Když člověk onemocní, je to vždycky nepříjemné. Nikdy nám však není tak zle, jako když onemocní naše drahá polovička. To se teprv jeden zapotí. Nehodlám tady rozlišovat  rýmičku, kašlík nebo knedlíček v krku.
Ono je to jedno. 

Umřít se dá totiž na všechno, když se k tomu přidá, že nemocného nikdo nechápe, nikdo netuší, jak mu je a všichni by nejradši brzké otevření jeho závěti.

A to se, prosím, nezmiňuji o takové drobnosti, že v příbalovém letáku určitě výrobce něco zatajil, doktorka je úplně blbá, léky jsou ošizené a dozajista je první obětí nově zmutovaného viru, o kterém neví ještě ani na ministerstvu.

Žádná z nás asi neplánuje být v nejbližší době vdovou, ale ruku na srdce, kterou z nás nenapadlo alespoň na chvíli, jak by bylo krásné, kdyby ta angínka skutečně smrtelná byla.

Jenom na maličkou chvilku.

Vteřinečku.

Tak někdy mezi třetím a pátým dnem choroby.

První dva dny jsou totiž jinak celkem v klidu.

Onemocnět může každý z nás a první okamžik vlastně nemocný i rodina očekává, co se z toho vyvrbí. Následuje úleva, že jde jen a pouze o nachlazení a přebujelý mateřský cit v kombinaci s láskou nás nutí vařit čaje s medem, nosit obklady na čelo a vykoupit lékárnu.

Může se stát, že nám je dokonce nemocného líto a dobrovolně mu odevzdáme i ovladač od televize.

Třetí den je krizový.

Ačkoliv z vyžrané lednice poznáte, že se pacientovi prokazatelně vrátila chuť k jídlu, zatímco jste byla v práci a rtuť teploměru musí přemlouvat, aby se doškrabala alespoň na 37°C, na hekání a sténání ještě  přidá. Jediný, kdo se lehce přehřívá, je televize, která běží takřka nepřetržitě.

Ono sice ticho léčí, ale u ničeho se nespí tak dobře jako u ranních animáků a dopoledních telenovel.

Nu což, řekli jsme si v dobrém, ve zlém, v chudobě i v nemoci….

Zajímavé ovšem je, že zatímco je doma sám, dokáže si ukuchtit tříchodové menu zcela bez asistence.

Pokud má vedle sebe oddanou manželku, zázračně ochrne a rohlíčky s šunkou vyžaduje donést až k posteli a udělat čerstvý čaj.

Já jsem žena celkem trpělivá.

Na chvíli nás dokáže spojit společný nepřítel. Tchýně obsadí vždy telefon  a bombarduje mne dotazy, zda jsem koupila ty nejlepší vitamíny, dala ten správný zábal na krk a dbám na jeho pitný režim.

Pro zachování příměří nijak nekomentuji její zaručené rady, které vyčetla v Babských listech.

Už si ani nepamatuji, co všechno bych mu měla obkládat tvarohem. Dokonce jsem dostala přesné instrukce, kam všude umístit cibuli, která prý pohltí chřipkové bacily a vyzáří do okolí pozitivní energii.

Ale když jsem se po příchodu z práce dozvěděla, že byla u nás, hledala cibuli a vyslýchala muže, zda jsem jejich rad uposlechla, došla mi trpělivost s oběma.

Rohlíčky nemají nožičky a já zas náladu.

Čaj je v kuchyni a konvici pozná i dítě školou povinné. Pátý den jsme svědky zázračného uzdravení nebo spíš pochopení, že všude bude lépe než doma.

Taky že ano, protože bacily se přestěhují na mě a on by zkrátka nerad něco zase chytil.

Můžu vám říct, že proplakané, prozvracené noci dětí s horečkou přes 39°C jsou náročné, během zimy časté a zpravidla si nikdy nevymyslí všechny děti stejné příznaky ale každý svůj.

Mateřský pud je silný argument a co bychom pro své děti neudělaly.

Ale chlapa s rýmičkou mám sto chutí vrátit té jeho mamince.

Třeba v ní přiloží polínko pod plamínek mateřského citu a s láskou ho bude oprašovat do úplného uzdravení.

Já bych mohla totiž od plamínku dopadnout jak vzducholoď Hindenburg. 

ToraToraTora

[sexy_author_bio]