Vzhledem k tomu, že prozatím zdatně vychovávám pouze dvě čtyřnohé kočičí dámy, nemohu tak úplně hodnotit výchovu malého člověka. Ale nedávná procházka po parku mě dovedla k zamyšlení. Zelení provoněné srdce Prahy, které lemují stánky s rychlým občerstvením, lemují mimo jiné i kočárky s matkami. Nic zvláštního řekl by si zřejmě každý…

Ovšem když se někdy občerstvená vracím večer z těchto míst a kočárky s matkami, které se ve stavu často viditelně bujarém, stále nemají k odchodu, pokládám si otázku…

Proč?

Proč se stále častěji setkávám s tímhle podivným fenoménem?

Máma s dítětem v hospodě.

Máma u stánku s pátým střikem.

Máma místo na písku na zahrádce restaurace, často už ne způsobilá ani k hlídání sebe sama.

Nejsem matkou a tak nesoudím, pouze konstatuji.

Vlastně bych se nad tím chtěla zamyslet a pokusit se rozluštit, co vede čím dál více žen na mateřské k přátelství s lahví alkoholu.

Pochopitelně mě jako první napadá nuda.

Žijeme ve světě facebooků, twitterů a dalších sociálních prezentací, kde se ukazujeme namnoze trochu lživě.

Fotky z večírků střídají fotky z dovolených a valná část z nich je doprovázena alkoholovým veselím. A proč „nejalknout“ kámošce fotky z mejdánku, kde si vyměňuje polibek s Johnnie Walkerem?

Jenže máma, jejíž program je nabitý zcela jinými prioritami, je najednou odsouzena k neustálému vkládání fotek svých ratolestí u těch nejběžnějších úkonů. Dítě v sedě, v leže, na břiše…

Možná je pod nějakým společenským tlakem.

A tak mě zajímá, jak dalece je žena, která se čím dál častěji chápe sklenky v reálném životě kontrakreativní a jaké má vlastně možnosti…

Protože je v posledních, cca dvou letech těhotenství v mém okolí velmi cool, jsem ve svých téměř dvaceti šesti letech trochu pozadu, když už netahám kočár.

Nemám stress, koupila jsem si longboard a jsem in.

Jen v trochu jiné společnosti.

Ovšem za předpokladu, že bych se nějakým zázrakem stala matkou (náhlá hermafroditída), měla bych dost možností co do společenských aktivit?

Zařadila bych se také někam na hřiště?

A na jak dlouho?

Dřív nebo později by mě to omrzelo. Znám se. Jsem tak trochu voják s prsama. K tomu navzdory faktu, že jsem asi jeden z největších extrovertů pod sluncem, jsem i poměrně samotářská duše.

To by asi znamenalo, že než by bylo mému dítěti pět let, projelo by křížem krážem celou republiku.

Nabízí se, že naložit dítě na záda a vyrazit na malý výlet třeba do Prčič, stojí peníze. Ale je-li na pět střiků na zahrádce je snad i na vlak a vodu na cestu, ne?

Jestli ony nám ty maminy spíš nezlenivěly.

Jestli neztratily to, co z nich dříve dělalo výjimečné holky, ženy, milenky, podnikatelky…

Umím si úplně klidně představit, jak se žena, která byla před mateřskou vytížená až běda, se najednou kouše nudou do palce u nohy, protože dítě je sice zápřah a člověk je v neustálém pozoru a i o práci v podstatě nouzi nemá, jen, a to považuji za hlavní problém, je možná ta pozornost příliš jednostranná.

Z mého pohledu, a tím nechci vypadat jako krkavec, by žádná dáma neměla zapomínat taky na sebe.

Minimálně jednou týdně mít den, který věnuje vlastním potřebám. Návštěva kamarádky se zmíněnou skleničkou, čímž by se dala eliminovat sklenička denně, manikúra, kino, nákupy, káva s přáteli a podobně.

Nic z těchto věcí nemůže a není finančně náročnější, než láhev vína každý večer.

Nic z toho není ani nemožné.

V případě, že má žena manžela, babičku, kamarádku, sestru, bratra…

Podle mého názoru, ale spousta žen na mateřské tak nějak zakrní.

Přestanou se líčit, pěkně oblékat, udržovat. Protože „stejně jdou jen s holkama na zahrádku“.

To je podle mě zabiják úplně všeho.

Nudu nudou nezaženu, pouze jí prohloubím a dám jí větší prostor.

Protože jsem, ale chtěla získat i jiný, než svůj pohled na věc a být co nejvíce objektivní, zeptala jsem se i několika maminek, které jsem náhodně potkala.

Některé na zahrádce hospody, ale jiné na bruslích s kočárkem před sebou nebo na kole…

Jak se díváte na stále častější případy opilých maminek na ulicích, v restauracích, parcích? Jak vy sama využíváte volný čas s dítětem? jaká je vaše zkušenost?

