Hola,hola, škola volá. To jste si asi už všimli, protože regály obchodů zaplnily aktovky a sešity. Pomalu tím pádem končí i prázdniny, které mám od dětství spojené s koupáním, výlety, sluníčkem a hromadou ovoce, která se dá najít a sníst kdekoliv a kdykoliv. Konec prázdnin jsem nikdy neměla ráda. Od té doby, co jsem matkou třech dětí, se na konec prázdnin svým způsobem těším. 

Ač jsem si to nikdy nedokázala v porodnici představit, mé děti vyrostly. Ne tolik, abych mohla jejich kufry dát za dveře a vyměnit zámek. Ale dost na to, aby přestaly být roztomilé a začaly pracovat na tom, jak svérázným způsobem dostat rodiče do bambulárny.

Nedávno jsem se musela podívat do očkovacích průkazů na jejich skutečná jména, protože se oslovují zásadně ve stylu: „Ty debile a ty krávo.“

Když jsme u těch zvířátek, občas mne napadá, že v minulém životě byly Krakonošovou sojkou práskačkou, protože v žalování jeden na druhého hrají první ligu.

Omlouvám se, že fňukám, ale jestli jste si všimli, školní rok letos začíná až 4. září. Což je dost i na obě naše babičky a mou nervovou soustavu.

Alespoň počasí nabídlo svou vlídnou tvář.

A mě najednou přes to všechno přišlo líto, že je to krásné léto za námi, a že si děti namísto snivého babího léta užívají rozličných způsobů, jak druhého urazit nebo minimálně dveřmi přirazit, přizabít nebo jinak připravit o zdraví a důstojnost.

Navzdory jejich vzájemné nevraživosti a mé nervové labilitě jsem se rozhodla rozloučit se s tímto létem v jednom z jeho posledních horkých dní na koupališti. Trochu jsem doufala, že se utopím, nebo mne alespoň postihne úžeh a následné bezvědomí, které lékaři vyřeší nějakým zvlášť zdařilým medikamentózním tripem, který skončí první školní den nebo na vánoce.

Slunné odpoledne přitáhlo davy návštěvníků, voda byla teplá, obloha vymetené a vypadalo to na krásný letní den.

Na trávníku mezi opalujícími se vorvaní probíhaly i všelijaké soutěže za účelem obveselení návštěvníků a propagace jakéhosi rádia. Děti by za sušenkou jak cvičený lachtan skočily, takže nebylo divu, že po chvíli i ony stály ve frontě snažíce se zapojit do bitvy o mrzký propagační předmět.

Soutěž spočívala v tom, že každý zúčastněný měl na noze přivázaný balónek a měl šlápnutím prasknout balónek protivníka. Každý proti každému, všichni proti všem. Bylo zajímavé sledovat, jak se ty nevinné tvářičky všech věkových kategorií obého pohlaví mění ve zvěř jdoucí si bezskrupulózně po krku…pardon, po balónku.

V zápalu hry ani mé „harpyje“ nezůstaly stranou a já byla chvilku ráda, že jdou po krku také někomu jinému než samy sobě nebo mně. Chvílemi jsem pozorovala hru. Ta roztomilá dítka zapomínaje na podstatu hry, používala všechny končetiny a známé prostředky k likvidaci protivníka. Slečnu moderátorku tento způsob uspíšení kola hry očividně buď nezajímal, nebo jej tiše podporovala a nijak tedy do hry nezasahovala. Čekala jsem, že se tohoto trendu chytnou i ty tři mé kousky a bude povolána pořádková služba s vodními děly.

Nestalo se tak.

Naopak jsem si všimla Tomáška, jak se několikrát omluvil chlapci, o kterého zakopl a pomohl mu vstát. Ten mu na oplátku prošlápl balónek. To samé se opakovalo i u Jirky, který se projevil coby gentleman a pomáhal holčičkám, které naopak neváhaly po jeho zádech vyšplhat blíže ke sladkému vítězství.

Ti moji gangsteři tváří v tvář bojechtivým protivníkům, řevnivosti a vlastní touze vyhrát, vydolovali základy slušnosti, které bych jim kdy chtěl vštípit.

Nevyhráli.

Jirkovo vítězství pohřbil samovolně prasklý balónek, který už měl zkrátka dost toho teplého počasí a nečekal ani na ničí zákeřný útok. Slzičky polykali statečně a já je utěšovala, protože jsem věděla, že morálně vyhráli na plné čáře. Především pro mě. Za to vše, co si o prázdninách řekli, kolikrát se pokusili toho druhého inzultovat a kolikrát jsem přestala věřit, že jsou ještě lidi a ne krvelačná zvířátka.

Dokonce i dcera navzdory pubertě a počáteční nechuti se zapojit, projevila víc ochranitelské sklony než touhu kohokoliv přizabít nebo zesměšnit. Oba bratry utěšovala s takovým nasazením, jakoby si je porodila tenkrát ona a ne já. Až jsem musela uznat, že hraju druhé housle.

Že je to ona, kdo se za ně bude bít do krve a do posledního dechu.

Do konce prázdnin nám zbývá ještě několik proklatě nekonečných a horkých dní. Už zase je to doma jen debil a kráva. Ale mně to nevadí. Někde tam hluboko pod nánosem nadávek, opovržení a nefalšované puberty je něco pěkného, co jim dovolí jednou dospět a zůstat člověkem.

Trochu jsem se rozněžnila. I nějaká ta slza ukápla.

Celá účtenka za školní potřeby na dva a půl tisíce byla úplně mokrá. Ale přes to všechno budu na tyhle prázdniny ráda vzpomínat.

ToraToraTora

[sexy_author_bio]