protože by se neměla jak vrátit a on bez ní nikam prý nepojede.

 

Byly asi tři hodiny ráno, když přišla paní Dalíková za babičkou.

 

„Paní Aničko, dědeček mi odešel.“

 

Vyběhla jsem jen v košili.

 

Babička na mě volala, abych se vrátila, ale neposlechla jsem. Dovnitř jsem se přece jen bála. Stoupla jsem si na lavičku a dívala se okénkem.

 

Na stolku byl čaj, sušenky, hadřík, sklenička s troškou piva a Ježíšek na podstavci.

Ležel tam takový klidný, jako by jen spal. Její postel byla netknutá. Vůbec asi nespala.

 

Ještě asi týden sedávala sama na lavičce.

 

Chodila jsem tam a ona … byla jiná. Posílala mě pro vajíčka do kurníku, byla milá, vzpomínala, vyprávěla mi, ale nebylo to ono.

 

A pak najednou byla lavička prázdná.

 

Babičky jsem se nezeptala … já jsem nechtěla. Asi jsem věděla, co by nějak šetrně řekla a asi jsem to nechtěla slyšet. Jezdila jsem kolem na kole a dívala se na tu lavičku.

 

16569NTI.jpg

 

Nic víc.

 

Přijeli nějací příbuzní.

 

Když jsem viděla v kontejneru hozenou rozlámanou lavičku a proutěné kukaně pro slípky, které se mi tak líbily, a ještě hodně věcí, které měli staroušci rádi, brečela jsem a tahala jsem to ven.

 

Můj dědeček mě viděl, protože jel na kole z konzumu. Neřekl nic. Vůbec nic, i když jsem se na něho podívala.

 

Babička neprotestovala, když jsem do chodby pod žebřík na půdu postavila kukaně pro slípky a dala jsem do nich pivoňky, co jsem babičce otrhala.

 

16571YjN.jpg

 

Domeček od Dalíků koupili pak nějací lidé a celý ho přestavěli a modernizovali. Byla tam nová fasáda, beton, nový trávník, plot i vrátka … dalo by se říct, hezké.

 

16570ZTF.jpg

 

Ale mě se to nelíbilo.

 

Nemohlo.

 

Kouzlo pro mě měly ty obrovské kameny na záhrobci pokakané od slepiček, které Dalíkovi krmili z lavičky pod okénkem.

 

Králíkárna, kde byli králíčci. Často maličcí, a ty jsem nosívala v košíku „na pastvu“.

 

Maličké okénko do světničky, skrz které bylo vidět na postel, kde byl zelený přehoz.

 

Hnojiště, obehnané dřevěnými prkny, kde se tak často natřásal kohout, co měl nádherná pera, a kterému paní Dalíková říkala „nemrava“ a s panem Dalíkem se tomu moc smáli.

 

Stará, vrzavá vrátka, kde chyběly dvě plaňky…

 

Nikdy na to nezapomenu… i teď brečím, když si vzpomínám.

 

A při tom bych neměla…

 

Měla bych být spíš ráda, že jsem měla tu možnost, něco tak krásného, ryzího a opravdového vidět.

 

Být při tom.

 

Vidět lásku, která je skutečně za hrob.

 

Michaela Kudláčková


[sexy_author_bio]


Článek pro vás napsala:

Michaela Kudláčková (Yáma) 21.8.1968 „Lev“
Michaela Kudláčková (Yáma) 21.8.1968 „Lev“
Miluje téměř syrové maso, všechny plody moře, sladkosti a mýdlové vůně. Libuje si v Astrologii, vaření a humoru jakékoli barvy.
Obdivuje staré kultury a západy slunce. Má zvláštní schopnost ztrácet důležité písemnosti.
Ráda by osobně mluvila s Máří Magdalenou.
 
Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments

Aktuální motto

„Naděje není to přesvědčení, že něco dobře dopadne, ale jistota, že má něco smysl - bez ohledu na to, jak to dopadne.“
Václav Havel
 

Luna

Luna přibývá Co to znamená?
a nachází se v BLÍŽENCÍCH. Jak to působí?

AdSense

Vaše jméno

Aleš je jméno původem řecké a jeho základní podobou je Alexej. Kořenem je pak slovo alexein, což znamená „bránit“. Aleš (Alexej) lze přeložit jako „štít, záštita, pomoc“

V celosvětovém kalendáři je dnes

Dnes není žádný mezinárodně významný den.

Nejnovější komentáře

Výklady pro Vás od Vás

Výklady Pro Vás Od Vás

Kameny pro ženy

kameny-pro-zeny

INTELIGENTNÍ SMART ZRCADLA

Škola tarotu

Škola tarotu

Runová magie – škola

runová magie

Ankety

Jak se vám líbí web Popelkycz?

Zobrazit výsledky

Nahrávání ... Nahrávání ...

Sešit na vaření

sešit na vaření

Příspěvky od Popelek

Vyfotili jste něco zajímavého?

Podělte se se všemi! Zašlete foto na redakce@popelky.cz

Statistiky

  • 79
  • 370
  • 23 093
  • 363 302
  • 2 415 954
  • 3 794
  • 28
  • 1 846
0 Shares
Share
Tweet