Jana K. (28 – na kole)

„První tři měsíce jsem to vůbec neřešila, nebo se mě to vlastně vůbec netýkalo. Musela jsem se všechno naučit, i když je fakt, že to má každá holka v sobě, takže to jde samo, ale pořád jsem byla jen u malýho. Fakt to byla docela fuška. Pak asi po roce jsem, ale docela znuděná být začala. Všechno je stejné, každý den dokola. I kamarádky, které mají děti skoro staré, jako mám já, mě začaly otravovat.

Bavit se pořád dokola na stejný téma je fakt strašný. Pak je pravda, že jsme začaly chodit na jedno pískoviště, které je hned vedle takový knajpy. Tam jsme si daly vínko nebo pivko. Pak jsme tam už byly každý den.

Jednou jsem se opila. Málem jsem tehdy vyklopila kluka z kočárku.

No a to už jsem si řekla dost. Ukecala jsem manžela, aby mi koupil kolo a na něj tuhle ohrádku a teď, když je pěkně tak s kamarádkou vyrážíme na výlety. Taky jsem se přihlásila do jednoho programu, kde chodíme cvičit a společně s dalšíma máma podporujeme kreativtu dítěte.

To je fakt super, ale chápu holky, který to mají takhle hozený. Jen je to docela tenký led. Raději budu večer dvakrát víc unavená z aktivity, než z alkoholu.

To už ne.“

Radka V. (32 – na bruslích s kočárkem)

„ Je to docela síla, co toho teď je. Ale ten první rok je fakt na palici, když je ženská zvyklá být potřebná. Když se stará o malé, tak je samozřejmě potřebná, ale úplně jinak. To je právě to, v čem se musí každá holka okamžitě srovnat, jinak je to blbý.

Já jsem třeba proti nudě bojovala hned na začátku a to přímo umanutě.

Koupila jsem si strašně moc vlny a začala jsem plést. Manžel si ze mě dělal legraci, že jsem místo na mateřský v důchodu, ale jak se pak nosil, když měl originál šálu Sparta Praha. Chodila jsem i na takový jakoby kroužek, kde jsem mohla mít malou s sebou, a pak jsem začala svoje výrobky i prodávat.

Deky, čepičky a tak. Pletly jsme pro porodnice a nedonošená miminka.

Mají maličkaté hlavičky a na ty se čepička nesežene. Ta minka je ale potřebují nutně. Měly jsme poměrně dost zakázek.

Prostě si myslím, že to ženská musí nějak obejít, aby si pořád připadala, že je zajímavá taky jinak, než když kojí v parku.“

Ilona S. (22 na zastávce autobusu)

(smích) „No já jsem asi ještě moc mladá. Mám první dítě a nepiju vůbec. My totiž bydlíme na vesnici a tam jsou všichni na jednom místě celej život. Na hřišti u hospody.(Smích)

Je ale pravda, že tam pijou všichni a je jedno jestli mají dítě nebo ne.

My jsme s malou pořád venku. Máme velkou zahradu, kde je pořád spousta práce a rodiče mi pořád nějakou dávají navíc, abych něco dělala a malá je se mnou. Dělali to tak i moji rodiče a jsme všichni spokojení. Manžel hodně pracuje, abychom měli všechno, co potřebujeme.

Kdybych peníze propíjela, asi by mě zabil (smích)“

Paní, kterou jsem oslovila na zahrádce restaurace v Praze 8, a která měla před sebou pivo a sportovní kočárek, kde seděl chlapeček s rozžmoulaným kornoutkem od zmrzliny, a kterou jsem chtěla pro tenhle vzorek použít, jako příklad přímo aktuální, se mnou odmítla bavit.

Pak se ale zvedla, a když jsem byla asi padesát metrů od ní, odešla.

Došla jsem k tomu, že měla strach, že na ní jdu někoho zavolat.

No zřejmě je to tedy jako se vším.

Jaký si to uděláš, takový to máš. Na pivku s kočárem na zahrádce s přáteli neshledávám vůbec nic zvláštního ani pohoršujícího.

Na matce, která se běžně vrací po setmění s opicí na zádech, klopýtající a s „plačícím kočárkem“, už ale ano.

Zkrátka je nutné najít rovnováhu, neztratit vlastní hodnotu, a pakliže se ocitnu na prahu té zmíněné šedi, najít rychle něco, v čem se mohu uplatnit, co mě bude bavit a současně mě to zaměstná natolik, abych se nemusela zabývat otázkou, jestli si dám po obědě střik nebo panáka…

Až budu máma já, dám echo.

Vezmu pak všechny děti, které uhlídám a provedu je křížem krážem všude, kde bude možné se dopravit. Jen si nejsem jistá, jestli mi pak neexploduje hlava z tolika unavených nožiček…

Každopádně já teď dám najíst kočkám a jdu na Plzeň…dokud mohu 

Pavlína Sýkorová

[sexy_author_bio]