Teprve, když jsme předloni přestěhovali firmu do rodinného domu, zjistila jsem, jak vysokým hlasem umí pištět některé mé kolegyně při spatření myši. Takový milý hlodavec a z pracovního kolektivu mi udělá během několika vteřin pěvecký sbor dorostenek.
Rozmístila jsem pastičky. 

Kdo má s tímto důmyslným, byť jednoduchým zařízením zkušenosti ví, že pokud někomu vadí myš v živém stavu, tak naporcovaná zaklapnutou pastí není o moc přitažlivější.

Zato kdyby dokázal někdo myš zlikvidovat po mafiánsku, tedy zabít a mrtvolu rovnou odklidit, to by byla jiná.

Takže verze kočka byla celkem nasnadě.

Kolegyně mi nabídla koťátka ze sousedství. Kočky na malém městě mají očividně velkoměstskou morálku, takže je to tam jako v pohádce o utrženém sluchátku …. a tak štěkám jako hrom, ať je koček milion.

A taky že je.

Koťátka byla jak dva cirkusoví klauni.

Byla s nimi sranda, až na to, že si pletla kopírku a kočkolit, ale jinak byla úžasná. Po týdnu však zmizela. Nikde jsem je nenašla a zdráhala jsem se uvěřit, že by je někdo ukradl, když většinou má každý potíž se spíš koťat zbavit. Co si budeme povídat, kočky mají sice devět životů, ale žijí, jako by každý den měl být tím posledním.

Shodou náhod byl k mání bílý kocourek.

Už byl dospělý a očividně mu nedělalo dobře být zavřený celý den v bytě. Takže možnost nastěhovat ho do domku se zahradou byla naprosto ideální.

Hned si to tu zamiloval.

S oblibou se vyhříval pod lampičkou šicího stroje bez ohledu na to, že se právě šilo a jehla mu kmitala neuvěřitelnou rychlostí asi centimetr od čumáku. Odmítal se pohnout. S oblibou lehával i na klávesnici a ráno vyhříval svůj kožíšek venku v rohu zahrady, kam dopadaly první paprsky slunce.

Ležel tam jak ve výkladní skříni. Až po dvou týdnech zmizel a už nebyl.

Byla jsem fakt naštvaná: přeci si nepořídím dikobraza nebo žiletkový plot.

Vzhledem k tomu, že jsem nikdy nikde nenašla tělíčko, mohla jsem se jen dohadovat, kde asi je a doufat, že ten, kdo krade zvířata, to třeba dělá ze samé lásky a mají se u něj lépe.

Zařekla jsem se, že už žádnou kočku nechci.

Každé ráno po cestě do práce přemýšlet, jestli ještě mám kočku nebo ne, mě nebaví.

Jednoho dne jsem zahlédla černobílou kočičí hlavu, jak nakukuje do našeho dvora. Stačilo zamávat plátkem šunky z oběda a měla jsem ji omotanou kolem nohy. Byla to malá kočička, která by dala život za pohlazení…a taky za nějaký ten dlabanec.

Od té doby nakukovala čím dál tím častěji.

Až si zvykla, kdy přijíždím do práce a v tuto hodinu seděla pečlivě nainstalovaná na parapetu a vyhlížela snídani. Začala jsem jí říkat Majda a už byla naše. Tedy vlastně souseda přes ulici. Když kradou zvířata jiní. Já ji tedy neukradla.

Vlastně jsem jí anektovala jak Putin Krym.

Chodila se k nám mazlit, krmit, hrát. A na noc zase mazala domů.

Jedno takové hodně ospalé ráno se mi zdálo, že mám halucinace nebo mi kočka oběhla barák rychlostí světla.

Houby…byly dvě.

Skoro stejné.

Přitáhla si dceru.

Od té doby chodily dvě.

Majda a Šíša.

Takže moje kočka nevydrží, ale anektovaná jo. Hmm. Bez ohledu na to, co ty dvě sežraly, to bylo milé, když na vás takhle po ránu čeká strakatá armáda, které je ráda, že vás vidí. A vidí vás ještě raději, když zašustíte pytlíkem s odřezky masa.

Ale začalo jaro a holkám se začala zapalovat chlupatá lýtka.

Každé ráno tady sice čekávaly, ale na třešni si je z výšky hlídal zrzavý kocour, na popelnici se chystal černý kocour a mouratý zdrhnul, jen co vrzla branka. Ještě jsem ho viděla, jak v překotném úprku shodil květináč.

Obě kočky byly i přes svou vybíravost nakonec úspěšné stejně jako ti kocouři. 

Napřed jim nakynula bříška a pak na čas přestaly chodit. Občas zaběhly, aby narychlo zhltly obsah misky a zase pelášily pryč.

Jo koťata..každá matka na mateřské by mohla potvrdit, jak se dá v poklusu jíst a ve stoje spát.

Pak jsem je asi dva týdny neviděla.

Už jsem začínala věřit, že je přejelo auto. Jejich styl přebíhání silnice byl totiž vskutku originální. Před auty se schovávaly za tůjemi, odkud nemohly vidět vůbec nic. V jednu chvíli pak vždy vystřelily a děj se vůle boží. Někdy to zachránil ladný oblouček před projíždějícím autem, jindy zběsilý útěk před rozjetým kamionem. Jejich nepoučitelnost jim zřejmě vyčerpala většinu z devíti životů.

A pak se najednou zjevily jakoby nic.

Nakrmila jsem je.

Za půl hodiny přišla sousedka, že si mám jít sebrat kočku ze silnice. Šíša má teď nad sebou žlutou růžičku.

A končím s kočkama!

Na tohle se můžu fakt vybodnout.

Celou noc mi to šrotovalo hlavou.

Ráno bylo jasno, pořídím stádo morčat.

Boudu už mám, stačí plot a vykašlu se na sekání. Hned jsem se šla podívat, zda není pod boudou moc velká mezera, kam by mohla morčata utíkat. Přeci jen jsem je už párkrát chytala, tak vím, že je to proklatě rychlé aerodynamické zvířátko, které není jak nebo za co chytit.

Sklonila jsem se pod boudu a zahlédla něco černého.

Chlupy.

Leželo tam mrtvé Šíšino kotě.

Patrně zaúřadoval kocour při obraně teritoria a mladé nezkušené koťátko tuhle hru prohrálo.

Pod růží tak byly hroby dva.

Tak za prvé jsem nechala vyrobit značku POZOR KOČKY pro projíždějící motoristy.

Za druhé jsem řekla Majdě, jak ráda ji vidím a radši nekupovala kočičí žrádlo do zásoby.

V pondělí se zjevila tchýně a říká manželovi:

„Tady ti nesu to kotě, co jsi chtěl.“

„Ty jsi chtěl kotě?“ nedalo mi to. „To jich tady pochcípalo málo?“

„To probereme potom“, odvětil manžel.

Samozřejmě jsme to už nikdy neprobrali, protože kotě je černé jako bota od čumáčku po špičku ocásku, neustále přede a tulí se, spí manželovi na klíně nebo na stole před monitorem a kdybyste se na něj chtěli zlobit, obejme vás svými packami  a zapřede vám do ucha.

Musíme z něj vychovat vítěze pouličních rvaček.

Už přepral pavouka.

A Majda ho snad naučí přecházet silnici a znát hodiny. Zatím sedí každé ráno na parapetu o půl osmé sama.

Mikeš si tou dobou ještě válí šunky v pelíšku.                  

ToraToraTora

[sexy_author_bio]