Second hand rohlíčky

Jakmile se přiblíží první adventní víkend, objeví se v mé lednici úhledně vyrovnané válečky připraveného těsta. Perníčkové, linecké, oříškové a medové na pracny. Musí si tam pěkně odpočinout, protože první adventní víkend patří u nás vždy vánočnímu pečení. 

I hajala si tam těstíčka spokojeně a v návalu práce a shonu jsem jim nechtěně dopřávala odpočinku do poslední chvíle. Ovšem v úterý si mou dcerku s několika spolužačkami půjčily sestřičky z kláštera, aby holky pomohly s pečením perníčků na školní akci.

Vrátila se v podvečer celá unešená, kolik tun toho napekly, jak jim to šlo od ruky a vůbec.

Hotová cukrářská manufaktura.

Mrkla jsem na ta svá úhledně vyrovnaná selátka obalená potravinovou folii a počal ve mně hlodat červík netrpělivosti. Do toho se totiž přidal nejmenší syn s informací, že přesně za měsíc jsou Vánoce.

„Tedy, obecně vzato, teoreticky, úplně čistě náhodou, kdybych chtěla a jakože se mi nechce, ale i kdybych přeci jen chtěla a popadla jedno těstíčko, rozválela ho, tak je to hned a necítila bych se jako úplný lůzr. Koneckonců jsou to jen sušenky, na tom se moc zprznit nedá. “

Slovo dalo slovo a za chvíli se válelo na stole několik plechů lineckého.

Bylo žluťoučké jako ještě nikdy a to mi vlilo do žil energie. Riskla jsem ještě perníčky. Byly luxusní. Děti byly jak vosy, že chtějí pomáhat ještě, tak jsem jim hodila na vál oříškové těsto. Však než z toho vymodelují rohlíčky, trochu se odkrví a já si na nějakém skřipci narovnám záda.

Stačilo by, kdyby se mi podařilo upadnout rovně na podlahu, třeba by obratle naskočily samy na své místo.

Všechno šlo jako po másle a za chvíli byl v troubě první plech.

Peču je jednou za rok a tak jsem po minutce šmírovala skrz dvířka trouby, jak se jim daří. Rohlíčky se v horké troubě zaoblily, krásně naběhly. Jenomže pak se z rohlíčků staly rohlíky, pak rohly a nakonec se rozlily jak voda v nížině po celém plechu.

Vytáhla jsem ten obraz zkázy a zmaru z trouby.

Patrně jsem chtěla zabránit zkáze, která už stejně nemohla být větší. Vlastně jsem tam ten plech mohla nechat ještě hodinu a pak tvrdit, že úmyslem byla výroba uhlí na Mikuláše nikoliv pečení rohlíčků.

„No, tak to nakrájíš na čtverečky a sníme to,“ bránil mou kuchařskou čest manžel.

Chytla jsem růžek zrůdičky v marném pokusu, zda placka přeci jen netrpí nějakou tvarovou pamětí a nerozdělí se na něco podobné rohlíkům. „Co to proboha je?“ Placka se mi rozdrolila v ruce jak socha z písku.

„Vyrobili jsme nejdražší strouhanku ve střední Evropě!“

Cukroví se peče jednou za rok, takže když tuk, tak dávám máslo, když mouka, nešetřím. Před očima mi proběhl hrubý součet nákladů na suroviny, které se mi drolily před očima jak štěrková cestička.

„A těch ořechů, „ kvíkla dcera, jelikož jsem ji větší než malé množství vlašáků donutila vyloupat.

Sbalila jsem pečící papír i se zkázonosným těstem jak Honza uzlíček a elegantně jím trefila otevřený odpaďák. Beznadějně jsem zírala na zbytek těsta na vále.

„Těch peněz, toho másla, ….“

„Těch ořechů,…“ opakovala dcera.

Naše mantra, i přes četná opakování, ovšem nepřinášela žádnou duševní úlevu natož řešení.

Mám sešit receptů a na Vánoce vždy opráším letité ozkoušené a zaručené. Prostě tutovka. Nechápala jsem, co se mohlo stát.  Když jsem viděla, že dcera je poprvé v tak útlém věku zklamána ze svého kuchařského výkonu a to ještě není ani vdaná, vzkřísila jsem v sobě zbytky odvahy a optimismu.

„Koneckonců, máme toho celkem dost a ještě budeme dělat nepečené a několik druhů, které se pečou až na poslední chvíli, takže klidně můžu nějaké blbé rohlíky oželet a ani si nevšimneme, že na štědrý den chybí.“

„No vidíš, mami, a naše angličtinářka říkala, že se dělají ještě koule z rozlámaného a nepovedeného cukroví.“

V  jeden ráz jsme obě vytřeštily oči a podívaly se směrem ke koši.

„My z toho uděláme koule!“ vypadlo z nás stereo.

„No jo, ale koule se dělají z másla a toho je tam až až, už nedám ani lžičku. Když tam naleju rum, nebudete to jíst vy. Nalijem tam Salko!“

Naštěstí je této suroviny kolem Vánoc v naší domácnosti až až.

Upečená drobenka dopadla do koše zabalena v pečícím papíru,což usnadnilo její resuscitaci. Zahuštěné slazené mléko z ní zakrátko stvořilo hmotu, ze které se hňácalo jedna radost. Hotové koule si odpočinuly v kokosu, zatímco jsme po očku šmírovaly, zda někdo nejde. Z koše jsme ho vytáhly neposkvrněné.

Když už chci něčím mrsknout do odpaďáku, nezasviním si celou kuchyň a hledím, aby to letělo jaksi na úrovni.

I přesto se dcera během koulování párkrát provinile podívala na odpadkový koš, ale stačilo připomenout: „těch ořechů a toho másla !“ aby byl klid.

Když jsem dávala zbytek syrového těsta dopéct, poznamenalo to mé bystré dítě:

“ Víš, co je, mami, super, už nemusíš koukat do trouby, jestli se rohlíčky povedly, protože obě čekáme, až se nepovedou.“

Malá, ale šikovná a jestli jí nic velkého nesežere, tak z ní možná něco bude.

Naše rohlíčky voněly jak sedmé nebe.

Jenom vypadaly jako kubistická vize kocoviny.

Oříškové koule nepřiznaly nic z našeho kuchařského fiaska, zato na chuti prozradily všechno to máslo, oříšky i vanilku, které padly při přípravě těsta.

Rohlíčky 2014 jsou vyryty krví a potem v naší rodinné kronice.

Nakonec jsem si s dcerou užila báječné „holčičí“ odpoledne. Máme totiž naše malé tajemství. Původně jsem si myslela, že to bude souviset s nějakým nezletilým sexem nebo periodou, jak už to mezi námi děvčaty bývá. ….je to cukroví z odpaďáku.

Člověk si nevybere.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]